A zase ty Beskydy

Letošní dovolená s vnučkami a synem byla opět velmi „výživná“, ostatně nic jiného jsem ani nečekala. Babičky musí občas vystoupit z komfortní zóny a na pár dní se stát divoženkami, výmyselnicemi a také parťačkami „malošů“.

Naše krásné Beskydy všichni milujeme, tentokrát jsme zvolili oblast Horní Bečvy. Předpovědi počasí se celkem vyplnily, většinou bylo venku pod mrakem. A včil, babo, raď!

Hned první den nás skoupé sluníčko vybídlo k procházce kolem přehrady. Pár otužilců ve vodě pozoroval flekatý „raslík“. Nejdříve sledoval plavce a pak někam odběhl. Posléze jsme jej uzřeli u prolézaček mezi dětmi. Vraceli jsme se za soumraku a náš známý „plážový Gamp“ si to hasil kolem silnice, občas se rozhlédl a přeběhl na druhou stranu. Páníček nikde, ale pes měl obojek i známku. Už už jsme jej chtěli odchytit a pohledat páníka, když on, vytuše zradu, zmizel za první zákrutou.

Beskydy Večer byla na terase před pensionem uvítací párty a hádejte, kdo seděl vedle zarostlého domorodce. Gamp dlel páníčkovi poslušně u nohy a tvářil se jako milius. Dozvěděli jsme se, že pán jej pouští „na volno“, takže on absolvuje výlety po okolí. Občas jej přivede domů Policie, někdy autobusáci, jindy turisté, ovšem většinou se vrací sám. To když unikne všem lovcům. Naposledy byl spatřen na stanovišti busů, kde se chtěl natlačit do vozu bez jízdenky, náhubku i obojku. Naštěstí má na krku známku i s telefonním číslem páníčka.

Na druhý den jsme se seznámili s mladou paní z Ukrajiny. Velice sympatická osůbka, moc mi připomínala mou maminku. Rozuměla si s vnučkami, hrály hry, povídaly si. Doma na ni čekali 2 synové. Poslední den nás pozvala na večeři, kterou sama připravila - boršč a pelmeně. To byla dobrota, šikovná kuchařinka!

Po 2 večery zajišťovala program country kapela, která objížděla okolní pensiony a hotely. Měli jsme štěstí, že venku lilo, protože měli vystupovat venku u přehrady ten druhý večer. Nadšenci z různých koutů Moravy i Čech hráli nejen pro sebe, ale i nám hostům připomněli písničkami mládí. Hlavně Ellinka tančila se všemi, ale hlavně s velkou kamarádkou Mášou.

Těsně předtím, než jsme šly do hajan, holky někam zmizely. Zahlédla jsem za okny podivně rozpohybované stíny a vylezla na terasu. Děvčátka v tom největším lijáku hopsala, tančila a zpívala. Smály se o dušu a ta mladší mi povídá: „Babí, už vím, jak to mají dešťové víly, ony zkrátka mají krásný život.“ A když tanečnice zalezly dovnitř, střihla jsem si v dešti i já jeden indiánský taneček u totemu. Stejně jsem měla v úmyslu umýt si večer hlavu. Syn si jenom poklepal na čelo a dal si rozlučkové pivo.

Neopomenuli jsme navštívit Pustevny, sochy z písku a také Stezku Valaška. Překonala jsem sama sebe, když jsem se vyštverala na rozhlednu Čarták u Sůkenické. Celkem 40 m vysoká, 131 schodů. Myslím, že mi nejvíce pomohlo, že jsem neměla optiku a neviděla skrze železné schody dolů. Výhled stál za to! Utvrdil nás v tom, jak krásná a malebná je ta naše Morava!

Super zážitkem po nás všechny byla návštěva svíčkárny Unipar, vybrali jsme dárečky pro naše blízké a slíbili si, že sem zavítáme v předvánočním čase, kdy bude vše slavnostně nasvíceno! Děvčata ocenila i exponáty ve Světě minerálů. Domů putovaly kamínky i náramky pro maminky a kamarádky.

U dovolených s dětmi je nanejvýš žádoucí vypracovat si plán pobytu - itinerář, protože počasí nás může kdykoliv zaskočit. Vyhneme se tak zklamání a nudě. Nezapomenout doma hry, karty a nějaké počteníčko. My se „karbanu“ věnovaly každý večer. Syn měl jako řidič „oraz“ a my baby jsme to rozjely ve velkém. Přiznám se, že jsem se dlouho tak nenasmála. Černý kominíček se úporně držel mladší vnučky, a tak jsem ji nakonec za statečnost odměnila zbrusu novým černým Labubákem.

Beskydy opět uchvátily svou drsnou krásou s nádechem domova i novými výhledy. Někdy mě vytáčeli „takyturisté“, věčně spěchající a hudrující. Škoda, že se mnozí z nás zapomněli radovat z maličkostí, z beránků na obloze, z mihotu motýlích křídel nebo zpěvu ptáků. Dovča by měla být ostrůvkem radosti a zážitků, zastavením v čase, kdy máme možnost se „mojat“ nejen se svými blízkými, ale i s přírodou. Není nic důležitějšího, v tomto čase, než vzájemnost, odpoutání se od šedi všedních dnů.

Zkusme být alespoň na pár okamžiků těmi rozjívenými dešťovými vílami... O dovolené si pak dobijeme „baterky“ a vzpomínky nás budou hřát u srdce i v čase pracovního stereotypu a „skousneme“ také vrtochy počasí...