Rozhovor s Ivou Janžurovou nejen o komedii Pusťte mě ven!

Letošní ročník otevře 30. června 2021 slavnostní premiéra francouzské komedie Pusťte mě ven!, která nabízí opravdu mimořádnou hereckou příležitost legendární Ivě Janžurové v podobě postavy velké hvězdy pařížského divadla a filmu Joce de Guérande. Hru režírovala a po boku Ivy Janžurové se objeví i na jevišti hereččina dcera Sabina Remundová.

A také o ní jsme si s paní Ivou Janžurovou popovídali.

Že by hru režírovala Sabina, mě skutečně napadlo hned poté, co jsem si ji znovu přečetla. Tak jsem ji Sabince s tímto dotazem taky okamžitě poslala. A ona mě omráčila nejen souhlasem, ale zároveň i nabídkou, že by zahrála malou roličku, která se v příběhu ocitá jenom na pár minut na začátku a na konci. Což byla jedna z otázek, jež jsem v souvislosti s tímto titulem dopředu hodně zvažovala – kde budu hledat herečku natolik skromnou, aby přijala takovou nevděčnou úlohu.  Představa nějaké nespokojené kolegyně, kterou s sebou vláčím po zájezdech, a ona toho během představení víc uštrykuje v šatně, než odehraje, mě spíš odrazovala. Takže ten Sabinin návrh mě ohromně povzbudil.

Přijde mi, že jsme si čím dál bližší, přibývá mezi námi souznění, což mě moc baví a na hře mile překvapuje. Joce v závěru definuje svůj vztah k jevišti a publiku, říká, jak je hrdá na to, že je komik, a na plný sál před sebou, který vybuchuje osvobozujícím smíchem. Ten pocit by za nic nedala, v čemž se s ní ztotožňuji. Když jí namítnou, jestli už jí není v jejím věku na obtíž pořád se snažit zas a znovu rozesmávat lidi, uvědomí si, že je to vlastně náplň jejího života. Já si vždycky myslela, že v těchto mladistvých letech, které mám, si konečně budu číst všechny ty odložené knihy a možná se koukat na svoje filmy s pocitem, že jsem toho přece neudělala málo, zkrátka že si budu už jenom takhle užívat. A přesto je pro mě pořád důležitější jít dál ve své profesi a ještě se v ní o něco snažit. I když mě napadá, jestli tohle třeba nebude moje poslední divadelní role, čert ví.

Občas se mi to prožene hlavou, tomu se neubráním. Protože práce na textu téhle komedie je docela drsná. Není to hra lehká k naučení, spousta replik nebo situací se v ní opakuje, jsou si podobné, a tak hrozí mžikem skočit několik stránek. Zatím mě stálo hodně úsilí se v těch obměnách textu dopracovat do stádia, kdy se dostanu nad něj a už si s ním můžu pohrávat. Je to práce krásná, dobrodružná a obtížná. Proto mě napadlo, že mozek klidně taky může přestat chtít pracovat, on je to totiž strašnej lenoch.

Já si tu souvislost zprvu vůbec neuvědomovala. Nenapadlo mě, že ji všichni „zneužijí“ k výročí. Kdyby bylo čistě po mém, nejradši bych měla narozeniny bez obřadu! Ale co už s tím můžu dělat, když to takhle vyšlo. Zříkat jsem se toho nechtěla. Jen mi bude trnout, abych svým výkonem to jubileum opravdu oslavila.

Zdroj, foto: Hvězdné léto pod žižkovskou věží