Gaston vypráví

Tak vám za mnou jednou takhle přišla panička a povídá mi: "Hele, Gastoňák, už ti dlouho pokukuju na internetu na takový stránky, kde lidi píšou i o svých mazlíčcích. Tak co bys řek tomu, že bysme napsali o tobě?" Tak jsem si řekl, proč ne? Už tady nějakej ten pátek jsem, tak proč to nedat vědět do světa ještě dál, než to zvládnu na procházkách?

Takže: Jmenuju se Gaston. Naštěstí. Už mi totiž hrozil Tonda (ale o tom až později). Páníček mi říká PES GASTONOWY a panička z toho šílí. Mně to neva. Slyším totiž skoro na všecko. Je mi šest. Hrdě se hlásím k plemenu americký stafordšírský teriér, ale po pěti letech mýho existování mi nějakej dochtor řekl, že nejsem čistokrevnej, ale mám v sobě něco nejspíš z pitbula. Ale koho to zajímá, že jo? Důležitý je, že jsem fakt krásnej.

Teda to říká panička a já jí v tomhle dost důvěřuju. Moje panička je Míša a páneček je David, i když první čtyři roky jsem měl jinýho pánečka. Žiju s celou smečkou (ještě tam je paničky maminka Eva, tatínek Martin a brácha a taky Barúúúna - kámoška bernardýnka) v domečku s velkou zahradou na severu Čech.

S Bárou to máme dobře vymyšlený - ona hlídá venku a kdo projde přes ni, je kámoš, takže ho můžu náležitě přivítat. Taky máme rozdělený hlídání plotny - já zevnitř a Bára zvenku. Dokonce i na telku spolu koukáme - já paničce u nohou (dobrá, někdy taky na nohou) a Bára venku přes okno.

Páníčci totiž dobře vymysleli okna, jsou nízko a dokonce Barunce udělali skalku, aby na ni mohla pohodlně vylézt a koukat s náma (jen nevím, proč Eva furt řve, když nás tam vidí, prej jí podupeme bylinky bo co). Stejně tak řve, když máme žízeň a jdeme se napít do rybníčku. Ona prostě nepochopí, že to je žůžo labůžo, ten vývar z leknínů...

A jak se vlastně stalo, že jsem se dostal zrovna do týhle smečky? Noooo, moje maminka měla osm štěňat. A samý chlapy. Dost často, vlastně skoro každej den, za náma chodili dva pánové - jeden měl být můj budoucí páníček a druhej byl Martin. Jenže ona mě furt nechtěla, zrovna prej začala pracovat a ještě něco nedůležitýho si vymýšlela, až jednou přišla i s páníčkem a řekla: "Tak my si teda jdeme vybrat jedno štěndo."

A tak na ni páníček mojí maminky koukal jak na zjevení a povídá jí: "Ale vždyť vy už máte vybráno! Martin vám vybral Tondu!" A bylo to. Prostě neměla na výběr. Byl jsem nejstarší a nejmenší a přestěhoval jsem se jen o jedno patro níž. Po týdnu jsem se přejmenoval na Gastona, k velký úlevě paničky, i když Martin mi furt řikal Tondo. Prej si tím něco kompenzuje, bo co, říkala panička.

Brzo jsem si je všechny omotal okolo prstu. Vlastně spíš paničku. Furt se nade mnou rozplývala, jak se mi po jídle nafoukne břuch, že vypadám směšně. První dva roky byly jako v pohádce. Pořád jsem si hrál s maminkou (občas mi dala pěkně za uši, ale my jsme si to pak vysvětlili a bylo to dobrý).

Poctivě jsem hlídal celej dům, občas i přilehlej les se srnkama, který jsem honil, ale byly vždycky rychlejší než já. Všechno mě to učila moje maminka, i když občas jsem ji musel popíchnout. Běhali jsme bez vodítka a byli naprosto neškodný. Udělal jsem si v lese pár kámošek. Potkávali jsme vlastně jenom ženský, což mi vůůůbec nevadilo.

Byl jsem i na dovolený, kde jsem každý ráno oběhl kemp a zkontroloval, jestli jsou všichni tam, kde maj (a taky co u kterýho stanu snídaj). Panička byla nadšená, že prej tam jsou moc hodný lidi a nikdo na mě nekřičel, ať vypadnu, takže jsem měl celej kemp pod palcem. Ale vrátili jsme se brzo domů, protože jsem celý noci nemohl spát (když on byl páníček hrozně velkej a překážel mi) a štěkal jsem na každej stín, a pak jsem začal zvracet (prej jsme měli velkou spotřebu spacáků, řikala panička), tak jsme jeli radši domů.

Byl jsem prej zlatý štěně. Nikdy jsem paničce nezničil boty, nic neroztrhal, hračky mi vydržely (dokud jsem nezačal bejt větší než ony). Občas jsem si brousil zoubky o plastovej pelech, ale to bylo všem šumák, beztak jsem bydlel na gauči, když byli všichni doma. Jen párkrát jsem dostal hrozivě vynadáno. Poprvé, když si panička dovolila odjet na víkend do lázní a nechala mě doma s páníčkem, kterej šel do práce.

To jsem se trochu podíval na všechny kytky a plyšáky v bytě a taky jsem trochu upravil koženou sedačku. A ve finále se mi zabouchly dveře do obýváku, který jsem si uměl otevřít jen tam a ne zpátky - tak jsem ještě upravil paničce její půlku postele. No, to bylo hodně zle. Od tý doby se vyndávala klika ze dveří do obýváku, prej kdyby mě to náhodou ještě někdy napadlo.

Podruhé panička málem zešedivěla strachy, když jsem se vydal na průzkum lesa a mamina se vrátila sama. To panička lítala a brečela a zburcovala všechny známý i neznámý. Nakonec si pro mě přijela do útulku a já jí chtěl hrozně vyprávět, co všechno jsem zažil a byl jsem celej paf z tolika psů, ale ona furt jen bulela, že prej měla strach bo co, tak sem jí to radši ani neříkal. Pak mi vysvětlovala, že nemůžu nastupovat do všech aut, ale ona to prostě nechápe, to se MUSÍ prozkoumat! Takže jsem dál nastupoval, kam jsem chtěl...

Občas jsme taky zajeli na návštěvu k Martinovi. Oni totiž mají dům s velkou zahradou a tenkrát měli dva psy a kočku. S tou jsem se omylem začal kamarádit! Pak odešla za duhový most a další kočku už jsem tam pustit nechtěl a dával jsem jí to dost najevo. Vůbec jsem nechápal Džili (fešanda, kokršpanělka) a Nerouše (ovčák, ale vysvětlili jsme si, kdo že je tam pánem - samozřejmě já - a byli jsme kámoši), jak ji tam mohli strpět! Tak jsem se ji snažil zlikvidovat, ale vždycky se objevil Martin nebo panička a tahali mi ji z tlamy. Časem odešla za duhový most a pak už žádná další radši nepřišla...

Po dvou letech jsme se přestěhovali. Panička tomu říkala Beverly Hills - celá čtvrť byla jenom z rodinných domků. V každym domku byl pes a panička šílela - měli jsme tři ženský na celou čtvrť! Samozřejmě jsme si pořád ujasňovali, kdo že je tam pánem a já začal chodit na vodítku, protože jsem rozhodně nechtěl tomu černým labroušovi od sousedů (ani tomu bílýmu od druhejch sousedů a ani nikomu jinýmu) ustoupit.

Už jsme neměli zahradu (teda ten dům, kde jsme bydleli, zahradu měl, ale už ji tam hlídal retrívr). Panička se mnou začala chodit na dlouhatánský procházky a výlety. Občas brblala, že normální člověk nevstává ráno tak brzo kvůli tomu, aby šel na dvě hodiny se psem, ale stejnak jsem ji vždycky vytáhl.

Pak přišly dvě rány během 14ti dnů - nejdřív odešla Džili a pak Nero. Džili už byla dáma v letech, kolem její misky jsem chodil po špičkách (nějak na ni nedala dopustit) a Nero dostal kýlu a ještě nějakou nemoc a už s tím prej nešlo nic dělat. A pak začalo bejt šoufl i mně.

Ale o tom až příště, teď musím vytáhnout paničku na zdravotní procházku, aby nezlenivěla...

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10