Není auto jako auto

Když mi zemřela žena, byl jsem zdrcený. Pro samou práci a povinnosti jsme navíc nestihli mít ani dítě. Vše bylo naplánováno, chtěno, ale ta mrcha nemoc přišla dřív, než to bylo možné uskutečnit. A tak jsem zůstal ve třiceti letech sám.

Co si počnu? Dlouho jsem se se situací smiřoval. Vlastně s ní nikdy nebudu smířen. Proč právě ona? Vždyť žila tak zdravě, sportovala, nebyla obézní a byl to tak skvělý člověk. Přišlo to ale, a já musel jít dál. Mé podnikání mi pomohlo. Nemohl jsem jen sedět, smutnit, ležet a plakat. Kde ale najít novou ženu? Jistě, že nebude stejná jako Renata. Budu mít ale někoho, pro koho můžu žít, o koho se starat, pečovat a třeba se na něj těšit. A tak jsem si podal inzerát na seznamku. Zpočátku jsem měl hodně ohlasů. Po prvních dnech třídění a vyřazování mi zbyly tři. Z nich jsem si vybral. Zdenka byla o hodně mladší než já, neměla dosud dítě a hledala trvalého partnera. Po měsíci setkávání jsem ale zjistil, že víc než mě, miluje mé peníze.

„Ty jsi naivní. Přijedeš na schůzku svým bourákem, přineseš pugét, zaplatíš večeři v luxusní restauraci a na sobě máš jen drahé a značkové oblečení. Na druhé schůzce jí koupíš zlatý prstýnek a očekáváš, že se zamiluje do tvých modrých očí, ideálů a toho, že máš doma hvězdářský dalekohled a umíš pojmenovat všechna souhvězdí,“ poučoval mě kamarád u piva.

„To mám jako přijít pěšky, v roztrhaných teplácích, ošoupaných teniskách, pozvat ji do bistra na stojáka a nechat ji, aby si každý zaplatil svou útratu?“

„To ne. Můžeš přijít pěšky, nebo si třeba půjčit od někoho obyčejné tuctové auto, na sobě můžeš mít normální rifle a nějaké tričko, a když nepůjdete rovnou na procházku, tak ji pozvi do kavárny na kávu. Za to se nemůže urazit.“

Vzal jsem si z kamarádovy rady k srdci. Opět jsem si začal dopisovat s dívkou, tentokrát byla o dva roky mladší než já. Lenka měla podobné zájmy jako já, a po měsíci dopisování jsem usoudil, že si rozumíme a nastal čas se vidět osobně. Lenka byla ale po operaci nohy, nemohla moc chodit, a tak jsem navrhl, že přijedu autem klidně i před její dům a zajedeme do nejbližší kavárny na kávu. Tam si v klidu popovídáme. Po chvilce zdráhání mi nakonec prozradila dům, ve kterém bydlí. Domluvili jsme si schůzku na dvě odpoledne, abychom měli dostatek času si popovídat. Pohrával jsem si s klíčky od mého vozu. Od mého luxusního vozu. V takovém vozu si nemohu hrát na chudáka. Napadlo mě dle rad kamaráda si vypůjčit jiné auto. Napadl mě kamarád Slávek. Slávek není žádný chudák, ale z nostalgie jezdí stále starou oprýskanou Felicií. Se svým autíčkem toho hodně zažil, a dokud splní technickou kontrolu, Slávek svou stařičkou dámu neopustí. Koroze nahlodala karoserii jeho dvoustopého miláčka natolik, že díry zalepil reklamními samolepkami a autíčko slouží dál.

„Slávku, nepůjčil bys mi auto?“

„Jako mou felinku? To si děláš srandu? Ty snad nemáš svého Jaguára? Neříkej, že jsi ho zrušil.“

„Jaguár odpočívá v garáži, ale potřebuji na zítra něco lidovějšího, no, tak trochu obyčejnějšího.“

„No dovol? Má bábi není nic tuctového a obyčejného!“ naoko se zlobil Slávek, ale půjčit mi auto slíbil.

Na Lenku jsem se těšil. Dokonce jsem jí koupil i kytičku a čokoládu, ač by mi to kamarád nedoporučil. Se Slávkovým autem budu vypadat i tak chudě, nemusím to přehánět.

Druhý den jsem vykoupaný, navoněný a nažehlený usedl do půjčeného autíčka. Stará dáma si to mručela, chvilkami jsem se bál, jestli vůbec dojedu. Deset minut před časem, na který jsme se domluvili, jsem zastavil před panelákem.

„Jsem před domem, čekám, Leni,“ poslal jsem zprávu z mobilu. Nemohl jsem si nevšimnout děvčete na balkóně, které zmizelo, jakmile jsem zastavil před domem. Všiml jsem si také berlí, o které se opírala, když se snažila rychle balkón opustit. Pak jsem už jen viděl, jak se vlní záclona v okně. Neodpověděla. Čekal jsem tam přes hodinu. Napsal jsem ještě jednu zprávu, nasedl do auta a jel opět domů. Lenka před dům nepřišla. Nikdy už nenapsala, neozvala se. Zřejmě se opravdu zalekla „mého“ vozu. A tak jsem pochopil, že ženy často posuzují muže podle výše jeho konta.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se z šoku vzpamatoval. Po několika měsících jsem absolvoval další rande. Taky jsem si půjčil Slávkův vůz, který se minule tak osvědčil. Tentokrát jsem byl tak skeptický, že jsem nekupoval ani kytku, ani čokoládu. Blance bylo úplně jedno, čím jsem přijel. Povídali jsme si naprosto o jiných věcech a čas příjemně utíkal. Nakonec, další schůzku jsme absolvovali na kole. A zase to bylo fajn. Zatím netuší, jak na tom jsem, neví, v jakém domě žiji, co dělám a neviděla ještě ani mého Jaguára. Myslím si ale, že ji víc zajímá, jaký jsem, než to, co mám.

Čas jistě ukáže, zda jsem se nemýlil.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete