Zmizelá rodina

Cena: 459 Kč

Policie je bezradná, a tak se případu ujímá David Raker, specialista na pátrání po pohřešovaných osobách. Tentokrát ale narazí na záhadu, kterou možná nerozluští ani on. Jak se mohli tři lidé během jediné minuty ztratit z loďky uprostřed jezera?

A jak se vším souvisí uprchlý vrah, který zmizel ze zamčené zadržovací cely v londýnském kasinu? Raker se obrací na svého přítele Colma Healyho, aby mu s vyšetřováním pomohl. Nemá však ani ponětí, že se oba řítí vstříc temnotě, z níž už možná nebude návratu. Některá tajemství mají být odhalena, zatímco jiná… by měla zůstat pohřbená navěky.

Ukázka z knihy Zmizelá rodina:

Zaparkoval jsem na stejném místě, kde nechali před osmi měsíci své auto Fowlerovi.
Byl slunečný květnový den, ale teplotou připomínal spíš přelom zimy a jara. Z blat vanul studený vítr, který rozechvíval moře žlutých hlodášů u silnice.
Šest metrů přede mnou cesta končila a za starou dřevěnou brankou pokračovala štěrkovou pěšinou k lomu. Napravo jsem z Dartmooru přes veliký, rozeklaný skalní útes nic neviděl, ale nalevo se blata rozpínala v ladných, rozlehlých kopečcích posetých hnědou trávou, šedivými kameny a větrem ošlehanými stromy.
Zamkl jsem auto a vykročil k brance.

Došlo k tomu loni v září.
Byla neděle a jejich pětičlenná skupinka vyrazila na výlet. Bydleli v domku v Totnes, takže to sem měli zhruba přes hodinu autem. Poblíž vody se nenachází žádné parkoviště, museli tedy zaparkovat na odpočívadle na cestě a osm set metrů k lomu dojít pěšky po klikaté štěrkové stezce. Marc s Kylem nesli člun naložený piknikovými židličkami, Clara měla ručníky, Sara chladicí box a dvouletá Mable se batolila za nimi.

Byl slunečný teplý den, spíše letní než podzimní. Oblohu nehyzdil jediný mráček a panovalo naprosté bezvětří. Když pětice dorazila k lomu, tonulo jezero dosud ve stínu. Rozeklaná skalní stěna na jeho východní straně je tak vysoká, že se přes ni slunce ještě nepřehouplo. Na západním břehu se rozpíná téměř identická skála, až na to, že tahle má tvar písmene L a vytváří kolem jezera přírodní amfiteátr. Útesy obklopující bývalý lom jsou dramatické a dechberoucí a jejich krásu doplňuje klidná vodní hladina. Parsonův lom patřil kdysi k největším cínovým dolům a na březích jezera jsou pořád vidět ruiny hornických domků. Dnes je to jedno z nejlepších přírodních koupališť na blatech.
A právě proto ho Fowlerovi milovali.
A proto přijeli i toho dne.
Ještě než zapadlo slunce, slehla se po třech z nich zem.

Od auta k lomu mi to trvalo dvacet minut pěšky. Fowlerovi museli být ještě pomalejší. Otec a syn nesli člun a Sara určitě zastavovala a čekala na malou Mable.
Navíc po prvotním klesání byl zbytek cesty téměř pořád do kopce, což je určitě taky zbrzdilo.
Rozhlédl jsem se kolem, ale nebylo tam toho moc k vidění. Pěšina působila osaměle a odlehle. Výhled na dartmoorská blata zakrývaly vysoké kopečky, stromy a rozvaliny hornických domků.
Na vrcholku stoupání se přede mnou zničehonic rozprostřel celý lom. Zatažená obloha vypadala jako tmavá střecha, a když štěrk přešel v travnatý porost na břehu jezera, měl jsem pocit, jako bych vstoupil do tajné komnaty.
Hned mi bylo jasné, proč to tu měli Fowlerovi tak rádi.

Hodinu poté, co si Fowlerovi rozložili na břehu své věci, začaly k lomu přicházet další rodiny. Ani za těch nejslunečnějších a nejteplejších dní tu však nebylo narváno, což byl další z důvodů, proč si Marc se Sarou lom tolik oblíbili. Zčásti za to mohla skutečnost, že spousta lidí nevěděla, že se tu dá plavat. Ale nejvíc je odrazovalo to, že na nedalekém odpočívadle mohlo parkovat jen sedm aut, a další nejbližší místo, kde se dal nechat vůz, se nacházelo dobrých pět kilometrů po silnici.
Po desáté dopoledne se slunce přehouplo přes útes na východní straně. 

Zbytek dne pobíhala Sara v jednom kuse za Mable a snažila se ji namazat krémem, zatímco Mable si ho okamžitě pokoušela setřít, a kdykoli si ho omylem zanesla do očí, začala plakat, že to štípe. Sara si postavila židličku k vodě a spolu s Mable stavěly hrady z bláta, házely si míčem nebo si čvachtaly nohy, zatímco ostatní vyplouvali na jezero. Mable měla rukávky, přestože do vody moc nechodila. Sara však nehodlala nic riskovat. Naposledy zariskovala v devatenácti, kdy se opila se svým tehdejším přítelem, a devět měsíců nato se narodil Kyle.
„Ještě jednou, Marcu?“

Sara vzhlédla a všimla si, že Kyle podává Marcovi veslo.
„Zůstanu tu s tvojí mámou, kámo,“ opáčil Marc a ohlédl se na Mable, která byla zrovna v tom věku, kdy se od mámy nehnula ani na krok. Sara si s ní hrála skoro osm hodin a Marc jí slíbil, že se pokusí malou rozptýlit, aby měla aspoň chvíli pro sebe. „Navíc budeme muset za chvíli začít balit,“ dodal Marc.
„Ale no tak,“ zabrblal Kyle a hodil mu veslo.
Marcovi nezbývalo než ho chytit.
Podíval se na Saru.

Ostatní rodiny už odjely, a třebaže to tu Sara zbožňovala, už by nejradši taky vyrazila domů.
„Prosím, mami,“ zaškemral Kyle a ukázal na Claru a její paži v závěsu. „Můj první důstojník je zraněný, a když neveslujeme dva, je to na tom člunu divný.“
Sara chtěla odmítnout.
Namísto toho však řekla: „Dobře, ale vraťte se brzy.“
„Vezmeme to jen do půlky a zpátky,“ slíbil Marc.
„A dávej pozor, ať se vám neutopí,“ požádala Sara Kylea a kývla bradou k Marcovi.
Zatvářil se naoko uraženě, ale Kyle s Clarou se zasmáli. „Drzoune,“ prohodil Marc pobaveně a sedl si do člunu.

S Kylem popadli každý jedno veslo a i s Clarou vypluli na jezero. Člun byl dlouhý zhruba čtyři a půl metru, ale na rozdíl od ostatních plavidel podobné velikosti neměl motor, takže se snáz převážel. Namísto motoru Marc pořídil na záď nacvakávací střechu, aby Sara a Mable, kdyby vypluly s nimi, mohly sedět ve stínu. Stříška měla po stranách srolované plachty, které se daly spustit a chránily tak člověka uvnitř proti slunci i ze stran. Sara ze břehu viděla pod žlutou plachtou Clařinu postavu. Dívka se nakláněla mírně doleva a pod plážovými šaty se jí rýsoval obvaz na pravém rameni.
Sara se podívala na hodinky a posadila se. Byla tak unavená. Mable se k ní dobatolila a vylezla jí do klína.

Došel jsem až ke břehu.
Lom zel prázdnotou, stejně jako oné zářijové neděle v šest večer. Stál jsem přímo uprostřed, na půl cesty mezi západním a východním útesem, které od sebe byly vzdálené zhruba dvě stě metrů. Tady někde musela sedět i Sara s Mable, když ostatní vypluli na jezero. Od severu na jih bylo trochu širší, odhadem tak tři sta metrů, takže když člun doplul doprostřed, byl sto a více metrů od břehu. Taky jsem věděl, že Sara – která celý den pobíhala za dvouletou dcerkou a nehnula se od ní na krok – byla vyčerpaná a na minutku si zdřímla, zatímco si Mable hrála na jejím klíně s nějakými hračkami. Jenže ta minutka stačila.

O autorovi knihy Zmizelá rodina: 

Tim Weaver je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery. V Honu na mrtvého uvedl na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob, který se následně stal hrdinou celé řady oceňovaných krimi thrillerů. Weaverovy knihy se pravidelně objevují v žebříčku bestsellerů podle Sunday Times a dvě z nich, Žena mého života a Nikdo není doma, se v něm udržely několik týdnů za sebou. Jeho zatím jediným románem mimo sérii s Davidem Rakerem je krimi thriller Ztracené střípky.

Tuto knihu Zmizelá rodina zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Mystery Press.