Bramboráky - nejoblíbenější receptyBramboráky - nejoblíbenější recepty Jeřabiny - nejoblíbenější receptyJeřabiny - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 21.10. 2021
Dnes má svátek Brigita
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Wiliam Paul Young - Křižovatky

12. 08. 2013 | Knižní tipy
Název knihy: Křižovatky
Autor: Wiliam Paul Young
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 288
Vázaná vazba
Datum vydání: 8.8. 2013
Cena 261 Kč

Anthony Spencer je sebestředný bezcitný boháč, pyšný na své „úspěchy“ v práci, kde se ho všichni bojí, i v rodině, kterou chladnokrevně rozvrátil. Po úrazu hlavy se octne v kómatu na JIP. Jeho tělo leží bez hnutí obklopeno přístroji, jeho mysl se však probouzí v krajině, která zrcadlí Tonyho dosavadní život – zarostlá a nehostinná, opuštěná.

Až na toho, který se rozhodl Tonyho nikdy neopustit a pomoci mu nalézt sílu, způsob a především důvody, proč se změnit…Stejně jako Chatrč (2007, česky 2009), kultovní kniha (celosvětově prodáno více než 18 milionů výtisků), v níž se tragédie smrti střetává s věčností božího záměru, jsou i Křižovatky určeny všem, kdo v kolotoči moderního světa hledají naplnění slov, jako je víra, láska a odpuštění.

Wiliam Paul Young - KřižovatkyUkázka z knihy Křižovatky:


„Páni!“ zvolal.
„Dobré slovo, tohle páni, jedno z mých oblíbených.“ Spokojeně se zachechtala. „Rádo se stalo, Anthony.“
Hleděl na ni. Zády k němu si nabírala svou porci. Oheň zdůraznil její důstojné vzezření a jako by rozvoněl neviditelný parfém, který Tonymu připomněl bohoslužbu. Nedovedl si představit, že by Ježíš a tahle žena měli jakýkoliv vztah k Bohu, o kterém tak uznale mluvili. Pokud si babička všimla jeho napětí, nedala to najevo.
„A tenhle otec Bůh bydlí tady… v mém světě?“ zeptal se a do svých slov vložil křehké ostří, když si vzpomněl na shluk světel na dně údolí.

„Ne, nebydlí, rozhodně tady nepřebývá. Anthony, ty jsi pro něj nikdy neměl místo, aspoň ne uvnitř těchto zdí. Zatímco není nikdy nepřítomný, zároveň na tebe čeká v lese, za hradbami tvého srdce. On nemá ve zvyku vynucovat si vztah. Na to je příliš ohleduplný.“ Její způsoby byly jemné jako pírko. Tony by raději slyšel v jejím hlase zklamání, s něčím takovým by si uměl poradit. Laskavost byla moc kluzká a neuchopitelná. Ale stejně rychle, jako se v něm zlost vzedmula, ji Tony zase potlačil. Nabral si další sousto guláše a změnil téma.
„Tohle je báječné! Je v tom nějaké koření, které neznám.“
Uznale se usmála. „Dělala jsem to podomácku a je to tajný rodinný recept, takže se neptej.“ Podala mu chlebovou placku, Tony si ji namočil do omáčky a ochutnal. Ani ta se nedala přirovnat k ničemu, co kdy jedl.

„No, kdyby sis otevřela restauraci, můžeš vydělat majlant.“
„V tobě se obchodník nezapře, Anthony. Radost a potěšení mají cenu jen tehdy, když je můžeš převést na zboží? Není nad to přehradit řeku a udělat močál.“
Uvědomil si, jak byl hrubý, a začal se omlouvat. Zdvihla ruku. „Nech toho, Anthony. To nebylo hodnocení, ale jen postřeh. Nečekám, že budeš jiný, než jsi. Já tě znám, ale také vím, jak jsi byl navržen a ukován, a právě tohle hodlám vyvolávat z hlubin, ze ztracena.“
Už zase mu bylo nepříjemně, jako by ho v jistém smyslu svlékala.
„No tak tedy děkuju, babičko,“ vypravil ze sebe a honem změnil téma. Doufal, že tentokrát vybere nějaké bezpečnější. „Když už mluvíme o jídle, při mém stavu, myslím to, jak jsem v kómatu a tak, je vůbec nutné, abych jedl?“
Odpověď přišla rychle a bez vytáček. „Není. V nemocnici tě vyživují hadičkami. Jenom si takhle nepředstavuju pořádné jídlo.“
Babička odložila misku a naklonila se k Tonymu, aby si získala jeho pozornost. „Poslyš, Anthony, ty umíráš.“

„Vždyť já vím, Ježíš říkal, že všichni…“
„Ne, Anthony, takhle jsem to nemyslela. Ležíš na pokoji Oregonské fakultní nemocnice a blížíš se okamžiku fyzické smrti. Umíráš.“
Napřímil se a pokoušel se to vstřebat. „Tak proto jsem tady? Proto, že umírám? Prochází si každý tímhle, co já vím, tímhle… zákrokem? O co tady jde? O záchranu mé duše?“ Cítil, jak se mu ježí chloupky vzadu na krku a spolu s rostoucím podrážděním stoupá tlak. „Jestli vy tady jste Bůh, tak proč s tím něco neuděláte? Proč mě prostě nevyléčíte? Proč tam nahoru nepošlete někoho z církve, aby se modlil za moje uzdravení?“
„Anthony…“ začala, ale on už stál.

„Já umírám a ty si tu sedíš a nic s tím neděláš. Možná nejsem nic zvláštního a zřejmě jsem svůj život totálně zpackal, ale copak pro tebe nic neznamenám? Copak nemám žádnou cenu? Když už pro nic jiného, tak proto, že mě milovala moje matka, a ta byla dobrá věřící, copak tohle nestačí? Proč jsem tady?“ Jeho hlas se rozléhal čím dál silněji a štěrbinami strachu prosakoval vztek. Tony zoufale potřeboval mít nad situací aspoň nějakou kontrolu. „Proč jste mě sem přivedli? Abyste mi vmetli do tváře, jaká jsem bezcenná nula?“
Sklonil hlavu a vyšel do večerní krajiny. Pěsti sevřené, rázoval si to nad okrajem schodiště; sotva viditelný v blikajících odlescích ohně, který plál uvnitř. Okamžik nato se otočil zpátky, znovu sehnul hlavu a vešel, tentokrát s jasným záměrem.

Babička seděla bez hnutí; jen ho upřeně pozorovala. Podruhé za několik hodin Tony cítil, jak se v něm bortí přehrada, a sebral každičkou špetku síly, která mu ještě zbývala, aby ji zadržel. Nestačilo to. Věděl, že by měl utéct, ale nohy měl jako přikované a slova z něj vycházela v plivancích emocí. Ztrácel sebeovládání. Než se nadál, křičel a mával rukama, uvězněný mezi zuřivostí a zoufalstvím.

„Co po mně vlastně chcete? Chcete, abych se vyznal ze svých hříchů? Chcete, abych pozval Ježíše do svého života? Na to je už trochu pozdě, nemyslíš? Zřejmě si nějak našel způsob, jak se ocitnout přímo uprostřed mého chlívku. Copak si neuvědomuješ, jak se za sebe stydím? Copak to nevidíš? Nenávidím se. Co si mám vlastně myslet? A co mám asi tak dělat? Copak to nechápeš? Doufal jsem, že…“ Zhroutil se, protože ho náhle přemohlo, co si právě uvědomil. Hrůza ho znovu srazila na kolena. Zakryl si obličej rukama, zatímco mu po tvářích stékaly nové slzy. „Copak to nechápeš? Já jsem doufal, že…“ A pak to řekl, vyslovil tu víru, které podřídil celý svůj život a kterou měl v sobě tak hluboko ukrytou, že si ji až dosud sám neuvědomil: „Doufal jsem… že smrtí to končí.“ To už vzlykal tak, že sotva mluvil. „Jak jinak by mi mohlo projít to, co jsem udělal? Jak mám uniknout sám před sebou? Je-li to, co říkáš, pravda, pak nemám naději. Copak to nevidíš? Jestli to smrtí nekončí, nemám naději!“

Tuto knihu Wiliam Paul Young - Křižovatky koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách Bux.cz.

Vendula Vrablová
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj


Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !

Hromada zlaťáků