1+2 nejsou vždy tři

Před čtrnácti lety jsme si pořídili fenku československého vlčáka Daisy. Naše děti byly malé a potřebovaly kamaráda, ochránce i důvěrníka. Daisy jsme pořídili proto, že vlčáci jsou učenliví, přátelští a rodinní psi.

Přinesli jsme si ji domů jako malé klubíčko. Okamžitě si získala naše srdce. Byla nám věrným a oddaným kamarádem. Daisy s námi jezdila i na dovolené. Celých devět let nás věrně doprovázela bez nejmenších zdravotních problémů. Chránila naše děti, mého muže i mě. Vždy byla nenáročná, k naší rodině i přátelům vstřícná a kamarádská. Po devíti letech společného soužití Daisy onemocněla. Zprvu to vypadalo jen jako běžné nechutenství a únava. Po vyšetřeních bohužel přišla zlá diagnóza. Daisy trpěla nádorem v břišní dutině. Veterinář nás ale ubezpečil, že nádor je dobře operabilní a po jeho odstranění má náš pes šanci na dlouhý spokojený život.

„A kolik to bude stát?“ zajímalo manžela jako první, zatímco já se slzami v očích hladila naši psí hrdinku.

Operace měla vyjít na několik tisíc korun. Nebyla to částka zanedbatelná, ani taková, která by nás srazila na kolena.

„Ty to chceš dát?“ zeptal se mě manžel, jako by přemýšlel.

Přikývla jsem. Neuměla jsem si bez Daisy představit život. Ještě hůř bych si představila, že jsem ji odsoudila kvůli pár tisícům k předčasnému odchodu.

„Tak nepojedeme jeden rok na dovolenou,“ oznámila jsem.

S představou, že se obejdeme bez dovolené, by se muž nejspíš smířil. Vadilo mu ale, že by měl peníze investovat do psa. Do našeho psa! Do psa, který chránil celou naši rodinu devět dlouhých let, stál při nás v dobrém i zlém a nikdy nás nezradil. Do psa, vedle kterého vyrostly naše dnes velké děti, a my se cítili v bezpečí, když je Daisy doprovázela. Pes, který chránil naše životy i majetek, měl nyní odejít jen pro pár tisíc korun. Tak malou měl pro mého muže cenu.

Následující týdny jsme se jen hádali. Já a děti jsme byli samozřejmě pro to, abychom Daisy pomohli a nechali ji operovat, můj muž byl ale proti. Nechápala jsem, vedle koho jsem až dosud žila.

Celé to dopadlo tak, že jsem zažádala o rozvod. Následně jsem operaci zaplatila a odstěhovala se i s Daisy a dcerou, syn už bydlel mimo domov, ke svým rodičům. V malém domečku za městem jsme měli klid a Daisy prostor na rekonvalescenci.

To bylo před třemi lety. Dnes je Daisy již dvanáct let a stále se těší pevnému zdraví. Ze své nemoci se vzpamatovala a od operace stráží celý dům mých rodičů. Zůstala jsem v něm bydlet. Původně rodiče stavěli svůj domek jako dvougenerační. Nejdřív se ale z rodného domu odstěhoval můj bratr a poté i já, když jsem se vdala a s mužem jsme si pořídili velký byt. Nyní se mi druhý byt v domě hodil. Loni se z něj odstěhovala i má dcera.

Žiji v bytě v domku šťastně, mám své soukromí a mohu kdykoli pomáhat svým rodičům. Náš parťák, věrná a oddaná Daisy nám dělá společnost. Jsem moc ráda za to, jak jsem se před třemi lety rozhodla. Zbavila jsem se sobeckého a lakomého muže a nevzdala se oddaného psa. Rády jsou i mé děti. Ač se mnou už nebydlí, jezdí několikrát za měsíc na návštěvu a rády se o Daisy starají, venčí ji a hrají si s ní. Kdykoli potřebuji, buď dcera, nebo syn si Daisy klidně vezmou k sobě na hlídání. Vracejí Daisy to, co pro ně za celý svůj na vlčáka už poměrně dlouhý život udělala. A doufám, že ještě udělá. Jsme prostě rodina, celek a takto jsme opravdu úplní.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete