Moje životní stěhování

1. Chomutov 2. Zlonice - Městys 3. Kladno - Kročehlavy 4. Kladno Rozdělov 5. Praha 8 - Libeň 6. Praha 4 - Novodvorská 7. Praha 10 - Záběhlice 8. Praha 5 - Stodůlky 9. Vesnice 8 km od města Sázava

Asi si řeknete, co to je?

Je to výčet mého stěhování a bydlení, během mého dětství. Není to zrovna malé číslo, stěhovat se devětkrát, to asi zažije málokdo.

Život přináší změny, ať chtěné, ale i nechtěné, oboje jsem si prožila.

Narodila jsem se v Chomutově, kde si z tohoto období moc nepamatuji, dá se říci, vůbec nic. Ale přece jenom nějaký střípek v mé paměti najdu a to je moje první stěhování v mých pěti letech. Vybavuji si, že sedím ve velkém nákladním autě, které bylo modré barvy, a na klíně jsem měla svoji panenku. Odjíždíme od velikého domu, podjíždíme pod mostem a tím končí moje vzpomínka na město Chomutov.

životní stěhování V Chomutově můj otec pracoval na nádraží, kde pracoval jako lakýrník, čímž byl vyučený, ovšem to už vím z vyprávění. Byt byl prý malý a tak si otec našel práci v dole na Kladně s tím, že dostane byt. Ovšem na byt se muselo čekat a tak jsme se nastěhovali do Zlonic do podnájmu, odkud pocházel a měl tam rodiče, moji babičku a dědu. Díky tomu to přestěhování, jsem konečně poznala blíže moje prarodiče z otcovy strany. Tady jsem začala chodit do první třídy, ale pouze jedno pololetí, protože otci přidělili byt na Kladně - Kročehlavy a my se opět stěhovali. Toto stěhování si již pamatuji moc dobře, za nic na světě jsem nechtěla do města a moc jsem si přála, aby mě rodiče nechali u babičky a dědečka, na což samozřejmě nepřistoupili. A já s velikým pláčem se loučila s babičkou a dědečkem, ale otec mě uklidnil, že na rozdíl z Chomutova, z Kladna budeme mít k nim blíže.

Kladno - Kročehlavy, ošklivé sídliště, v neskutečné anonymitě, bez školy, která byla teprve v základech. Do školy jsem musela dojíždět, prostě jsem tam byla nešťastná. Po nějakém čase, když jsem si zvykla, si moje máma usmyslela, že byt je pro nás velký a sehnala výměnu do Kladna - Rozdělova. Byla jsem ve druhé třídě a opět jsem půlila pololetí a opět změna nových žáků. Ne, že bych byla nekomunikativní, ale přece jenom, bylo toho moc za sebou. Opět bez školy a já opět dojížděla na prvém stupni, vlastně až v 7. třídě otevřeli novou pavilonóvou školu a dokonce mně za domem.

Jako v pohádce, kde se vzalo, tu se vzalo, na řadě bylo další stěhování a to do Prahy. Měla jsem nastoupit druhým rokem do učení a stěhování mělo probíhat, nevědělo se kdy. Já jsem protestovala, což mi nebylo nic platné a tak jsem nastoupila do učiliště v Praze a opět dojížděla denně, Kladno - Praha, Praha - Kladno. Zpětně musím uznat, mělo to i své výhody, měla jsem hodně volnosti, které naštěstí vzaly brzy konec, a koncem října 1967 jsme se nastěhovali, ale mému dojíždění neubralo, jezdila jsem přes půl Prahy na Vinohrady do učiliště. Když si dneska vzpomenu na tramvaje, které byly v zimě ledové, byly otevřené, ze kterých jsme při jízdě vyskakovali ven i dovnitř, si málokdo z dnešních mladých umí představit. Zato v létě, když byla parna, to mělo nesmírnou výhodu, o proti dnešním tramvajím, které v létě měly a mají vždy odéry, až běda.

Vdala jsem se a stěhovala se na Prahu 4 - Novodvorská a opět sídliště, ale již okolí domů upravené, manželovi rodiče tam již bydleli asi tři roky. Tam se mi narodily dvě děti, já jsem se rozvedla, což jsem už dříve zde psala v jednom článku a s dětmi jsme se stěhovali do Prahy 10 - Záběhlic, kde i moje děti musely dojíždět na Zahradní město do školy. Moc mně jich bylo líto, ale moje děti to snášely daleko lépe než já, čemuž jsem byla moc ráda.

Vdala jsem se znovu a přišlo další stěhování a opět na sídliště na Prahu 5 - Jihozápadní město - Stodůlky. Sídliště naštěstí se školou kousek od domu, kde vyrostly a to již tři děti, kde prožily svoje mládí, do doby, než odešly z domu, co by dospělí lidé.

Já jsem se znovu provdala a oba jsme najednou byli oba dva v důchodu a co v Praze, pryč z ní a tak došlo na snad moje poslední stěhování. Raději už říkám slovo snad, protože jsem vícekrát prohlašovala a už nikdy stěhování a hle, vše bylo jinak.

Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Zásadně s tímto nesouhlasím, ale při posledním stěhování jsem to prohlásila.

V ten slavný den, ač to bylo 18. 6. 2009, lilo jako naschvál, ale strašně. To jsem byla ráno naštvaná, den předtím bylo krásný počasí.

Stěhováci si dávali na čas, hodina sem, hodina tam, konečně dorazili.

Naložili, my s manželem sedli do auta po rozloučení s posledními kamarády a kamarádkami, které přišly k domu, já ubrečená, ono po 24 letech v jednom bydlišti, mě to vzalo za srdíčko a hurá vstříc zítřkům, na vesnici, po které jsem nesmírně toužila.

Dojeli jsme do našeho domečku a očekávali stěhováky. Hodina, druhá, pomalu třetí, když konečně dorazili. Venku stále lilo a řidič prohlásil, že na dvůr nepojede, že by nevyjel, že by zapadl.

No, dobře, říkám a co jako budeme dělat, budeme čekat, až to uschne, s troškou ironie. Paninko, povídá jeden z nich, okna máte velký, přistavíme auto k oknu a budeme stěhovat oknem.

Prosím? Děláte si ze mne srandu, že? Ne, neděláme, jdeme na to!

Jak řekl, tak udělali, šlo to.

Postavili velké kusy nábytku na místo a odjeli.

Po pár dnech jsem zjistila, rozbili mi pračku, pěkně rozbili dřevěný obal na stolním šicím stroji, odřeli stěnu, a ve finále mi chyběly dva veliké pytle s věcmi.

Co se dalo dělat, nic, jenom jsem si říkala tu větu, kterou nemám ráda, snad je lepší vyhořet, i když Pane Bože, jenom to ne.

A tak si na stará kolena s manželem užíváme vše, co vesnice naskýtá.

Věrka1950 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete