Archivářka

Krátce po škole jsem přijala práci v okresním archivu. Fascinovaly mě hory spisů, pečlivě seřazených na policích, těšilo mě šustění stránek i organizace jednotlivých oddělení. Tak trochu jsem si připadala jako v obrovské knihovně, a já knihovny a knihy miluji. Byla to práce čistá, v tichu, bez frmolu a spěchu, bez lidí. Byla to má oáza, do které jsem se vždy těšila.

I na kolegyně jsem měla štěstí. Přijaly mě spíše jako dceru, protože jsem byla od nich výrazně mladší, a mně to nevadilo. Všechny byly tak trochu jako mé maminky :-). Společně se mnou nastupovala i o pět let starší paní, Jitka. Jitka byla čerstvě vdaná a tvářila se, že všechno umí a všemu rozumí. Od začátku neměla ráda, když jí starší kolegyně něco vysvětlovaly. Tvářila se kysele. To naopak já byla vděčná za každou výtku, nebo doporučení, jak si práci zjednodušit a zorganizovat.

Ze začátku jsme sloužily jen jako zakládačky. Kolegyně nás zásobovaly novými a novými spisy, které my musely založit do správných složek. Nejdřív jsme ale musely složky vypátrat. Archiv byl obrovský. Některá písmenka měla svou vlastní místnost, jiná byla rozházená po všech koutech tam, kde bylo zrovna místo. Některá byla řazena zleva doprava, jiná od vrchu dolů. Brzy jsem zjistila, že řada spisů byla špatně založená a nešla správně podle abecedy. Postupně jsem je přerovnávala tak, aby se daly v případě potřeby vypátrat.

„Ony si jen sedí, a my abychom si ušoupaly nohy,“ brblala má kolegyně Jitka. Nelíbilo se jí, že musí stále dokola chodit po schodech, lézt po žebřících a zakládat z jejího pohledu naprosto zbytečná lejstra, na která jen sedá prach.

To já jsem to brala jako obrovské dobrodružství. Představovala jsem si, kolik za každým spisem je práce, kolik životů se v nich skrývá, k čemu sloužily.

A přišly i chvíle, kdy naše kolegyně potřebovaly nějaký spis vyhledat a přinést do kanceláře, aby v něm něco doplnily, případně to byly spisy „oživlé“, které se vracely do oběhu.

„Jak to, že ty vždy najdeš, co potřebujeme, a Jitka se vrací s prázdnou? Nikdy nic nenajde,“ divily se mé starší a zkušenější kolegyně.

I já si dávno všimla, že Jitka má nejen problémy s orientací v archivu, ale i se samotnou abecedou. Tak nějak, i přes gymnázium, které vystudovala, nevěděla, jak jednotlivá písmenka jdou za sebou. Byl pro ni problém najít spis začínající písmenkem D, když ho hledala až za éčkem. Jen jsem se hrozila toho, jak vlastně Jitka spisy zakládá.

Brzy se mé obavy potvrdily. V archivu, který ze začátku působil přehledně a upraveně, se nacházelo v policích příliš mnoho spisů, které nebyly zařazeny v žádné složce. Ležely buď na polici, nebo na jiné složce. Později jsem zjistila, a nejen já, že řada důležitých listin je vložena v naprosto jiné složce. Jitka si hlavu se zakládáním v žádném případě nedělala.

„Musíš to správně zařadit a my budeme doufat, že spisy, které strčila jinam, už nikdo nikdy nebude potřebovat. Jak se jich totiž dá dopátrat při takovém množství spisů?“ žádaly mě kolegyně.     

Neměla jsem z toho radost. Těšilo mě dělat vše správně od začátku. Nyní jsem ale měla předělávat práci za někoho jiného, který si s povinnostmi nedělal těžkou hlavu. Jitka dostala výtku.

V první řadě musela slíbit, že se doučí abecedu. Pak také, že spis, který nenajde, oznámí, aby ho zařadil někdo jiný, a neodloží někam do polic. V opačném případě bude propuštěna.

Jitka horlivě kývala naondulovanou hlavou, že své chování změní, a byla vzata na milost. Já jí, pro jistotu, vytvořila kartičku, na které měla napsánu nejen celou abecedu, jak jde za sebou, ale také stručné poznámky, kde, v které místnosti, v kterém jejím koutě které písmenko najde i návod, která písmenka jsou rozdělena na víc míst.

Od té chvíle se volné spisy skutečně v policích neválely. Po nějakém čase, to už jsem i já seděla za stolem v kanceláři a spisy nejen zakládala, ale také do nich zaznamenávala a zpracovávala je, se ale pár důležitých dokumentů nemohlo najít. Nebyly v příslušné složce, ani v okolních. To byl průšvih. Krátce na to přišla paní uklízečka s důležitým objevem. Měli jsme totiž ucpanou toaletu. Údržbář, který ji měl zprovoznit, tvrdil, že toaleta byla ucpaná nějakými papíry. Jitka ve snaze neutržit další ostudu se rozhodla každičký spis zařadit. A když nenašla příslušnou složku, do které patří, rozhodla se ho sprovodit ze světa. Ke skartovačce ale neměla přístup, tu jsme obsluhovaly jen my v kanceláři, navíc vždy v místnosti byl i někdo další, a tak zvolila metodu poněkud svou, ale ze začátku také účinnou. Fungovalo to až do doby, kdy toaletu spisy ucpala. Dostala okamžitou výpověď.

Já v archivu zůstala dobrých dvanáct let až do chvíle, kdy se náš okresní archiv slučoval s krajským. Do něj dojíždět se už ale nevyplatilo. Za těch dvanáct let jsem si udělala v archivu naprostý pořádek, sjednotila jednotlivá písmenka, a po čase jsem se tam stala i vedoucí. Dodnes na svou práci v archivu ráda vzpomínám.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10