Sama sobě lékařkou

Od roku 2004, kdy jsem si prodělala rakovinu prsu, chodím pravidelně každý rok na prohlídku na onkologii, zda je všechno v pořádku. Jednou za dva roky si projdu „kolečkem“,  a to je ultrazvuk, rentgen plic, eventuálně  magnetickou rezonanci kostí. Při posledním ultrazvuku mi lékařka sdělila, že mám myom na děloze, který měří  1,5 cm. Protože chodím každého půlroku (to je velmi důležitá informace)  na gynekologii, tak jsem s touto informací seznámila i svou lékařku.

Mimořádně mě vzala na ultrazvuk, který mi dřív dělala, ale už upustila do tohoto vyšetření a ujistila mě, že s tímto myomem mohu žít sto let, že je to jen svalovina. „Není ani vidět,“ ještě mě uklidnila s úsměvem, že se nemám čeho bát. Bát? Ale já se bojím už všeho, co ve mně nemá co dělat. Uběhlo několik měsíců a já jsem si při koupání nahmatala blízko řitního otvoru nějakou bouli. Znervóznělo mě to, co to tam je? Ve své knihovně jsem si našla knihu Anatomie člověka, abych se tak trošku zorientovala.  Já, „amatérská lékařka“ jsem dle obrázku zjistila, kde je děloha a kde je umístěna v mém těle a podle toho i odpovídal můj „nález“. „Je to myom a bude umístěný na spodní části dělohy, na její zadní straně,“ posoudila jsem svůj stav. Otevřela jsem svůj notebook, abych se mohla elektronicky objednat na odbornou prohlídku na gynekologii. Tohle objednávání mi vždy dělá problém, nepodaří se mi kliknout zrovna tam, kde chci, a nebo se okýnko neotevře vůbec. Ale tentokrát se podařilo.

Když jsem přišla dle objednání do čekárny, která je vždy plná pacientek, chytil mě takový pocit strachu nebo obav stejný, jako když jdu k zubnímu lékaři. Přišla jsem konečně na řadu. Odpustila jsem tu dlouhou čekací dobu, že místo objednaných devíti hodin, jsem ještě před desátou seděla v čekárně. Ale bylo tam hodně pacientek pro léky a na injekce a tak podobně. Vlezla jsem do kabinky, sundala spodní prádlo a vyčkávala na zvolání svého příjmení. „Dobrý den, paní doktorko,“ slušně jsem pozdravila a vyhupla jsem na „kozu“. Když píši, že vyhupla, tak tím myslím, že jsem se soukala, abych dobře ukotvila své nohy do stupaček a nesklouzla dolů. Je to někdy dřina, nakonec, není mi už padesát. Po prohlídce a provedení potřebných odběrů jsem položila paní doktorce dotaz, zda je možné, abych si nasahala myom. Otočila se ke mně, usmála se: „Ne, tak to možné není.“  „A roste mi?“ Opět položím otázku a mám strach, jestli bude mít čas mi odpovědět, protože má na pacientku jen 10 minut. Stihla to. „Ne, neroste, je stále stejný.“ V ten moment jsem věděla, že nemluví pravdu, protože na myom není na dělohu vidět, když myom neviděla pořádně ani ultrazvukem. „Půjdu od ní pryč, nebudu k ní chodit. Cítím, že mi to roste, dá se to nahmatat. Já přece nemůžu chodit s myomem, který na dotek cítím. Ani se ultrazvukem na mě nepodívala,“ stěžovala jsem si manželovi. „Tak se objednej jinde, určitě tě někde vezmou, třeba přijímají.“

Je 21.10. 2013 a jdu opět na roční prohlídku na onkologii. V čekárně je vždy plno pacientů a mně se honí hlavou, jestli tam bude lékařka, že bych ji poprosila o pomoc. Asi mě ten „nahoře“ vyslechl. Když jsem viděla, jak zdravotní sestřička dává na dveře jmenovku mé lékařky, polil mě pocit štěstí a věřila jsem v záchranu. Po prohlídce z onkologické stránky, jsem oslovila lékařku: „Paní doktorko, prosím vás, pomozte mi. Jsem moc ráda, že jste tady zrovna vy, potřebuji pomoc, nevím, kam se mám obrátit.“  Odvrátila zrak od počítače: “Co máte za starosti?“  Začala jsem jí vyprávět celý ten svůj problém s boulí na zadku nad řitním otvorem. „Vyběhněte si,“ vybídla mě, abych vylezla na „kozu“. Konečníkem mě vyšetřila a dala mi za pravdu. Okamžitě začala jednat, zpochybnila, že by se jednalo o myom, zavolala na magnetickou rezonanci, vypsala mi žádanku s tím, že až budou výsledky, tak jí mám zavolat, že ona se sice pohybuje po lůžkové části nemocnice, ale že ji určitě najdou.

Za týden jsem jí zavolala, měla jsem obavy, jak bude zdravotnický personál nepříjemný, že je otravuji, ale opak byl pravdou. Po asi čtyřech telefonátech jsem paní doktorku objevila. Nahlásila jsem jí své příjmení a pak mi přečetla z počítače výsledek magnetické rezonance.  Jen mi odsouhlasila, že je tam něco. „Víte co, přijďte tak kolem jedné, ne, raději přijďte ihned, seženete mě tady dole, jak je ozařování, já vám vystavím papír pro chirurgii a gynekologii a vy si oběhnete všechna vyšetření. Chci, ať se na vás podívají, jaký mají názor. Nevím, kdo se vás ujme. Ještě, že jsme to všechno udělali.“  

S vděkem jsem  poděkovala a šla na chirurgii se objednat. V recepci mě ještě zdravotní sestřička upozornila, že kdybych měla nějaké bolesti, mám okamžitě přijít. Usmívám se na ni, a líbí se mi, jakou mají péči. „Vždyť už s tím chodím víc jak půl roku a gynekoložka mi řekla, že s tím mohu žít sto let,“ uklidňuji se. Na chirurgii bych se nejraději hanbou propadla, když jsem musela vystrčit zadek na pěkného, mladého lékaře. Pak si se mnou povídal. Přečetl a přeložil do češtiny nález, který tam mám. „Na děloze je pět myomů, vrozená cysta 6,5 centimetru, další cysta 11,5 cm na vaječníku, zánětlivé ložisko.“

Byla jsem z toho vyděšená. Po dohodě se mnou mě poslal na gynekologii, protože by se jednalo o dvě operace, tak jestli si mě vezme toto oddělení, udělá to všechno. Na gynekologii mě paní doktorka vyšetřila poctivě, udělala ultrazvuk a dokonce přivolala dalšího lékaře, aby se s ním poradila o mém zdravotním stavu a dalším postupu. Následoval další ultrazvuk, který byl „lepší“ (jak řekla paní doktorka) a bylo rozhodnuto. „Přijďte v úterý, budou výsledky z krve a dohodneme se na termínu operace.“ 

Když jsem odcházela z nemocnice, rozbrečela jsem se. Paní gynekoložka mi tenkrát řekla, že s tím mohu žít sto let, ale s takovým vším, co tam mám, nevím, nevím…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10