Netřeba vymýšlet výstižnější název článku pro téma, kterým se alespoň jednou zabývá asi každá maminka. Jak se zbavit plen a naučit potomka na nočník. Když se moje starší slečna učila na nočník, hledala jsem na internetu zaručené rady a prošla asi všechno, co bylo k sehnání.

V té době jsem se dozvěděla jen to, kdy dítě na nočník dát (tzn. kdy je připravené), to že mám zůstat klidná a když se zadaří, dítě pochválit. Ale jak na to? Mám dítěti plínu vzít a nechat ho bez ní? Nebo mu mám každých dvacet minut plínu sundat a posadit ho na nočník?

Tak jak jsme to tedy zvládli? Koupili jsme nočník poměrně brzy a jednou za čas na něj malou posadili, aby se, jak to říkala tchyně, nočníku nebála. Když bylo malé asi osmnáct měsíců, pokusila jsem se o systém, sundám, nandám plínu a málem mě z toho kleplo. Mám lepší věci na práci, než celý den sundávat a nandávat plínu a kalhoty. Moje malá na to měla stejný názor a myslím, že byla tak akorát zmatená. Proč čůrat na nočník, když mám plínu?

Čekala jsem tedy na signál, že už je na nočníček dost vyspělá a když jsem žádný nevypozorovala do druhých narozenin, řekla jsem: a dost. Plínu jsem prostě zrušila a připravila si nervy, hromadu náhradního oblečení a mop. Trvalo přesně týden, než jsme slavili úspěch. Týden neustálého praní a uklízení loužiček. Kdykoli jsem si vzpomněla, zeptala jsem se malé, zda nepotřebuje čůrat, případně ji zkusmo posadila na nočníček a trochu ji u toho zabavila. Kdykoli se zadařilo, bylo z toho velké tleskání a jásání. Ujišťuji vás, že po několika dnech střídavých úspěchů i neúspěchů mi občas ujely nervy a já si i zakřičela. Malá to naštěstí unesla bez následků. Po sedmi dnech jsme uměli na nočník a plínu měli jen na noc.

Mladší dcera začala vysílat signály připravenosti už asi na devatenácti měsících (neptejte se jaké, já už vážně nevím, možná sledovala ségru na záchod?) a tak jsme zkusili osvědčenou metodu. Plína dolů a připravit mop. Během týdne jsme měli plínu jen na noc a asi od dvacátého šestého měsíce jsme bez plen úplně.

A teď pozor. Není to tak jednoduché, jak se zdá. Připravte se na to, že se dítě čas od času počůrá ještě několik let. I ta moje pětiletá se jednou za dlouhé měsíce zapomene a ozve se: „Jejej. Já se počůrala.“

Představme si ale situaci, že nám náš skvělý cvičebně-čůrací plán (ať už je jakýkoli) něco naruší. Tak třeba máme extrémně šikovné dítě, které se naučí ještě před rokem a půl bezvadně chodit na nočník. Pak přijde nějaká ta nemoc, dítěti není dobře a my ani nemáme to srdce ho tahat z postele na nočník. Šup a problém je tu. Je po nemoci a dítě ne a ne se na nočník vrátit. Odborníci radí, nechat dítě být. Nočník schovat a o čůrání do plen se nezmiňovat. Doporučují počkat měsíc, dva a pak zkusit učení od začátku.

Jenže vydržíte opravdu dítě nepeskovat? Nezmiňovat se „nenápadně“ během hovoru, jak je sousedovic Anička šikovná, když sedí na nočníčku? Dítě tohle všechno vnímá a může se vám stát, jako chudince mojí kamarádce, že před dítětem řekne slovo čůrat a ono se odvrátí a tváří se, že neposlouchá.

Čas běží, na dítě už okolí kouká, jako by nebylo normální, nervy jsou na pochodu a v neposlední řadě se ta plínková legrace pěkně prodražila. Nejspíš teď zním, jako bych pro vás měla nějakou zaručenou radu a to já nemám. Bohužel. Můžu vám říct jen svůj názor – hlavně dítěti dejte najevo, že ho milujete i s plínou a ono už si najde cestu samo. Dříve nebo později. No viděli jste už někoho, kdo by z těch plen nevyrostl?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10