Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 Kdy se letos slaví Den otců 2024?Kdy se letos slaví Den otců 2024? Léto - čas jahodLéto - čas jahod Jak správně pečovat o orchideje?Jak správně pečovat o orchideje?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 29.05. 2024
Dnes má svátek Maxmilián
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Jak se cítí člověk bez práce

19. 12. 2013 | Finance

„Ty se máš, že máš maturitu,“ říká mi spolužačka ze základní školy. Má dvě děti a pracuje jako prodavačka. Má svůj byt, svůj příjem, ale mohla by dělat v kanceláři, mít právě tu maturitu.

Já žiji sama s dospívajícím synem, také ve svém vlastním bytě, který mi koupili rodiče. Ale mimo té maturity a státnice, kterou vlastním, nemám nic. Ani práci. A tak zoufale hledám…

Mívala jsem krásnou práci. Pracovala jsem na ředitelství nemocnice, v útulné kanceláři. A měla jsem tam své kamarádky, s kterými mi bylo dobře. Byla jsem tam tak spokojená, že jsem se po pár dnech dovolené těšívala zpět do naší nemocniční kanceláře. Až přišel den, kdy mi byla diagnostikována zákeřná nemoc. S ní přišla i operace a odchod do invalidního důchodu. V pouhých dvaceti letech jsem byla důchodce! Pomalu jsem se zotavovala z nemoci. Jednoho dne jsem zjistila, že se svým přítelem čekáme miminko. Jako odměnu za své znovunarození mi zdravotní komise sebrala důchod a já se musela s bříškem hlásit na úřadu práce. Ale narodil se mi krásný a zdravý syn, a tak jsem byla šťastná.

jak se cítí člověk bez práceKdyž se ale po letech, co jsem se o syna starala, zajímám o možnost práce, jsem zoufalá. Pomalu se stydím vycházet na ulici. Nenajde se snad den, kdy by mě někdo ze sousedů neoslovil: „A vy pořád nemáte práci? To se asi moc nesnažíte, že?“ I kamarádka, která dělá velice lukrativní práci, samozřejmě za přispění své tetičky, která ji do práce dostala, občas vypustí z úst: „A neříkej, že se nic nedá sehnat? Já si myslím, že se nesnažíš.“ Připadám si jako vyvrhel společnosti. Žiji ze sirotčího důchodu svého syna. Z něho platím byt a na zbytek si přivydělávám brigádami. Ty se totiž nepočítají do důchodu a zaměstnavatel vám v rámci brigády dá zlomek toho, co by dal stálému zaměstnanci. Když onemocníte, máte smůlu. Stravenky pro brigádníky? Neexistuje! Máte zpoždění? Opět smůla. Nelíbí se vám něco? Můžete jít.

Pokusím se vám popsat, jak se asi cítí trochu inteligentnější člověk hledající práci v současné době v regionu s nejvyšší nezaměstnaností v republice. Bydlím totiž v Karviné a jsem žena. Do dolu mě skutečně nevezmou! Nemám přehnané nároky a ani si už dávno nedělám vyhlídky na kancelářskou práci, na kterou jsem studovala střední školu, a na kterou jsem si prohlubovala i poté vzdělání v rámci různých kurzů. Vidím se klidně jako uklízečku v nějaké malé firmičce, nebo i větším podniku. Pracuji zde svědomitě, a když dám svou minimální mzdu dohromady se synovým sirotčím důchodem, mohu si dovolit zaplatit byt, synovi internát na střední škole a dokonce mu přilepšit i nějakou tou korunou, tu na nové rifle, jindy na nějaký ten koncert. Nemám dluhy a občas si dovolím čokoládu ke kafi.

„Bum!“, bublina splaskla. Když hledám, nikde nenacházím. A tak obejdu pár obchodů. Třeba někde potřebují prodavačku. „Blázníte? My si středoškoláka nevezmeme, chceme vyučené. Ti mají menší nároky,“ říká paní vedoucí. „Ale já nemám žádné nároky. Budu dělat i přesčas, chci jen minimální mzdu. Je mi jedno, co budu dělat, hlavně ať konečně dělám,“ vysvětluji. Následuje zamítavý posunek. „Hele, u nás berou na linku,“ říká mi spolužák ze základní školy. Dělá v automobilovém podniku. To bude to pravé! Zúčastním se pohovoru. Postoupím dokonce do druhého kola, kde se dozvím z úst usměvavé slečny, že mám údajně vysokou kvalifikaci. „A to vadí?“ ptám se nechápavě. „Vezmeme si vyučené,“ řekne mi. Mám smůlu.

„Na sekretářku ředitele, na kterou mám tu pravou kvalifikaci, nemám zase potřebné známé!“, chce se mi křičet.

Někde si vyhledám práci pokojské. Je to sice daleko od mého bydliště, ale já pracovat potřebuji. Najdu si autobusové spojení a v daný den se dostavím na recepci daného hotelu. Slečna v brejličkách si mě prohlídne. Zavolá mladého muže. I ten si mě prohlíží. Přijde ještě starší žena a starší muž. Ti si už nesou můj životopis, který jsem do hotelu poslala. „A vy tu chcete pracovat jako pokojská?“ ptá se starší žena. „Ano, prosím.“

„A jak se k nám chcete dostávat?“ ptá se dál. Odzbrojím ji detailně rozepsanými spoji autobusů. Starší muž mi vysvětluje: „Ale my vám nedáme pracovní smlouvu. Byla byste tu na dohodu, a to tak, dejme tomu, tři dny v týdnu po třech hodinách. Dostala byste 50 korun na hodinu, po zdanění by vám zbylo ještě méně. To se vám asi nevyplatí, že?“

Horečnatě počítám. Cesta do hotelu mě stála 75 korun. Cesta zpět opět 75. To máme 150. Pracovala bych tři hodiny po padesáti, to máme opět 150 korun. Když odečtu zdanění, tak jsem v mínusu.

„A nemohla bych dělat náhodou třeba dva dny v týdnu, ale od rána do večera?“ ptám se. Dostává se mi zamítavé odpovědi. Tak vidíte. Pracovat sice chci, ale opravdu nejde projet 150 a dostat 120. Celý den pryč, upracovaná a ještě žít v mínusu! Musím se této práce vzdát.

„Stejně máme zájem o někoho z okolí,“ těší mě starší žena. Tak zase nic.

Nalézám další inzerát. Nabídka zní poněkud zvláštně. Bude to nabízení zboží. Znáte to, jak vám někdo zavolá a nutí vám holicí strojky, levné telefonní tarify a vše, o co nemáte zájem. Mzda z toho, koho ulovíte. Nikdy bych tuto práci nechtěla dělat. Vnucovat důvěřivým lidem něco, co nemá valnou kvalitu, a vědět, že za jejich podpis dostanu provizi… Ale píši tam. Odpoví mi hned druhý den:

„Dobrý den, děkujeme Vám za Váš zájem o pracovní místo v naší společnosti. Bohužel Vám musíme sdělit, že Vás nepřizveme do výběrového řízení. Naše rozhodnutí vyplývá pouze ze skutečnosti, že neodpovídáte věkovému rozmezí od 16 do 20 let.“

A vida, už jsem stará! Ani jsem si toho nevšimla, a jsem v kategorii „stará škeble, která se nehodí ani na zvedání telefonu“.  Ale na důchod jsem ještě sakra mladá! A až budu i na ten důchod ve správném věku, nebudu mít roky, které do důchodu mohu započítat.

Beru vodítko a jdu se projít se psem. Potkávám opět sousedku: „Vy ještě pořád nemáte práci? Taková mladá, a nepracujete? Asi se málo snažíte,“ dává mi rady do života.

„Jsem stará! Stará, slyšíte? A mám to už černé na bílém. Ano, nesnažím se vůbec a čekám, kdo mě a mého syna bude živit,“ říkám už na rovinu, co si myslím, a odcházím. A mám se, hrozně se mám. Mám se podle kamarádky, že mám maturitu, mám se podle sousedky, že jsem mladá, mám se podle slečny u konkurzu, že mám vysoký potenciál a s ním i vysokou kvalifikaci. Jen tu potřebnou práci pořád nemám. To vše, co mám, bych za ni klidně vyměnila. Jen kdyby se našel někdo, kdo by směnil…


Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil

Smutný,ale bohužel pravdivý obraz dnešní doby.
Nikdy jsem naštěstí neměla problém jako vy,možná díky své profesi.Můj muž,částečně ivalidní,taky středoškolák,nemohl sehnat práci několik let,až nakonec odešel do předčasného důchodu.Dnes jsme v důchodu oba a já jsem tomu ráda,i když po stránce finanční to není na vyskakování si.
Držím vám pěsti,aby se ta smůla už zlomila a přišlo štěstí ve formě pracovního místa.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Taky jsem byla svědkem, jak o velice chytré, šikovné paní ,,řekli,, ona by do toho moc viděla ( malá rodinná firma) Já skončila po 3 měsících, ona dřív. Pravda je ta, že chtěli hlavně výpomoc na sezonu. Tenkrát se to nedalo řešit brigádně, asi jinak nastavená pravidla... Pořád a všude je něco.
Za komunistů zase nechápu, proč nemohli mamince prodavačce samotné v jednom krámě ulevit, když mi umřel tatínek, já začala chodit do 1 třídy a bratr taky na základku. Vyrůstali jsme úplně sami na ulici, ani jídlo nám nikdo nedal, pokud jsme si ,,to,, sami neuvědomili. Já tedy ne. I když jídlo doma bylo, mě vzít si ho nenapadlo. Proč mamince neumožnili být doma? Protože pracovat MUSEL KAŽDÝ. A PROČ ZA TAKOVÝCH PODMÍNEK. VÍME PROČ.

Prarodiče jsme uč neměli a druzí byli až na druhém konci republiky.
Obrázek uživatelky
profil
Mám kamarádku, skromnou, pečlivou, vysokoškolačku s mnohaletou praxí a znalostí jazyků, byla na tom s hledáním práce obdobně a víte co jí mj. taky řekli:
"Vy jste příliš chytrá, oni se vás bojej"... Přitom ona chtěla pouze normální práci a ne dělat kariéru a někoho vyšupovat z jeho zahřáté židle....
Obrázek uživatelky
profil
je mi smutno z tvého článku. Já jsem od roku 1990 měla pět zaměstnání. Je pravda, že z toho prvního, kde jsem pracovala 20 let jsem odešla sama. Moje nadřízená pila a já za ní pracovala. Byla bych se zhroutila. Pak už to pokračovalo. Kam jsem přišla, všude to bylo soukromé a soukromníci se neuměli chovat v tom smyslu, že co se vydělalo, utratili pro své osobní potřeby, tudíž nebylo na mzdy ani na materiál a většinou po roce a půl končili. Nakonec jsem pracovala ve stavební firmě jako účetní, ale zase panu majiteli neplatili zákazníci, on neplatil mně a tak jsem raději odešla do předčasného důchodu. Dnes jsem opravdu ráda, že v důchodu jsem.
Jestli se jedná o tvoji osobu přeji, aby tě konečně smůla opustila a usmálo se na tebe štěstíčko v podobě nového, zajímavého zaměstnání.SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
smutné, svatá pravda
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles