Pizza pro tři

„Hurá! Jedeme k moři!“ Tak jásala moje dcera po návratu z jazykového tábora, když zjistila, že se její sen stal skutečností. Po čtyřech dlouhých letech svá tělíčka opět naložíme do slané vody a navíc v Řecku! To je něco!! Já už jsem tak veliké nadšení nesdílela. Měly jsme se tam totiž dostat ne autobusem, ale letadlem! Poprvé! Poprvé v životě jsme měly letět! Naše rekreační mise byla doplněna ještě o babičku. Ta již sice letěla, ale to bylo před třiceti lety. Příliš si to už nepamatovala, a tudíž nám ani ona nemohla dát ty správné informace o moderním létání...

Dvě hodiny ve vzduchu jsem strávila přemýšlením. Opravdu se rozevře záchranná vesta, když dá kapitán posádky signál, že padáme? Opravdu se ten pytlík při zvracení neprotrhne? Opravdu pomůže při přistávání cucání bonbónu nebo žvýkání? Přitom jsem s podezřením pozorovala ostatní pasažéry... Není tu mezi vámi nějaký ten terorista? Klárka s babičkou si let na rozdíl ode mne maximálně vychutnávaly. Nakonec jsem byla asi jediná, kdo s úlevou stanul na pevné zemi.

Následné hledání zavazadel, hodina a půl jízdy autobusem do letoviska, nepředstavitelné dusno, pak provazy deště, to vše bylo pořád jen pidizážitkem oproti tomu, co nás čekalo později. Ale od začátku...

pizza Po dvou dnech nepříznivého počasí začala konečně vytoužená idylka. Azurová obloha, průzračná mořská voda, nekonečná písečná pláž. SMS ve verších typu: „Ležíme na pláži, vlny do nás naráží, sluníčko se na nás směje, větřík příjemně věje...“ nemohly dostatečně popsat tu nádheru! Navíc večerní procházky po nábřeží, miliony taverniček a lákavé řecké jídlo. Ochutnaly jsme vynikající gyros, denně se cpaly salátem tzatziki, přesto nás pár dní před odjezdem zlákala italská kuchyně.

Dcera Klárka měla ten den svátek, i to byl důvod, abychom do nějaké té hospůdky na pizzu, její oblíbené jídlo, zašly. Neušly jsme mnoho metrů, když se vedle nás objevil sympatický číšník a zvučným hlasem nás zval: „Ahoj! Jak se maš? Dobže?“ Řecká čeština rozhodla. Za pár sekund jsme seděly za stolem a objednávaly vytoužené jídlo. Čeština ale nestačila. Špatná znalost řečtiny, přesněji její totální neznalost, způsobila, že jsme si pomáhaly, jak se dalo. Druh pizzy se stanovoval číslem, výběr byl opravdu pestrý a naše volba skončila u čísla 88. Šunka se slaninou, kečup,... už se nám sbíhaly sliny. (Pavlovův reflex u nás fungoval bez problémů, možná lépe než u samotných sledovaných psů kdysi!) „Jen aby jídla bylo dost!“ strachovaly jsme se. Na stolku už ležely malé talířky s příbory. Číšníka jsme preventivně upozornily, že chceme pizzu pro tři. Tvářil se nechápavě, proto jsme tuto – pro nás důležitou informaci - zopakovaly postupně ve všech pro nás známých jazycích. Třikrát, tri raza, trzy razy! Babička se blýskla bravurní němčinou: „Dreimal!“ Na číšníka evidentně udělala dojem. V mžiku zmizel a spolu s ním i malé talířky. Jen příbory zůstaly. Trochu jsme znervózněly. Důvod jsme pochopily za chvíli. No, za chvíli – spíš za dost dlouhou dobu...

Ostatní hosté, a to i ti, kteří přišli po nás, si už pochutnávali na řeckých specialitkách, jen náš stůl zel pořád prázdnotou. Ani pití jsme si neobjednaly, protože jsme v rámci pitného režimu tahaly celý den půllitrové plastové lahve s vodou v kabelkách a alkohol nás v zmiňovaném horku nelákal.

Pak se konečně objevil „náš“ číšník s jídlem v ruce. Měl co dělat... Táhnul najednou tři, slovy tři pizzy!!!! A každou o průměru 30 cm!!! Byly rozkrájeny na 8 dílků a škodolibě se na nás smály z obrovských talířů. Když se pak z úst řeckého donašeče ozvalo DOBROU CHUŤ, pustily jsme se do jídla. Slovana přece nezdolá nějaká italsko-řecká pizza! První kousek zmizel v našich ústech téměř okamžitě. S úsměvem jsme se rozhlížely po okolí. Druhý kousek doprovázelo odhodlání jen tak se nedat! Zářivé úsměvy postupně odplouvaly bárkou z Chalkidiki na okolní ostrovy. Jako první jsem začala stávkovat já! Třetí kus do mne nikdo nedostane!!! Přece si neudělám ze žaludku mrzáka... Babička s Klárkou však statečně pokračovaly. Vypadalo to na soutěž o největšího konzumenta pizz. V duchu jsem začala psát pro vítěze žádost o zařazení do Guinessovy knihy rekordů. Po třetím kousku se vzdala i babička. Sice jí došel humor, pizza však nikoli. Přesto to byl výkon! Proč? Před večerní procházkou jsme totiž dojedly zbytky od oběda... (Takže i její útroby začaly stávkovat.) Jediná Klárka se nevzdávala. Kousla do čtvrtého kousku. Vypadalo to nadějně! „Vítězství mne nemine,“ myslela si asi v tu chvíli. Však také na začátku tvrdila, že sní KLIDNĚ celý talíř! Žaludek byl však v tu chvíli zjevně jiného názoru. Začal protestovat a Klárce nezbylo nic jiného, než pronést magické KONČÍM!

Co teď? Před námi na stole zbylo 15,5 kousků, tedy skoro dvě celé pizzy. Přece je tu nenecháme! Naše spořivost procitla. To víte, jedenadvacet eur místo sedmi, to je řádná motivace! Kabelky jsme vyloučily – malý prostor nedával šanci dvě velikánská kola schovat. Sukně ani kalhoty neměly kapsy. Jó krteček a jeho kalhotky s kapsami, ten kdyby jel s námi! Pak nás to napadlo. Řekneme si o krabici. Babička začala zkoumat, jak se to asi řekne anglicky. Dcera si výjimečně vzpomněla na školu a vyhrkla nádherně anglicky: „Box!“ Několik dalších minut jsme na sebe marně upozorňovaly číšníky, kteří se nám – bůhvíproč - vyhýbali. Asi se báli, že budeme přiobjednávat další kousky tohoto výborného italského jídla. Konečně se nás jednomu zželelo, ale když uslyšel z bojovných babiččiných úst tvrdé české BOX, raději se zase rychle vytratil. Asi nebyl trénovaný a bál se, že skončí i v domácím ringu KO. Další snaha už byla naštěstí korunována úspěchem a na našem stole opět po dlouhém čekání zakotvila krabice.

Už už jsme se chystaly zaplatit a vyrazit zpět do našeho dočasného domova, když se najednou objevil další zaměstnanec podniku a přinesl nám tři štamprdličky řeckého nápoje zv. OUZO. Babička začala důrazně protestovat: „My jsme si nic neobjednaly!“ a odmítala platit. Protesty nabíraly na intenzitě, zvláště když byly k alkoholu přineseny ještě tři kousky neznámého moučníku. Vize dalších neplánovaných výdajů nás začala děsit. Sympatický číšník mlel něco řecky, pak zkoušel i jiné jazyky, až jsme s ulehčením pochopily, že se jedná o pozornost podniku. Aha! Tak dobré zákazníky tady asi ještě nezažili, pomyslely jsme si hrdě a s ulehčením zaplatily pouze naši objednávku. I ta krabice, představte si to, byla zadarmo!

Šťastná babička poté konstatovala, že nezletilá Klárka pít nemůže, mně že alkohol nedělá dobře a přilila si naše ouzo do své plastické láhve, odkud předtím tajně upila neperlivou vodičku.

Zbytek večera jsme strávily přemýšlením nad tím, co budeme s takovýmto množstvím jídla dělat. A co jsme vymyslely? No, nebudu vás již déle napínat. Pizza byla k snídani, obědu i večeři.

P.S. Po návratu domů se ani babička, ani Klárka nezmínily o tom, že bychom si třeba k večeři upekly pizzu. A já? Taky raději mlčím...

lenička07 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete