Porod mojí Natálky

Moje těhotenství probíhalo celých devět měsíců naprosto normálně. Kolem 5. měsíce jsem začala zvracet a dost jsem přibrala. Protože mám jen 151 cm, tak mé bříško vypadalo na dvojčata. Chodila jsem na pravidelné prohlídky, které probíhaly normálně. Vážení a ozvy... Těšila jsem se vždy, až mi ukáže pan doktor mimi na monitoru. Vše probíhalo naprosto normálně.

Devět dní před termínem jsem se ve 4 hodiny ráno vzbudila. Začala jsem trochu krvácet. Protože byl manžel v zahraničí a byla jsem doma sama, tak jsem si zavolala sanitku. Na příjmu mě lékař prohlédl. Řekl, že mi odešla plodová zátka a už si mě tady nechají. Každou hodinu jsem chodila na ozvy a dostala jsem injekci na vyvolání porodu. Pořád jsem ale necítila žádnou bolest, nebo stahy. Až kolem 5. hodiny odpoledne jsem začínala mít stále se stupňující porodní bolesti. Stále jsem byla otevřená jen na tři prsty a při těchto vyšetřeních už mě musela držet sestřička za ruku. Bylo to dost nepříjemné. Kolem sedmé hodiny večer jsem šla znovu na ozvy. Ty dopadly špatně. Miminku se ve mně už nelíbilo a začínalo mu vynechávat srdíčko. Lékaři už si se mnou nevěděli rady. Nechápali, proč po tolika hodinách dítě nesestupuje. Až při poslední kontrole, kdy do mě lékař vsunul skoro celou ruku, zjistil, že mám zdvojenou dělohu a v ní jakousi přepážku, přes kterou malá nemůže ven. Během pár minut mě vysvlékli, oholili a dali epidurál. Odvezli mě na sál, kde jsem při vědomí podstoupila císařský řez. Malá vůbec nebrečela, museli ji křísit. Viděla jsem ji až na druhý den. Byla naštěstí v pořádku a naprosto zdravá.

Až později jsem se dozvěděla, že na to měl přijít můj gynekolog už dávno a na císaře jsem měla jít rovnou. Při takovéto vadě se vůbec nedoporučuje rodit spontálně.

Po císaři jsem se postavila až po 4 dnech. Všechno mě bolelo, i kojení byl pro mě problém. Docela jsem záviděla ostatním maminkám, které rodily přirozeně a po porodu normálně chodily. Já jsem se nedokázala ani posadit, natož dojít na záchod. Strašně mě bolela ta jizva a záda. Dostávala jsem morfium a neustále jsem spala.

Manžel viděl malou až po 4 dnech, kdy přijel z Německa z montáží. Hodná sestřička ho pustila dovnitř i po návštěvních hodinách, kolem 9. hodiny večer. Měl obrovskou radost. Bál se malou jen pohladit. Ta si spokojeně spala. Dnes je z ní už pětiletá slečna. Krásně se vytáhla. Všude je jí plno a je naše sluníčko :-)

Takže maminky, ať jste zažily při porodu cokoliv, nejdůležitější je pak zdravé miminko. Na vše ostatní už potom zapomenete.