Hitlerova hierarchie a peníze na Prima ZOOM

Tajemství Hitlerovy moci na Prima ZOOM:

Heinrich Himmler, nechvalně známý nacistický pohlavár, je dodnes nepochopitelným článkem Hitlerova úzkého kruhu. Původem ze střední třídy, proč se tedy přidal k nacistickému hnutí? Nebyl v nevýhodě, nebyl frustrovaný dobou. Přesto je to právě on, kdo se postavil Hitlerovi po boku v Mnichově, když instruoval puč, který mu ale nevyšel. Zatímco Hitler pykal za to, co si dovolil, Himmler zatím mohl dále pracovat na vzrůstu nacistických myšlenek. Například osnoval program Lebensborn, tedy „pramen života“. 

Šlo o to vyšlechtit lepší lidi, kteří by splňovali rasové požadavky. Další jeho program pak počítal s vycvičením mladých atletických Němců, kteří budou dokonalí a poslouží dobře Říši. Dokonce měl k dispozici hrad, kde měli být mladí dokonale ovládnutí a vstoupit do určitých sektářských skupin. Hrady byly jakýmisi nacistickými svatyněmi a vzývání některých budov pokračuje dodnes. Třicet kilometrů od Mnichova stojí první koncentrační tábor Dachau. Právě v takových táborech fungovaly Himmlerovy jednotky SS, které tábory řídily a také zajišťovaly, kdo do tábora patří. Například v Dachau proud vězňů obrovsky narůstal, bylo třeba tedy tábory rozšířit, ale zároveň také postavili krematoria, kde spousta lidí našla svou smrt. 

Bylo to jednodušší než tábory neustále přestavovat. Je těžké uvěřit, že někdo mohl zkonstruovat takové zlo. Proto je také Himmler považován za strůjce konečného řešení židovské otázky. Později ale nešlo jen o ně. Nakonec se nenávist obrátila i proti homosexuálům, Romům a handicapovaným. Dnes osudy mrtvých připomínají takzvané kameny zmizelých. Jde o zlaté kostky, které jsou zapuštěné do chodníku před domy, odkud byly vyvlečeny celé rodiny, které pak našly smrt v koncentračním táboře. Dnes jsou k vidění po celé Evropě. Himmler byl ten, kdo Hitlerovi pomohl ve šlechtění árijské rasy. To on zdokonalil celou myšlenku a stal se vlastně nesmírně mocným mužem. Vůdce SS se v roce 1945 pokusil ukrýt, ale našli ho Spojenci. V cele pak spolkl pilulku s kyanidem a zemřel, nikdy tedy nebyl souzen. Odborníci se shodují, že Himmler byl srdcovým esem celého systému.

Zásadní pro úspěch nacismu byla propaganda. Tu měl na starosti Joseph Goebbels, malý kulhající skrček trpící depresemi. Utápěl se sám v sobě a nevěděl, kudy kam, dokud ho neuchvátil Hitler. Začal ho studovat, číst vše o něm a vše s ním související a rozhodl se, že se rozhodně musí dostat blízko k němu. Nakonec se z něj stal ministr propagandy. Měl na starosti rozhlas, televizi, film zkrátka vše, kde šlo nacistickou stranu propagovat. To vše ve velkém, pod znaky a prapory. Vznikly filmové týdeníky a propagandistické filmy. 

Tehdy lidé nepoznali pravdu od fikce, docházelo tedy k něčemu, co dnes velmi dobře známe, tedy fake news. Lidé se nechali snadno obalamutit a uvěřili, že Židé jsou špinaví lidé, kteří jen šmelinaří a nedopadne to s nimi dobře. I dnes se v Berlíně objevují propagandistické akce, stále hodně lidí se hlásí ke krajní pravici. Proti tomu se zase vymezují ti, kteří pamatují, vědí nebo nesouhlasí. Je to překvapivé, že i v dnešní době se to v Berlíně stále děje, pochody, snahy se hlásit ke zlu, které vyhladilo miliony lidských životů. I tito lidé kdovíproč podlehli propagandě. Goebbels posloužil Hitlerovi jako ten, který lidem přiblížil válku do jejich životů. 

Připravil jejich mysl a duši. Později pak spoléhal na to, že porazí společně s věrnými i velký Sovětský svaz. Tady si ale Němci vylámali zuby a Sověti pak dobyli také Berlín. Právě tady ve městě je také velký sovětský památník, který připomíná, co vše museli Rusové obětovat. V centru města stál bunkr, ve kterém Goebbelsova rodina nalezla svůj konec. Právě tady se rozhodli se ženou, že nezabijí jen sebe, ale také své děti. Byla to opravdu fanaticky založená rodina. Bez Hitlera neměly cenu ani životy Goebbelsových dětí. Právě proto, že tak hluboce věřil v to, co Hitler představoval, ho to stavělo na vysoké místo na stupnici Hitlerovy hierarchie zla. 

Heinrich Hermann Göring byl ze zámožné, vážené rodiny. Bydlel s rodinou v Bavorsku na jednom z hradů. V dětství moc nedodržoval pravidla, život na hradě si užíval a cítil se být výjimečný. V mládí se pak dostal k letectvu, stal se leteckým esem a v podstatě jako pilot začínal na prvních strojích. Byl zřejmě hrdinou, pokud se to tak dá říct. Rád se předváděl, rád ukazoval, co umí. Zapojil se do bojů první velké války a přežil, byl tedy legendou. Bylo jasné, že porážku Německa nesl taktéž velmi těžce. Proto se velmi rychle ztotožnil s agendou Adolfa Hitlera. Chtěl znovu velké Německo, Třetí říši. Proto vyrazil po jeho boku. 

Německo bylo na kolenou, ekonomicky v propasti. Bylo potřeba něco udělat. Nechal se zcela pohltit Hitlerovými proslovy a tvrdil, že Německo má svého spasitele. Göring se s Hitlerem pokusil o převrat a byl postřelen do nohy. Tím v očích Hitlera neuvěřitelně stoupl a dostal se do jeho kruhu blízkých. Později dostal na starosti gestapo, tajnou policii, která měla za úkol dopadnout všechny osoby nebo spolky, které by jakkoli mohly ohrozit nacistickou myšlenku. Gestapo si nejdříve došláplo na jiné nacisty, zlikvidovalo jednotky SA, které se staly až příliš silné a mohly by vlastně Hitlerovu moc nakonec ohrozit nebo roztříštit. 

Göring schválil konečné řešení židovské otázky. Stoupal v hierarchii až na vrchol. Hitlera přemlouval, aby se do války nepouštěl, líbilo se mu, jak velkou měli moc. Ale Hitler byl šílenec a racionálně smýšlejícího a chtivého egoistu úplně ignoroval. Göring se mezitím stal závislým na lécích a šeredně tloustl ve svém sídle, kde choval i malého tygra. Zkrátka pro Göringa byl v životě nejdůležitější on sám. Válka ale všechno změnila. Jako šéf Luftwaffe zažíval první nezdary a u Hitlera se postupně propadal v hodnocení. 

To mu ale nebránilo si i tak vyskakovat. Vždyť to byl právě on, kdo oznámil Hitlerovi, že jestli se neozve, převezme vůdcovství Třetí říše. Tím svůj vztah s Hitlerem ke konci války nadobro pohřbil. Ovšem jako jediný vysoký nacistický důstojník z Hitlerova nejužšího kruhu se účastnil Norimberských procesů. Ostatní spáchali raději sebevraždu. Göring se ale do poslední chvíle snažil svůj osud zvrátit. A přitom se všem v sále vysmát. Pilulku pak spolkl ve své cele a zemřel s podivným úšklebkem na tváři. 

Adolf Eichmann to vysoko nedotáhl. Neměl vysokou hodnost. Ovšem byl to vysoce postavený nacista, který se podílel na mnoha zvěrstvech. Po válce se mu podařilo uprchnout do Jižní Ameriky. Adolf Eichmann má stejnou střední školu jako Hitler. Pro nacistickou myšlenku se nadchl kvůli přátelství a debatě u piva. Jak rostl vliv organizace, rostl i vliv Eichmanna, což zprvu nenesl příliš s nadšením, protože se měl zaměřit na vojenské schopnosti, a to mu nesedělo. Pak ale dostal na starosti evidenci Židů. 

Měl vymyslet, jak s nimi naložit a jak je správně označit. Zprvu byla myšlenka je zkrátka ze země vystrnadit. Jestli měl na něco Eichmann talent, tak to byla byrokracie a schopnost výslechu. Snaha byla nejdříve vyhostit Židy na Madagaskar. Ovšem pak přišlo lepší řešení. To se projednalo na konferenci ve Wannsee. Konečné řešení židovské otázky. Eichmann dostal na starosti celou přepravní agendu, celou logistiku. Čísla, kde a kolik lidí je třeba rozvést a tam je buď nechat upracovat k smrti, nebo rovnou zplynovat. Vymýcení Židů z Evropy bylo jeho vášní. Rozjel celou tu mašinerii. 

Podílel se na genocidě a byl si toho velmi dobře vědom, ovšem bral čísla tak, jako by nešlo o lidi, ale o dobytek. Po svém dopadení po válce tvrdil, že nikoho nikdy nezabil. Nikdy se na ničem nepodílel a všechny rozkazy přijímal prý jen neochotně. Ovšem i když válku dávno nacisté prohrávali, proč pokračovali ve vyhlazování Židů? Proč v tom pokračoval i Eichmann, když ve skutečnosti nechtěl? A když nic neznamenal, proč pod přestrojením za vlastního strýce unikl po válce z Evropy a skrýval se v Jižní Americe? U soudu mu jeho výmluvy nikdo ve skutečnosti nevěřil, ale co bylo zvláštní, bylo to, že byl vlastně velmi obyčejný civilní muž. To dokazovalo, že smrt mnoha lidí může mít na svědomí docela obyčejný člověk. Logistický talent ho vynesl na vrchol mezi vysoké důstojníky. Liboval si v tom.

Albert Speer propadl myšlence Třetí říše také poté, co slyšel promluvit Vůdce v jednom ze jeho projevů. Brzy dostal šanci pracovat na předělání některých budov v Berlíně, když si ho pak všiml Goebbels, cesta nahoru se otevřela. Speer pochopil, že myšlenky Hitlera je potřeba podpořit monumentálními stavbami. Předělal jedno z ministerstev a všiml si ho Hitler, který si ho přizval do svého kruhu blízkých. Speer byl nacista gentleman. Nikdy zřejmě opravdu nikoho nezabil, ale zásadním způsobem se podílel na podpoře a velikosti nacistické myšlenky. Během soudu se Speer snažil všechny napráskat a sám se osvobodit. Rozhodně nechtěl skončit na provaze. Je třeba tedy zjistit, co byl vlastně tento člověk zač. 

Ke konci války byl zbrojním ministrem, měl za úkol vyrábět zbraně pro válečný konflikt. K tomu bylo potřeba otrocké práce, tedy hodně lidí. Kde je brát? V pracovních táborech, mezi Židy a vězni. I když byl pouze „manažerem“, jen těžko by šlo uvěřit, že o ničem nevěděl. Navíc aby mohl budovat nový Berlín, musel se zbavit spousty lidí, kteří ve městě žili, zbavil se tedy spousty Židů. Sám navrhl, že by se dali vystěhovat, Říše by tak ušetřila spoustu peněz a jejich byty by měla k dispozici. Chladnokrevně tedy kupčil s lidskými životy, a to jen kvůli penězům. Dnes navíc existuje důkaz, který tehdy nebyl v Norimberku přiložen. Je z něj patrné, že věděl o holokaustu, a dokonce v rámci něj řídil svůj speciální program. 

U soudu byl prostě skvělý herec a skvělý lhář. Soud mu tehdy uvěřil. Speer navíc nechal pracovat tisíce lidí až do úplného skonání na raketě V2. Tedy na zbrani, která zabila více lidí při její konstrukci než při použití zbraně. Speer se tedy ze všeho vylhal a nedostal trest smrti. Poseděl si dvacet let ve vězení a pak byl ve středu pozornosti a dával jeden rozhovor za druhým. Tím si zajistil poměrně pohodlný konec života. Nakonec zemřel na svobodě, mnoha lidmi stále považován za vrcholného nacistu. Speer ale sdílel Hitlerovu představu Velkého Berlína, Třetí říše. A cestu byl schopen umetat i přes smrt mnoha lidí. Speer byl jedním z nejhorších nacistů, a to už i proto, že mu všechno nakonec prošlo. 

Josef Mengele je další velkou hádankou. Pocházel z velmi zámožné rodiny, kterou všichni v okolí respektovali. Josef měl klidné a velmi hezké dětství. Jak je možné, že se pak přiklonil k rasismu a nacismu? Na škole ho velmi přitahovala genetika. Zřejmě si myslel, že když se bude na tuto vědu soustředit, mohl by brzy povýšit, protože právě Hitlerova doktrína počítala s tím, že se budou zkoumat rasa a geny. Hned po nástupu Hitlera k moci bylo potřeba všechny postižené a mentálně postižené Němce sterilizovat, aby se už nemohli rozmnožovat. To ale nakonec Hitlerovi nestačilo a začal všechny „defektní“ lidi vraždit v plynových komorách. 

Hitler ale potřeboval podporu široké veřejnosti a tohle by mu neprošlo, program na zabíjení postižených tedy zrušil a lékařům přikázal, aby tyto lidi zabíjeli méně viditelným způsobem. Lékaři naklonění Hitlerovi si mohli v podstatě dělat, co chtěli. Josef Mengele se pro myšlenku výzkumu mozku, genů a rasy na lidech skutečně nadchl. Josef Mengele se pustil do hrůzných experimentů, ale v lékařství to byl velmi rozšířený směr. Stačilo ukázat na nějakého postiženého nebo jakkoli nemocného člověka a bylo možné ho zabít, aby mohli zkoumat jeho mozek. Navíc do malých dětí vpichoval nemoci a sledoval, jak nemoc postupuje. Lékařské experimenty se rozšířily ve velkém. Mengele to ale všechno posunul ještě na další hrůznou úroveň. Chtěl studovat geny a zaměřil se třeba na dvojčata. 

Chtěl je například pitvat zároveň, to se ale dalo jen těžko, protože málokdy zemřela obě dvojčata zároveň. Ledaže by existovalo místo, kde nikdo lidský život neřešil, kde nikomu nevadilo, když pár lidí zemřelo jen tak, pro pokusné účely. Takové místo našel Mengele v Osvětimi, kde působil. V Polsku měl úplně volné ruce a mohl zkoumat, co chtěl a kdy chtěl, a hlavně na kom chtěl. O lidi neměl nouzi. Mengele ale mířil ještě blíže peklu. Vybíral si totiž děti. Chtěl dělat pokusy hlavně na dětech, aby se o genech a dědičnosti dozvěděl co nejvíce. 

Po experimentech pak děti zabil a pitval. Mengele neprojevil nikdy žádný soucit, bral děti jako materiál k experimentům. Vůbec neváhal zabít dítě jen proto, aby vyhrál sázku s jiným lékařem. Je naprosto neuvěřitelné, že mu tohle všechno nakonec vlastně prošlo. Po válce uprchl a dostal se do Buenos Aires. Do podzimu života nikdy nelitoval toho, co dělal. Bral to tak, že to bylo správné. Nakonec dostal mrtvici, a až po šesti letech se skutečně potvrdilo, že šlo o nechvalné proslulého doktora. Jeho ostatky ale klidu nenašly. Vykopali je a dnes se na ně dívají studenti a zkoumají je. Veřejně se s tímto netvorem nikdy nezúčtovalo. Blízko přímo k Hitlerovi nikdy neměl, pracoval odloučeně, ale myšlence patřil zcela a otevřel v sobě prostor pro zvěrstva, která se nedají pochopit. Vynesla mu přezdívku Anděl smrti.

Ve válce existují pravidla. Pokud jsou porušena, člověk se stává válečným zločincem. Tohle je případ Karla Dönitze, který byl válečným fanatikem a věrným stoupencem Hitlera. Admirál byl v úzkém spojení s Göringem a dalšími nacistickými esy. Dönitz byl také válečným veteránem, zůstala v něm pachuť po prohře a chtěl Spojence dostat na kolena. V září 1939 nastala možnost k pomstě. Hitler rozpoutal další válku a Dönitz nezůstal pozadu, už během první světové války pochopil, že ponorky jsou budoucností válčení na moři. Klíčovým prostorem byla cesta přes Atlantik, tudy proudily lodě z Ameriky se zásobami a jídlem. 

Ale i z Anglie do jiných zemí. Dönitz lodě nemilosrdně likvidoval. Zabíjel tím i neozbrojené civilisty, rozstřílel prakticky každou loď, kterou jeho ponorky spatřily. Spojencům se naštěstí podařilo rozluštit kód Enigma, kterým se Němci domlouvali, a navíc byl vytvořen sonar, který významně ovlivnil pohyb na moři. Ovšem tohle nebylo to jediné, co má Dönitz na svědomí. Protože přece jen šlo o válečnou taktiku, která byla proti všem pravidlům, ale válka často pravidla porušuje. Totiž právě Karl Döntiz se stal po smrti Hitlera vrchním velitelem ozbrojených sil. Dál vydával nařízení, že smrt potká každého dezertéra. A to i přesto, že se dávno vědělo, že válka je prohraná. Nic se tedy nenaučil, nové boje ho nezměnily, stále tvrdě prosazoval absolutní oddanost, a to i slepou. Dönitz ale tvrdě hájil oddanost Vůdci i po jeho smrti. 

Chtěl totální válku, chtěl bojovat do posledního muže. Navíc mu u soudu prokázali, že věděl o koncentračních táborech, a nikdy proti nim nevystoupil. Naopak vězně vědomě využíval k práci na výrobu ponorek. Zaměstnával tedy otroky. Podmínky byly naprosto nelidské, umíralo se jako na běžícím pásu. Lidé pracovali tak dlouho, dokud mohli. Dönitz byl k Hitlerovi vždy loajální, nikdy mu nelhal a neměl politické ambice. Byl to voják, válečník, a právě proto si ho Hitler vybral za nástupce. Ostatní se u něj zdiskreditovali a sám jim ve své pominuté mysli už nedokázal důvěřovat. Dönitz navíc nekomunikoval Hitlerovu smrt jako sebevraždu, ale jako smrt v boji. Poslední velká lež Třetí říše. Po převzetí moci Dönitz vyzval Západ, aby se s ním spojil proti Sovětům. Podle něj budou v budoucnu právě Sověti problémem. Západ ale nereagoval, chtěl bezpodmínečnou kapitulaci nacistů. Dönitz navíc upozornil, že když ho zatýkali, vojáci neměli upravenou uniformu, prostě zelený mozek. V roce 1956 Dönitze propustili z vězení. Byl prvním nacistou, který se dostal na svobodu a dožil do vysokého věku. Seděl jen deset let. Přitom na rukou měl smrt mnoha lidí.

Hans Frank si vysloužil přezdívku Polský řezník. Jak se dostal tak vysoko? Byl to osobní právník samotného Hitlera, pak se stal právníkem celé nacistické strany. Začínal ve Výmarské republice, kde se mladí muži v podstatě neměli jak prosadit. Frankův otec byl také neúspěšný právník. Hitler pomalu stoupal v očích veřejnosti a Frank hrál velkou roli pro legitimizaci celé strany ve společnosti. Jinak by to vlastně mohlo celé skončit už na začátku. Hitler ale potřeboval přesvědčit i ty, kteří ctili právní stát. Po nástupu k moci pomohl legitimizovat i antisemitismus. Byl právní oporou pro vzrůstající zlo. Během války byl převelen do Krakova, kde zahájil protižidovské hony. Chtěl bydlet ve městě bez Židů, bylo třeba je tedy zahnat do ghett. 

V podstatě šlo o vězení uprostřed města. Podobně se postupovalo i ve Varšavě. Všude v ghettech panovaly bída a hlad. Každý den byl bojem o přežití do dalšího dne. Frank měl za cíl vyhladit polské Židy, rozjel obrovské pogromy. Vyzýval přitom veřejnost, aby s nimi neměla slitování. Podle něj je bylo potřeba vyhladit. Frank měl vlastně připravit půdu pro rozšíření Třetí říše na území Polska. Proto musel zemi vyčistit od všech podlidí. Týkalo se to ale také Slovanů, které Němci také považovali za méně než lidi. Poláci byli pro Němce otroci, země se měla proměnit ve velký pracovní tábor. Ovšem Poláci byli a jsou hrdí. Polský domácí odboj se snažil zbrzdit vývoj situace co nejvíce, jak to šlo. Odpor byl velmi důležitý. Patřilo do něj nakonec přes čtyři sta tisíc lidí. Sabotovali nacistické plány a dokazovali, že tak jednoduché to nacisté mít rozhodně nebudou. Přežila ale pouze jejich odvaha. 

Stalin totiž přikázal, aby Sověti zastavili před Varšavou, a nechal Němce polský odboj rozprášit. Tím se Němci vyčerpali a Sověti pak měli jednodušší práci. Frank se stal polským králem, drancoval zemi a bohatnul na krádežích cenností a umění. Přitom pokračoval v devastaci polského obyvatelstva. Frank se ke svým zločinům nikdy nepřiznal, v Norimberku se snažil ze sebe udělat rozpolcenou osobnost. Přitom dobře věděl, co spáchal. Nakonec dostal po procesu trest smrti a byl oběšen. Jeho příběh dnes šíří jeho syn Niklas, který považuje svého otce za zbabělce a vraha. Je potřeba, aby se o tom mluvilo, a proto o osudu svého otce veřejně mluví a nemá problém ho každý den odsoudit. Proč ale o Frankovi málokdo ví? Jak to, že se nedostal do povědomí stejně jako třeba Mengele nebo Eichmann? Málo se totiž mluví o východní části říše, málo se mluví o osudu Polska.

Wilhelm Cannaris se velmi hluboce zapsal v době nástupu nacismu, a přitom ho dnes vlastně nikdo nezná. Cannaris stál ale pevně po boku Freikorps, které se pokusily svrhnout německou vládu před nástupem nacismu. Pak tyto síly plynule přešly pod Hitlera. Za roky věrnosti Hitlerovi pak dostal odměnu v podobě Abwehru, kterému měl velet. Šlo o zpravodajské služby, tedy o špionážní práci. Cannaris své umění předvedl už během pomoci nastolit autoritářský režim ve Španělsku, pomáhal přímo Francovi.

Cannaris už ale v tu dobu plánoval větší akci, chtěl se nabourat do USA a získat všechny potřebné informace k tomu, jak svrhnout systém i tady. Naštěstí jeho snahu FBI odhalila přes nasazeného agenta. Cannaris měl dokonce být otcem myšlenky, jak označit všechny Židy. Neslavně proslulá žlutá hvězda měla být na kabátech a oblečeních všech Židů tak, aby je bylo jednodušší rozpoznat. Tvrdí to někteří historici, ale dnes už je to překonaný poznatek. Prý jde pouze o oživení zvyklosti ze středověku, kdy se také Židé označovali. A prý to navrhl nakonec Goebbels. Kde se ale vzal příběh, že hvězdu vymyslel Cannaris? Mohl za to Leopold Gutterer, který se u soudu snažil svalit vinu na Cannarise, podle některých historiků tak chtěl smýt vlastní podíl viny na potírání Židů. Cannaris měl mnoho poloh, ale jedna zkušenost s ním očividně velmi otřásla. Viděl, tak podpalují synagogu se stovkami Židů uvnitř. 

Začal mít pocit, že tudy cesta rozhodně nepovede. Začal být skeptický k celé myšlence Třetí říše. Tady došlo k jeho zběhnutí, kdy nabízel informace také Britům a pomáhal Židům uniknout smrti. Další semínko do vzdoru proti režimu zasadila žena Reinharda Heydricha. Ta totiž řekla, že s manželem vědí, že má Cannaris postiženou dceru – a všichni postižení mají být zabiti. Cannaris pak pracoval vlastně proti Němcům, nakonec ho zabili v koncentračním táboře jako zrádce. Šlo o hrdinu? Podle historiků ne, neriskoval svůj život, měl po celou dobu války výjimečnou pozici na rozdíl třeba od Schindlera, kterému šlo skutečně o život. 

Benito Mussolini byl italský diktátor, který byl dlouho pro Hitlera vzorem. Nebyl nacistou, ale byl fašistou. Hitler sledoval, jak si vede v Itálii, a osnoval, jak by mohl převzít moc i v Německu. Itálie byla hluboce v krizi, když se zjevil Benito Mussolini a sliboval práci a zcela jiný směr. Lidé mu k tomu tleskají s vidinou toho, že bude v zemi lépe. Mussolini má hlasité projevy a rozmáchlá gesta, je samolibý a arogantní, duch doby takovému vystupování přál. Hitler neskrývá svůj obdiv. Přesně takhle by to přece šlo i doma. Mussolini křičí o nové římské říši, vzývá staré dobré časy a pořádky, ovšem realita bude jiná, to ale nikdo v danou chvíli neřeší. Hitler podnikne jedinou cestu do Itálie a uzavírá s Mussolinim spojenectví. 

Italský diktátor vzýval staré časy a oblékal je do moderního hávu, Hitler tím byl fascinovaný, přesně tohle chtěl zavést v Německu, staré germánské doby a rasová nadřazenost nad ostatními. Po začátku války Hitler ale k Mussolinimu svůj obdiv velmi rychle ztratil. Obě země uzavřely ocelový pakt, Mussolini však zůstal nečinný. To Vůdce rozlítilo. Mussolini ale dobře věděl, že toho moc nezmůže. Pak však vidí, jak se Hitlerovi daří, a svůj postoj přehodnotí. Přidá se k Hitlerovi, protože chce také stát na straně vítěze. Ale nemohl se vůbec Němcům rovnat, neměl vojenské schopnosti na jejich úrovni. Nebyl tedy dobrým spojencem a v některých klíčových momentech Itálie vojensky selhala.

Pak měl velké problémy se vůbec během války udržet u moci. Byla jediná cesta, jak dostat Itálii z války. V této zemi totiž pravomoci diktátora pořád ještě kontroloval král. Ten Mussoliniho odstavil a zajali ho. Hitler nezapomněl na svůj dřívější vzor a nechal ho zachránit. Pak vpustil do Itálie německé jednotky a ty měly zase v zemi poměry otočit. Byla to otevřená válka. Italové přestali tleskat a začali bojovat. Německé holínky na italských ulicích slyšet nechtěli. Došlo k bojům, které Němci tvrdě pomstili. Došlo k velkým čistkám a hromadným vraždám. Když ale Spojenci dobyli Řím, Mussolini chtěl prchnout pryč. Našli ho jeho odpůrci a zastřelili ho i s milenkou na náměstí, pak jeho tělo převezli do Milána, kde ho pověsili vedle benzinové pumpy. 

12. září 1919 navštívil malou mnichovskou pivnici Sternecker Adolf Hitler. Dorazil sem na setkání členů Německé dělnické strany. Tento válečný veterán byl po skončení války stále placen z tajných fondů německé armády. Hitler měl za úkol monitorovat mnichovské politické dění a ovlivňovat ho v zájmu armády. Armáda nestála o silný socialistický vliv. Hitler, který se zde dostal do sporu s jakýmsi profesorem, jenž zde přednášel, zaujal zakladatele strany Antona Drexlera. Ten Hitlera přesvědčil, aby do strany vstoupil. Hitlerovo řečnické umění brzy začalo přinášet ovoce.

Zatímco v roce 1919 začínal řečnit ke 111 posluchačům, v roce 1920 už mluvil k tisícům. V té době se sponzorem NSDAP, jak se strana přejmenovala, stává Dietrich Eckart a Emil Gansser. Právě Gansser uvede Hitlera do obchodních kruhů a strana získává díky sponzoringu první finance. Straně se ale zprvu moc nedaří, dokonce další místní obchodník, Ernst Hanfstaengl, musí nacistům půjčit 100 dolarů na záchranu stranických novin. Situace se začíná obracet poté, co se Hitler seznámí s Kurtem Lüdeckem, který pro nacisty sežene první sponzory ze zahraničí a spojí je s italskými fašisty. Lüdecke také seznámí Hitlera s Maxem Erwinem von Scheubner-Richterem, který se stane spojkou mezi nacisty a bělogvardějci žijícími v Evropě. Právě přes bělogvardějce Romanova posílá americký průmyslník Henry Ford po dohodě se snachou skladatele Wagnera, Winifred Wagnerovou, Hitlerovi sponzorské dary. 

Generál Erich Ludendorff seznámí nacisty s průmyslníkem Fritzem Thyssenem. Ten začne Hitlerovi financovat polovojenské jednotky SA a do jejich čela prosadí Ernsta Röhma. Hitler se cítí silný a 9. listopadu 1923 se se svými stoupenci pokusí o převzetí moci v Mnichově. Akce je úřady potlačena a sám Hitler končí ve vězení. Po propuštění Hitler mění taktiku, manažerem strany se stává bankovní manažer Max Amann. Ten dokáže neúspěch mnichovského puče mistrně proměnit v oslavu nacistického sebeobětování za národ, a vytvořit tak první účinnou nacistickou propagandu. V roce 1927 se Hitler seznamuje s Emilem Kirdorfem, uhlobaronem, který se výměnou za peníze pro nacisty pokusí do NSDAP dosadit své lidi. Tomu ale zabrání šéf dělnické frakce NSDAP, Gregor Strasser. Kirdorf se ze strany stahuje. Nicméně začíná hospodářská krize a Kirdorf pomůže nacistům sehnat úvěr od nizozemské banky. Sám Thyssen financuje nacisty miliónem říšských marek.

Thyssen je ale nacistům užitečný i jinak. Přivádí totiž do strany mediálního magnáta, Alfreda Hugenberga. Hitler a jeho strana konečně získává finanční stabilitu. V té době spojenecké mocnosti prosazovaly restrukturalizaci německých válečných reparací a dluhů v podobě Youngova plánu. To vyvolalo odpor německých průmyslníků. Díky tomu se průmyslníci v čele s Hjalmarem Schachtem přidali na Hitlerovu stranu. Hitler s touto silnou podporou v prezidentské kampani vyzval generála Hindenburga. Hitler sice prezidentskou volbu prohrál, ale v následujících parlamentních volbách jeho strana získala 37 %. Hindenburg se pokusí jmenovat kancléřem Hitlerova protivníka, Franze von Papena. Nacisté ale jeho vládu zpochybní, a tak je nakonec na nátlak průmyslníků Hindenburg nucen Hitlera jmenovat říšským kancléřem.

Hitler, který se stal v roce 1933 kancléřem, ihned vypsal další volby. Jejich cílem bylo prosadit zmocňovací dekret, který by nacistům rozvázal ruce s ohledem na tehdejší říšské zákony. Hitlerovi a jeho lidem dával možnost po dobu čtyř let vydávat zákony bez schválení poslanci. 20. února 1933 H. Göring pozval 25 průmyslníků na setkání s Hitlerem. Tématem bylo financování nacistické volební kampaně. Výsledkem bylo, že nacisté dostali tučný příspěvek, který byl předán prostřednictvím R. Hesse. Volební kampaň se vedla v duchu požáru Říšského sněmu, ze kterého nacisté obvinili komunisty. 

Komunistická strana byla zakázána. 5. března proběhly volby. Nacisté sice zlepšili své postavení, nicméně stále nedisponovali většinou. H. Schacht ihned jako poděkování dostal funkci prezidenta Říšské banky. Jenže Schacht se vzápětí dostal do sporu s Hitlerem, když protestoval proti bojkotu židovských obchodů. Za Schachtem stáli průmyslníci, a tak Hitler nakonec bojkot odvolal. Nacisté proti Židům získali vlivného spojence, tím byl Gustav Krupp. 3. února 1933 se konala schůzka mezi Kruppem a Hitlerem. Na ní se oba dohodli na plánu vyzbrojování armády. Krupp ihned nacistům na jejich kampaně věnoval milión marek a slíbil stálou finanční podporu výměnou za zakázky pro své továrny. 2. května 1933 Hitler s nacisty zaútočil na odborové hnutí a zahájil zatýkání vedoucích odborářů a zabavování odborářského majetku. Stalo se to den poté, co odboráři slavili Hitlerem vyhlášený Národní den práce. 

Novým šéfem odborů byl jmenován Robert Ley. Ten odbory předělal na organizaci Německá pracovní fronta, která byla podřízena nacistům a sama jim posílala odborářské peníze. V roce 1934 zaslala organizace nacistům 300 miliónů marek. Hitler následně zahájil veřejné projekty vedoucí k plné zaměstnanosti. Začaly se stavět dálnice, železnice a dostupné bydlení pro dělníky. Zároveň probíhalo tiché zbrojení. Na to právě nacisté potřebovali tajné zdroje financí. H. Schacht proto vymyslel MEFO směnky, které nebylo nutné vykazovat v rozpočtu. Krupp vzápětí zakládá fond „Milodary Adolfu Hitlerovi“, do kterého přispívali průmyslníci ze svých zisků spojených se zbrojením částkou 0,5 %. 

Tento fond spravoval Max Amann a Hitlerův osobní fotograf Heinrich Hoffmann. Hitler měl také díky těmto dvěma mužům autorská práva z každé fotografie a z použití Hitlerova jména. Hitler byl tedy bohatým mužem, který ale na veřejnosti vystupoval velmi skromně. 3. srpna 1934 umírá prezident Hindenburg. Hitler ihned vyhlašuje referendum na spojení úřadů prezidenta a kancléře. Na základě tohoto referenda se stává vůdcem Třetí říše. 16. března 1935 Hitler oficiálně ohlašuje znovuvyzbrojení Třetí říše a zavádí brannou povinnost. Spojenci nereagují. V srpnu 1936 Německo pořádá olympijské hry. Ty oficiálně stojí 16 miliónů marek, mluví se ale o ceně 30 miliónů. Země se připravuje na válku. 

V roce 1934 začínají nacisté tlačit na IG Farben, aby zavedla výrobu syntetických paliv a syntetického kaučuku. IG Farben je s nacisty doslova provázána a na NSDAP přispívá obrovskými částkami. V listopadu 1937 se Göring stává ministrem průmyslu. Země ale začíná pociťovat dluhy, za které probíhal její rozvoj. Řešením je válka. 12. března 1938 Německo zabírá Rakousko a zahajuje hon na rakouské Židy a jejich majetek. V říjnu 1938 Němci obsazují československé pohraničí. 9. listopadu 1938 začne největší německý pogrom vůči Židům, Křišťálová noc. 

23. června 1940 se Hitler triumfálně prochází po Paříži. Den předtím Francie kapitulovala. Nacisté ale neoslavují své vítězství sami. 26. června 1940 německý právník G. A. Westrick pořádá v New Yorku oslavu pro americké podnikatele. Úkolem navázat dobré obchodní vztahy pověřil Westricka ministr Joachim von Ribbentrop. Cílem kampaně bylo zabránit vstupu USA do války. Westrick výměnou za to podnikatelům slíbil vyvedení jejich zisků z Německa, které omezovalo jakékoliv obchodní transakce a peněžní směnu. Řada amerických firem, jako byl Texas Oil, totiž stále s německými firmami podnikala. Některé měly dokonce své pobočky v Německu. Texas Oil obecně díky svému řediteli, Torkildu Rieberovi, podporovala nacisty a fašisty. Rieber byl rodilý Nor a s nacistickým hnutím sympatizoval. 

Směnný obchod, pomocí kterého firmy obcházely obchodní omezení, byl problematický pro firmy podnikající v automobilovém průmyslu. Britové o Westrickově oslavě věděli a přes své kontakty v tisku spustili proti Westrickovi a americkým firmám s ním spolupracujícím velkou kampaň. Westrick byl dokonce následně nucen kvůli pronásledování ze strany tisku odjet do Německa. Rieber rezignoval na post ředitele Texas Oil. I další podnikatelé měli díky nechtěné reklamě problémy. Později vyšlo dokonce najevo, že Henry Ford a James D. Mooney dostali nacistická vyznamenání. 1. září 1939 Německo napadlo Polsko. Ale invaze do Polska se nelíbila všem sponzorům. Velmi proti ní vystupoval Fritz Thyssen, který už předtím protestoval proti persekuci křesťanů a Židů. Průmyslníkům okolo Thyssena se nelíbil ani pakt o neútočení se SSSR. Thyssen přišel vzápětí o své podniky a i přesto, že se snažil uprchnout, skončil v koncentračním táboře. Nacisté zatím na dobytém polském území spustili konfiskace majetku bohatých Poláků. Polské majetky se převáděly německým podnikatelům. S nacisty se zapletly i americké firmy IBM, Ford a GM. Po jejich převzetí nacisty pak tyto pobočky dokonce bez souhlasu jejich formálních majitelů musely vyrábět zbraně. Dobytá Francie musela začít platit Německu velké daně. Na dobytých územích došlo k zabavování zlata. Průmysl okupovaných zemí byl donucen pracovat pro Němce. Němečtí průmyslníci si zabavovali cizí továrny. 

22. června 1941 Německo napadlo SSSR a 7. prosince 1941 Japonsko napadlo USA. Němci vzápětí USA vyhlásili válku. I po vyhlášení války existovaly americké firmy, které dál s Německem obchodovaly. Příkladem byla Standard Oil. Její ředitel Walter C. Teagle odmítal dokonce pomoc americké armádě. Vzápětí byl senátorem Harrym Trumanem obviněn z vlastizrady. V podzimních měsících roku 1942 se Německu přestávalo na východních frontách dařit. Německu zůstalo jen velmi málo spojenců. Přes portugalské a španělské přístavy ale díky fiktivním firmám nějaké zboží z Ameriky do Německa stále proudilo. Nacističtí pohlaváři si v té době začali zakládat osobní účty ve švýcarských bankách. Němci kradli i osobní majetek Židů deportovaných do koncentračních táborů. To měla na starosti SS. Největší okrádaní Židů probíhalo v Polsku a do říšské pokladny přineslo 170 miliónů říšských marek. Byla zavedena otrocká práce. S myšlenkou přišli Albert Speer a Heinrich Himmler. Koncentrační tábory byly zřízeny přímo vedle velkých továren. Největším uživatelem otrocké práce byla IG Farben. Ta stála i za myšlenkou zřízení koncentračního tábora Osvětim. Jenže válečná štěstěna se už otočila. Německo šlo do posledních válečných let ekonomicky vyčerpáno.

Začátek roku 1945 znamenal pro Třetí říši konec. Lidé nevěděli, co bude dál. Řada nacistů ale začala myslet na to, jak se vyhnout trestům a jak si zařídit další život. 6. dubna 1945 našli američtí vojáci díky dvěma ženám obrovský poklad ukrytý nacisty ve starém solném dole poblíž města Merkers. Důl byl doslova napěchován zlatem, šperky a uměleckými díly. Vzápětí se začaly objevovat další nálezy těchto nacistických skrýší po celé Evropě. Spojenci ale nenalezli všechny cennosti, které nacisté ukradli. 

Nacisté totiž řadu nakradeného majetku vyvezli do neutrálních zemí. Sami se pak snažili za svými poklady utéct pomocí takzvaných krysích stezek. K útěku používali kradené nebo zfalšované doklady Červeného kříže, které tato organizace vydávala válečným uprchlíkům. Prchajícím nacistům pomáhali někteří církevní představitelé. Na konci války se Spojencům podařilo zadržet mnoho nacistických pohlavárů, kteří pak skončili před Norimberským tribunálem. Před tímto tribunálem skončili i představitelé německého průmyslu. Bývalý ředitel Říšské banky Hjalmar Schacht byl zproštěn viny. Místo něho byl na doživotí odsouzen jeho nástupce Walter Funk. Soudům se vyhnul i Gustav Krupp, který byl kvůli svému zdravotnímu stavu shledán nezpůsobilým soudního tribunálu. Místo něho byl odsouzen jeho syn Alfried Krupp, jenž se v době války spolčil s SS. K trestu smrti byl odsouzen ředitel hlavní kanceláře ekonomiky a administrativy SS, Oswald Pohl. Za organizování a využívání otrocké práce byl k sedmi letům vězení odsouzen uhlobaron Friedrich Flick. Göring, nejvyšší před soud postavený nacista, však výkonu trestu oběšením unikl. Spáchal sebevraždu. 

Veřejnost považovala některé rozsudky za směšné. Obzvlášť to bylo vidět v případě představitelů IG Farben. Ti dostali tresty v rozmezí od osmnácti měsíců do osmi let. Západní Spojenci se také dohodli na denacifikaci Německa. Ta však byla jen kosmetická a řady nacistů se vůbec nedotkla, jiní odešli se směšnými tresty. Max Amann, manažer kampaní samotného Hitlera, dostal deset let nucených prací, z kterých ale vykonal jen pět let. Heinrich Hoffmann – osobní fotograf Hitlera, si odseděl jen čtyři roky za mřížemi. Právě on se stal symbolem cynismu vůči nacistickým obětem. Management velkých firem byl z denacifikace dokonce opomenut. Vrchol všeho nastal, když byl do funkce vrchního komisaře okupovaných území ve správě USA jmenován John J. McCloy. Ten vzápětí po jmenování začal udělovat milosti. Odsouzení průmyslníci se ihned zapojili do dalšího podnikání. Pobočky amerických firem, které za války působily v Německu, měly tolik drzosti, že si dokonce požádaly o kompenzace za škody vzniklé bombardováním. Při hledání ukradeného majetku a umělecký děl byla zřízena Trojstranná komise pro zlato. 

Ta ovšem nevracela nalezené zlato do zemí východního bloku. Nemalá část uměleckých děl se také nikdy nenašla. Bohatství bylo totiž ukryto hlavně ve Švýcarsku. Právě pozůstalým po vězních z koncentračních táborů se nedařilo kvůli švýcarským bankám k majetku dostat. Důvodem byly nedostačující dokumenty týkající se smrti jejich blízkých. Tlak na švýcarské banky vyvrcholil v devadesátých letech, kdy se případů ujaly Světový židovský kongres a Židovská agentura. I přes snahu Švýcarska se s problémem vyrovnat zůstává dodnes řada majetků nacistických obětí dále ve švýcarských bankách. Problematické byly i výplaty kompenzací za otrockou práci. Některé pobočky amerických firem, které v Německu za války působily, se pokusily z problému vyvléknout. Ford a GM vytvořily fond na pomoc zotročeným. Přesto nespravedlnost způsobená nacisty dodnes přetrvává.