Jsou světla, která nevidíme

Název knihy:
Jsou světla, která nevidíme
Autorka: Anthony Doerr
Nakladatelství: Moba
Datum vydání: 2015
Formát: 145 x 205 mm
Vázaná
Počet stran: 536
Cena: 399 Kč

Kniha je nositelem prestižní Pulitzerovy ceny za rok 2015

Marie-Laure prožívá s milujícím otcem spokojené dětství v Paříži. Život ji však postaví před první těžkou zkoušku, když v raném věku oslepne. Tehdy ještě netuší, že má před sebou další, mnohem obtížnější zkoušky. Němci obsazují Paříž a Marie s otcem jsou nuceni uprchnout, musejí opustit své dosavadní jistoty a vydat se za nejasnou vidinou bezpečného útočiště. Je ale možné najít takové místo v rozbouřené Evropě? Zvláště když s sebou Mariin otec nese nebezpečné tajemství?

V německé hornické kolonii vyrůstá sirotek Werner, toužící po jiném osudu, než jaký mu byl předurčen. Chce přijít na kloub všem záhadám, které jej obklopují, fascinuje ho věda, technika. Jeho přirozený talent a samozřejmost, s níž je schopen opravit každé rádio, nezůstanou nepovšimnuty. Zajistí mu místo na elitní vojenské akademii pro Hitlerjugend –
stane se z něj specialista na odhalování odbojových aktivit. Werner, který si je stále více vědom nelidských důsledků své inteligence, se nakonec při pátrání po odbojářích dostává i do Saint-Malo.
Blíží se chvíle osudového setkání…

O autorovi knihy

Jsou světla, která nevidíme

Jeden z nejúspěšnějších současných amerických spisovatelů se narodil a vyrostl v Clevelandu v Ohiu. Vystudoval historii a začal publikovat v časopisech. Krátce žil a pracoval v Africe a na Novém Zélandu, kde získal inspiraci pro svá díla. První povídky vydal knižně v roce 2002 pod názvem Shell Collector. Následoval román About Grace, sbírka povídek Memory Wall a rovněž jeho paměti Four Seasons in Rome. V roce 2007 jej britský literární magazín Granta zařadil mezi 21 nejvýznamnějších mladých amerických spisovatelů. Získal mnohá ocenění, například prestižní americké a světové ceny The Story Prize či Sunday Times EFG Short Story Award. Na svém zatím nejlepším díle, Jsou světla, která nevidíme (All the Light We Cannot See), pracoval deset let. Po vydání v květnu 2014 vzbudila kniha velkou pozornost jak ze strany kritiků, tak čtenářů. Záhy se stala bestsellerem, na žebříčku New York Times se udržela 58 týdnů a stala se jednou z deseti nejprodávanějších knih roku. Byla nominována na cenu National Book Award, získala medaili Andrewa Carnegieho za beletrii a mnohá další ocenění, zvláště pak to nejvýznamnější, Pulitzerovu cenu za rok 2015.

UKÁZKA z knihy JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME

7. srpen 1944
Za soumraku se snášejí z oblohy. Poletují nad hradbami, točí se ve větru nad střechami a klesají do mezer mezi domy. Ulice jsou jich plné, jejich bělostná barva se odráží od dláždění. Naléhavá zpráva pro obyvatele města, píše se na nich. Okamžitě opusťte město. Příliv stoupá. Nad městem visí měsíc, malý, nažloutlý a téměř v úplňku. Na střechách hotelů u pláže na východě a v zahradách za nimi šest jednotek amerického děl střelectva krmí minomety zápalnými střelami. O půlnoci letí přes Lamanšský průliv. Je jich dvanáct a jsou pojmenovány po písničkách: Stardust a Stormy Weather a In the Mood a Pistol Packin’ Mama. Hluboko pod nimi ubíhá mořská hladina skvějící se bezpočtem čepiček bílé pěny. Zakrátko navigátoři na obzoru spatří obrysy nízkých ostrovů osvětlených měsícem.
 
Francie.
Ve vysílačkách praská. Bombardéry pomalu, téměř líně ztrácejí výšku. Ze základen protiletecké obrany rozmístěných po pobřeží stoupají nitky červeného světla. Objevují se tmavé trosky potápějících se a zničených lodí. Jedna je zbavená přídě, druhou spalují mihotavé plameny. Na nejbližším ostrově kličkují mezi skálami panikařící ovce.
Z každého letadla vyhlíží průzorem střelec a počítá do dvaceti. Čtyři, pět, šest, sedm. Blížící se hradbami obehnané město na žulovém výběžku se střelcům jeví jako hnusný zub, něco černého a nebezpečného, poslední bolák, který je třeba vyříznout. V rohu města, ve vysokém a úzkém domě číslo čtyři na Rue Vauborel, v šestém a nejvyšším patře klečí nevidomá šestnáctiletá Marie-Laure LeBlancová nad nízkým stolkem, jehož celou desku pokrývá model. Je to miniatura tohoto města s replikami stovek domů, obchodů a hotelů mezi jeho hradbami. Katedrála s věží, mohutný starý hrad a řady pobřežních vil s komíny na střechách. Z pláže zvané Plage du Môle vybíhá štíhlý oblouk dřevěného mola, nad rybí tržnicí se klene síťované atrium a náměstí jsou posetá maličkými lavičkami, ne většími než jadýrka jablek.
Marie-Laure hladí konečky prstů centimetrový ochoz na vrcholu hradeb, které okolo celého modelu vykreslují tvar nepravidelné hvězdy. Vyhledává rozšířený prostor, na němž stojí čtyři ceremoniální děla namířená k moři. „Bastion de la Hollande,“ zašeptá a její prsty sestupují po malém schodišti. „Rue des Cordiers. Rue Jacques Cartier.“
V rohu místnosti stojí dva pokovené kbelíky, až po okraj plné vody. Naplň je při každé příležitosti, učil ji prastrýc. I vanu ve třetím patře. Nikdy nevíš, kdy zase přestane téct voda.
Její prsty se vracejí k věži katedrály. Na jih od Dinanské brány. Prochází se takto po modelu města celý večer, čeká na svého prastrýce Etienna, jemuž patří tento dům a který odešel předchozí noci, když spala, a ještě se nevrátil. A teď už je znovu noc, hodiny dvakrát opsaly kruh, v celé ulici je ticho a ona nemůže usnout.


Tuto knihu Jsou světla, která nevidíme koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Moba.