Chlebíčková veka

Vážené čtenářky a čtenáři, chci se s vámi prostřednictvím těchto stránek podělit o zkušenost s nákupem chlebíčkové veky, ale koupě měla mít jeden hlavní předpoklad,  že nebude nakrájená, nýbrž vcelku.

Konec září se blížil. Tatínek Václav, syn Václav, k tomu ještě tatínkovy narozeniny...  Přípravou chlebíčků jsem tak nějak nepsaným pravidlem pověřena já, maminka upeče sladké, jelikož oslava je společná. Nemám ráda veku na chlebíčky, kterou v marketech prodávají,  tu krájenou, protože chlebíčky jsou maličké, nejdou pořádně obložit. Požádala jsem tatínka, zda by se nepodíval po městě, zda někde nedostane koupit veku vcelku, jelikož pracuji a nemám tolik času, to za prvé a za druhé, tatí jezdí do částí města, do kterých se v podstatě ani nedostanu.    

Tatínek tohle přání, aby se podíval po té nekrájené vece, pojal jako úkol, aniž bych to tak myslela. Projel celé město, jeden market, druhý, třetí.., prostě nikde nic, nebo již vyprodáno. Nedalo mu to a nakonec zastavil u nějaké asijské prodejny s potravinami. Jeho vyprávění nás všechny dostalo, protože to opravdu nešlo. Já jsem se smála ještě dva dny, jakmile jsem si na to vzpomněla a směji se ještě dnes...    

Vyprávění, které fakt nemělo chybu:

Přijdu do prodejny, pozdravím ... a tam sedí nějaký ten Asiat: „Bíděň“. 
Jdu dál do prodejny, dojdu k pečivu, jen chleba, housky, rohlíky...
Tak se vrátím a ptám se: „Veku na chlebíčky máte?“
 „Čo? Čože?“ 
„No, veku, na chlebíčky, ale vcelku.“
 „Němam, nerodžumim.“
 „No - veku! Na chlebíčky, ale vcelku!“
„Jo, veku? Tááám...“

Tatí se vrátil, připadal si všelijak, ale opět žádnou veku, kromě bochníku chleba neviděl.           
Nu, tak se Asiat zvedl a šel mu ukázat: „Tady, tady veka!“  To už se začal nahlas smát i pán, který celé dění sledoval a byl u toho, když můj tatínek do obchodu vešel, s poznámkou, že je to marné... 

Tatínek se již odebíral k odchodu. Najednou zaznělo: „Jo, už vím!“ A Asiat mu přinesl sáčky do odpadkového koše. Od vstupu do prodejny se opět ozvalo: „Říkal jsem vám, že je to marný!“ „Já sem jdu akorát pro něco, co nám doma opravdu nutně chybí a hlavně, že to najdu sám. S ním se nedomluvíte!“  Asiat, který možná i něco rozuměl, tak asi hodně málo, protože k tatímu stačil dojít a v ruce měl houbičky na nádobí!
„Už vim, tady veka...“