Čas malin
Proč vám natékají v létě nohy?
Lev - velký roční horoskop na rok 2025
Hrajte s námi SUDOKU online !
-Komerční sdělení-
Sofie každý pátek mizí ze všedního Mnichova roku 1966 do malého ráje na rohu ulice, do zmrzlinárny Bella Italia. Nejen kvůli chuti, ale i kvůli místu – a kvůli němu. Mezi vitrínami s jahodovým, pistáciovým a vanilkovým gelatem sní o Itálii, o Benátkách… a o Lorenzovi, tichém majiteli zmrzlinárny, jenž jí po kouscích odkrývá příběh své rodiny. Sofia netuší, že každý naservírovaný kopeček v sobě nese kus rodinné historie a dávno zapomenuté sny.
Příběh začíná o více než půl století dřív v italském údolí Val di Zoldo, kde v drsných horách a skromných podmínkách, žije rodina Battagliových. A když už není co jíst, přichází Lorenzova babička Apollonia s nápadem, který změní jejich osud – přivézt světu něco, co dosud neznal: gelato. První kopeček zmrzliny podá ve Vídni, kde se jejich řemeslo postupně stane legendou.
Román Zmrzlinárna pod kaštanem spojuje hned několik chutí – vůni čerstvých surovin, sílu rodinných pout, ale i jemnou melancholii a touhu po opravdové lásce. Je to kniha o těch, kteří se rozhodli jít dál, než se čekalo. O těch, kteří snili. A o těch, kteří uměli poslouchat.Autor Nico Mahler, původem historik a novinář, vnáší do příběhu vlastní vzpomínky na dětství v Mnichově a výpravy do rodinné zmrzlinárny. Jeho literární prvotina je poctou tradici, rodině, Italům i všem, kdo si dokážou sednout pod kaštan, zaklonit hlavu a na jazyku nechat rozpustit chuť léta.
Ukázka z knihy Zmrzlinárna pod kaštanem:
Zůstala stát ve dveřích. Lorenzo kolem ní nemohl projít ven. „Lorenzo?“
„Ano?“
„Budeš mi ještě něco vyprávět?“
„Vyprávět?“
„Cokoli. Ještě se mi nechce spát.“
„Ale o čem?“
Neznělo to zrovna nadšeně. Za normálních okolností by Sofie ustoupila a řekla by: „Promiň, už je pozdě. Běž si lehnout. Nedošlo mi, že jsi celý den řídil.“ Jenže byla přiopilá a na omlouvání neměla myšlenky. Místo toho zaprosila: „Nějaký krátký příběh. Prosím. O tvé rodině.“
„O mé rodině?“
„O těch gelatieri,“ odpověděla s lehkým pokusem o italský přízvuk. „Vyprávěj mi, jak se z lidí z údolí Zoldo stali zmrzlináři.“
„To ale není krátký příběh, spíš docela dlouhý.“
„Ano?“
„Budeš mi ještě něco vyprávět?“
„Vyprávět?“
„Cokoli. Ještě se mi nechce spát.“
„Ale o čem?“
Neznělo to zrovna nadšeně. Za normálních okolností by Sofie ustoupila a řekla by: „Promiň, už je pozdě. Běž si lehnout. Nedošlo mi, že jsi celý den řídil.“ Jenže byla přiopilá a na omlouvání neměla myšlenky. Místo toho zaprosila: „Nějaký krátký příběh. Prosím. O tvé rodině.“
„O mé rodině?“
„O těch gelatieri,“ odpověděla s lehkým pokusem o italský přízvuk. „Vyprávěj mi, jak se z lidí z údolí Zoldo stali zmrzlináři.“
„To ale není krátký příběh, spíš docela dlouhý.“
