Příběh mojí milované fenky Besinky

Je třetí neděle a já konečně můžu říci: Besinko, byla jsi tak statečná a máš to za sebou.

Mám již pátou fenku za svůj život a nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala, vždy jsem jenom holky vyprovodila na jejich poslední cestě, díky stáří. Ano, vše je poprvé, to se říká, ale tohoto jejího údělu, který přišel jako blesk z nebe, jsme mohly být ušetřeny obě. No, nebyly, ale díky Bohu, je to za námi a Besinka je v pořádku, je to zase moje veselá a zdravá Besinka. Právě dostala poslední tabletu antibiotik.

1. neděle

Již v pátek se mi nezdála. Kdo se věnuje pejskům a nejen jim - zvířátkům - ví, o čem píši. Ležela venku, koukám na ni z okna a říkám si, co to je? Ona se chvílemi klepe, proč? Běžím ven, sáhnu na čumáček, ano, byl vlažný. Ihned vyměním vodu, aby ji měla studenou, tím se zchladí. Večer sleduji, zda bude žrát. No, rýpala se v jídle, něco snědla. Dobrý, nic to nebude. Přičítala jsem to k barvení a říkám si, za vraty samý ,,ženich?" - tak jsme říkali s manželem jejím psím nápadníkům, kteří utíkali k nám. Dokonce jeden páníček si pro pejska jezdil autem, až z vedlejší vesnice.

Přišla sobota ráno, Besinka se tvářila spokojeně. Najednou večer nemohla vstát na zadní packy. Bože můj, co to je? Ale přemohla se, vstala a šla ven. Vrátila se a jenom pila a pila vodu. O jídlo už ztratila zájem a mnou podávané pochoutky odmítala. Neděle ráno a nám už bylo jasný, že se něco děje, protože už nevstala, ač se snažila, musel ji manžel vynést ven a postavit na packy, aby se mohla vyčůrat. Zavolali jsme našemu již známému veterináři, který nám kastroval kočičku Madlenku a on shodou okolností jel do naší vesnice k sousedům dát injekci jejich pejskovi Beníčkovi. Přijel, Besinku prohlédl, změřil teplotu a díky barvení řekl, že to je zánět dělohy. Dáme antibiotika - injekce + B-vitamín injekci a uvidíme, ale stejně bude potřeba udělat kastraci, aby se při příštím barvení neopakovalo to samý. Besinka se opravdu zázračně rychle uzdravila, i on sám byl v úžasu, jak se rychle zmátožila. Běhala po zahradě, žrala, jako by jí nikdy nic nebylo.

2. neděle

Přišel večer a mně se opět nezdála, začala být apatická, jenom ležela a pila litry vody a bylo jasný, že přišla recidiva, je to tady znovu. V pondělí ráno voláme opět veterináře, přijel, dal jí injekci antibiotik a řekl: Zítra v 18.45 přijeďte ke mně. Musím ji operovat, kastrace je nevyhnutelná, má i vysokou teplotu. Úterý byl dlouhý den, ale konečně nastala ta chvíle a Besinka šla na operaci. Operace trvala víc jak hodinu, a to, co z ní veterinář vyndal, je něco, co ještě nikdy neviděl za celou praxi. Není to již žádný mladík, je mu dobrých 55 let. Měla v sobě nádor o váze 1,9 kg.

Po operaci dostala další injekci antibiotik a též s sebou domů v tabletách, které jsme jí dávali po 12 hodinách. Bohužel násilím, otevřením tlamičky a šup do krku, aby nemohla prášek vyplivnout.

Po příjezdu domů jsem jí ustlala u nás v ložnici, abych ji měla u sebe.
Probouzela se a vítala nás vrtěním ocásku, prostě moje opravdová psí hrdinka Besinka. Čumáček studený a já jí ho kropila slzami radosti, že žije, protože hrozila smrt, řekl veterinář. Na spaní jsem neměla ani pomyšlení, pořád jsem si na ni svítila a sledovala ji. Až nevím ani jak, najednou jsem usnula. Vzbudila mě ve tři ráno, jak si to šupajdí (no, šupajdí, motala se jako po opici) do obýváku na své místečko. Jako kdyby mi tím říkala ,,kdepak, paničko, tady já nebudu, já jdu na svůj pelíšek".  Vstala jsem jako srna, sice postřelená s mými bolavými klouby, ale když je potřeba, ani bolest necítím, protože ona byla první, co mě zajímalo. Napila se a spokojeně si lehla a pokračovala ve spaní. Ale já už neusnula. Udělala jsem si kávu a sledovala každý její dech, který byl konečně klidný.

Středeční ráno mě překvapila, sama šla čůrat, máme 4 schody z domku, tak si sedla a očkama říkala manželovi ,,viď, že mě sneseš přes schody??"
No aby ne, že? Manžel ji snesl, proběhla se, udělala loužičku a manžel ji vynesl přes schody a ona už sama cupitala na pelíšek a spokojeně spala dál.
Přišel čtvrtek a ona doposud odmítala žrát. Nosila jsem jí pod čumáček samé pochoutky, které miluje, ale když odmítala i syrové hovězí maso, to jsem byla opět rozčarovaná. To přece není možný, musí žrát, jak má nabrat sílu, jenom z prášků antibiotik? To asi těžko.

Opět jsme volali veterináři, ten přijel ihned, naštěstí měl volno, jinak ti venkovští veterináři, to nemají jednoduchý, mají toho moc. V širokém okolí jezdí a léčí, nejen domácí zvířátka, ale i kravíny obecní a soukromé. Ona ho přivítala štěkotem, až se jí lekl a říká: ,, Je dobrá, přímo úžasně dobrá, po takový dlouhý a těžký operaci? Chuť k jídlu dostane, nebojte se." Dal jí dvě injekce a večer už snědla kousíček vařeného masa. To bylo slávy a radosti, že ani vypsat slovy popsat neumím...
V pátek ráno snědla sýr a večer toho snědla opravdu hodně a všehochuť, od každého si vzala něco. Ale ne z misky, pěkně se nechala krmit z ruky, potvůrka moje milovaná. Co bych pro ni neudělala, vždyť ji mám na stará kolena jako dítě. Bylo krásný počasí, tak s manželem byli spolu venku a on ji hlídal. Proč? Měla na krku límec a ten se jí vůbec nelíbil. Sundal jí ho, ale já se obávala, aby si něco neudělala s ránou, se stehy. Naštěstí je to holka rozumná, olízala si ránu a dobrý. Šlo jenom o to, aby zubama nevytahala nitě, protože by se jí vyvalila střeva z bříška ven, jak nás upozornil veterinář.

Sobota proběhla podobně a dokonce večer se nažrala sama ze své misky a mně tekly slzy radosti. Už je jasný, že je v pořádku a má chuť k jídlu a to je moc dobrý znamení.

3. neděle

Konečně jsem byla bez slz a v klidu říkám:,, Má to za sebou, holka moje psí?" Koukala jsem na ni a byla jsem nesmírně spokojená a Besinka evidentně též, spokojeně ležela, vrtěla ocáskem na každé mé slovo. A já si již jenom přeji, abychom všichni, včetně Madlenky a manžela ještě pár let společně pobyli tady na světě, a užívali si vzájemnou lásku. Zvířecí láska je vždy upřímná a krásná.