Divadlo Kalich otevře svou letní scénu pod žižkovskou věží

ROZHOVOR S ONDŘEJEM HAVELKOU o jeho představení Zločin v Posázavském Pacifiku

Bylo to trochu jinak. Jednou jsme se vraceli z jedné reprízy naší inscenace Mužů v offsidu v mladoboleslavském divadle velmi potěšeni, jak to představení pořád hezky šlape, a takto načechráni jsme si říkali, že bychom na to měli nějak navázat. A protože jsme se opět chtěli vrátit k naší milované první republice,  přemýšleli jsme, který žánr populární hudby té doby by měl tentokrát dominovat. Třeba v „Mužích“ to byl žižkovský pouliční folklór a pokleslé operetky, v Saturninovi taneční swing. Tehdy jsem dostal nápad, že bychom mohli zkusit žánr, který jsem dosud příliš neprobádal, to jest české trampské a kovbojské písně dvacátých a třicátých let. Tak jsme začali hledat námět, ale moc se toho nedělo. Po nějakém čase jsme to s Martinem Vačkářem zase probírali a já jsem plácnul: „Co kdyby se to jmenovalo Zločin v Posázavském Pacifiku, to by mohlo táhnout, zkus k tomu vymyslet nějaký děj.“ A stalo se. Čili hudební žánr určil téma, já osobně jsem k trampingu velmi zdrženlivý. Klepat kosu ve spacáku a ještě k tomu jej sdílet s mravenci, to není nic pro mě.

Jak jste postupoval při výběru písniček do představení?
Nejdřív vyslovím asi dosti drsné doznání, ale já vlastně české country a takový ten současný trampský folk vůbec nemám rád. Nicméně prvorepublikové trampské a kovbojské písničky jsou jiné, krásně naivní, dobový kolorit textů je půvabný, hudebně jsou často ovlivněné swingem. Hudební dramaturgie je moje oblíbená činnost. Hledám takové věci, které, ačkoli byly napsány pro jiné příležitosti, mohly by svými tématy zapadnout do našeho příběhu, rozvíjet jednotlivé situace nebo přinášet nějakou metaforu. Zdůrazňuji, že vše jsou původní dobové skladby. Opět mně velmi pomohl sběratel pan Gabriel Gössel, který shromáždil snad vše, co bylo u nás mezi válkami vydáno na gramofonových deskách. Opět jsem u něj vyslechl veliké množství původních nahrávek různých trampských paret a znovu se ubezpečil o tom, co platí ve všech žánrech populární hudby jakékoli doby – pouze možná deset procent produkce jsou písně kvalitní, napadnuté, zbytek je balast. Ale ještě zpátky k Pacifiku – od začátku jsem věděl, že tam budou dva zásadní kousky, které miluju: Jedu nocí se svým koněm sám Jiřího Traxlera a Jednou snad se všechno změní Emana Fialy.

Jak byste přiblížil tvůrčí proces při autorské spolupráci s Martinem Vačkářem?
Tentokrát je Martin autorem základního syžetu, takže mi na začátku přinesl jakousi bodovou kostru příběhu a tři úvodní obrazy, které ovšem byly tak rozměrné, že by vydaly na půl představení. Tak jsme se začali scházet, syžet zjednodušovali, zdivadelňovali, pak Martin psal a já mu to upravoval, někdy jen lehce, někdy zásadně. Ale stejně nejvíc práce na celkovém tvaru jsme udělali při společných setkáních. Koncem roku byla hotová první verze, ale byla pořád strašlivě dlouhá. Tak jsme se do toho během vánočních prázdnin pořádně obuli a začátkem roku vznikla verze č. 2, s kterou jsme de facto vstoupili do zkoušení. Ovšem během zkoušek se text opět proměňuje, krátíme, přepisujeme. Martinovy dialogy mám hrozně rád, ale divadlo je především akce.

hudební retrokomedie živě provázena originálními písněmi toužení a dálek z první republiky

Úchvatný příběh o tom, kterak vyzývavě mladá slečna Luiza, dcera továrníka, skrze četná nebezpečenství až na vltavském parníku svého bujarého a rozjásaného štěstí dojde.

Budeme trnouti a o sličnou hrdinku se obávati na pikovické dráze železniční, v opuštěném srubu osady Ontário, v obávaných peřejích řeky Sázavy i v neprostupných lesích plných divé zvěře. Poblíž je však neohrožený jinoch, ošlehaný větry oceánů, s vždy dobře nabroušeným tomahawkem v ruce...
 
Osvědčená autorská dvojice režisér Ondřej Havelka a scénárista Martin Vačkář, která spolu vytvořila řadu úspěšných inscenací, se ve své nové hudební retrokomedii zabývá módním fenoménem třicátých let – světem trampingu. Jde o střet svobodymilovných trampů s pražskou smetánkou. Zatímco zlatá mládež se potácí ve stinných údolích továrnického života, smetánku slíznou milovníci posázavských roklí. Nebo naopak...?

Zdroj, foto: Hvězdné léto