Mám čtyřnohého kamaráda, Bena. Ben je už můj druhý pejsek, kříženec. I můj první pes, Dastík, byl kříženec.

Pes pro mě neznamená jen společnost. Je to člen rodiny, někdo, na koho se mohu stoprocentně spolehnout. Je první, který přijde, aby mě rozveselil, když se mi nedaří a je mi smutno a neodejde ode mne, i kdybych udělala cokoli na světě. Je to parťák na celý život. Jen lituji, že psi mají život v poměru k lidem tak krátký. A přitom oni by si zasloužili být s námi mnohem déle. Možná by pak i lidé byli na sebe lepší. Vzali by si příklad od svých čtyřnožců, a byť jen ze studu, nemohli by tolik ubližovat, být tak zlí a sobečtí. Protože kdyby se každý člověk choval tak, jako pes, bylo by na světě určitě lépe.

 

Ben má už 15,5 roku. Mám ho od štěněte. Celý svůj dosavadní život se mnou trávil takřka veškerý můj volný čas. Chodil se mnou na hory na výšlapy, plavat do přírody, k rodičům i na jiné návštěvy. Dokonce se mnou jezdil i na kole. Na starém kole mám košík, do kterého se vleze. Miluje tyto projížďky, miluje i cesty autem, jel několikrát i lanovkou, na lodičce a po vodní hladině na nafukovací matraci. Je to prostě společník se vším všudy. Věk na něm nikdy nebyl znát. Až poslední dobou.

Ben si jednoho dne zlomil dráp na zadní pacce, když spěchal po schodech k výtahu. Zakňučel, ale šel dál. Chtěla jsem s ním jít k veterináři, dráp mu ale srostl a bylo po problému.

Ale ne tak úplně. Po nějaké době se mu začal dráp na pacce deformovat. Ben hůř chodil, občas zakňučel, když jsem mu myla tlapky. Pro jistotu jsem k veterináři šla. To bylo v létě. Veterinář si tlapku prohlédl, nic na ní ale neshledal. Proto mu zdeformovaný dráp zastřihl co nejvíc.

Benovi se ale lépe nechodilo. Častěji si tlapku odlehčoval, stále častěji chodil po třech tlapkách. Měl citlivé i bříško tlapky. Už na něm šlo vidět, že je to starý smutný pes. Proto jsme po čase navštívili veterináře podruhé. Ten shledal, že tlapka je opravdu hodně citlivá a navrhl operaci. Dle nálezu by mu buď amputoval samotný dráp, nebo jeden článek prstu na tlapce společně s drápem. Kdyby byl nález horší, zvolil by větší zákrok.

Pro tak starého psa je ale samotná narkóza velmi nebezpečná. Ben je ve věku necelých šestnácti let rizikový pacient. Mnoho i mladších psů se z narkózy už neprobudilo.

Bena ale tlapka bolela, výrazně se trápil. Byl vždy veselým pejskem, ale poslední dobou se vlekl za mnou, nereagoval na sousedy. Vždy se dožadoval drbání, skákal, vrtěl ocasem, teď byl často netečný a nikdo ho nezajímal. Proto jsme se s veterinářem rozhodli, že operaci podstoupí.

 

„Budu přihlížet k tomu, že je starý, a dám mu takovou narkózu, aby byla co nejšetrnější,“ ujišťoval lékař. Domluvili jsme se ale, že pokud bude Ben dobře spát, vyčistí mu ještě laserem zuby. Naposledy je měl čištěné před pěti lety, to byl ještě relativně v dobrém věku. Od té doby jsem nechtěla narkózu riskovat.

V pondělí jsme se domluvili hned na následující den, operace byla 24. listopadu. Celou noc jsem nespala, tolik jsem se o Bena bála. V noci jsem ještě vyhledávala reference na lékaře. Na sociální síti jsem narazila na spoustu negativních názorů. Lidé veterináře obviňovali z neprofesionálního jednání, byly zde zmínky o tom, že jim málem zabil psa. Spousta příspěvků hovořila o špatných diagnózách. Úplně jsem znejistěla a chtěla operaci zrušit. Co když jsou to ale jen pomluvy? Ben se očividně trápil. I v lidském světě přece existují lékaři, na které lidé nadávají, a přesto odvádějí dobrou práci? Mám do toho jít?

Ještě v noci jsem volala na psí záchranku. Mám ji uloženou v mobilním telefonu. Má fungovat nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně pro případ nenadálého problému. Co kdyby šlo psovi o život? Chtěla jsem se zeptat na jiný názor, i když jen po telefonu. Ujistit se, že případná amputace části prstu je správným řešením a není jiná cesta. Ač jsem na číslo volala celou noc, nedovolala jsem se. Prostě to nikdo nebral. Neumím si představit, že by na linku volal člověk, kterému by psa srazilo auto, a on by krvácel uprostřed silnice. Ať žijí reklamy!

Ráno jsem venčila Bena a opět jsem se dívala na jeho smutné oči a na to, jak cupitá daleko za mnou po třech nožkách. Operaci musím podstoupit, rozhodla jsem se.

 

Na samotnou operaci se Ben vezl v kočárku po synovi. Syn už má 23 let. Kočárek stál stále ve sklepě, a tak podle toho vypadal. Obalený pavučinami, zaprášený, vyfouklá kola, ale jel. Jen jsem ho trochu otřela hadrem a vystlala dekami. Zpět pojede spící, v narkóze, neunesla bych ho. Doprovodil mě i můj taťka. Ben je totiž i jeho miláčkem, máme ho rádi celá rodina.

 Před operací jsem se ještě znovu ujistila, zda není jiná léčba. Ben usnul.

Operace trvala nekonečné dvě hodiny. Byla jsem šťastná, že je se mnou můj otec. Prošli jsme se a čekali. Lékař měl na mě telefon, kdyby operace skončila dřív, než v poledne, jak předpokládal.

Přesně v poledne bylo po všem. Ben ležel na stole, měl ještě rozpínač v tlamě, jak mu lékař čistil zuby.

 

„Vyčistil jsem je a ještě trochu bych je dočistil, ale už se pomalu budil,“ řekl veterinář.

 

Ben žil!

Beník přišel při čištění o šest nemocných zubů. Zbylo mu jich ale ještě dost, aby mu to nedělalo problém při krmení. A musel přijít o celý prst, tři články! Pohled na jeho tlapičku byl zoufalý. U tak malé tlapky to byl kus nohy. Veterinář nožku ovázal obvazem, přelepil páskou a naúčtoval celou operaci. Trošku se mi protočily panenky. Co bych ale neudělala pro Bena?

 

První noc jsem spala s Benem na zemi. Je zvyklý spát v posteli stejně, jako většina panelákových psů. Nemohla jsem ale riskovat, že by v noci z postele spadl, nebo by sám seskočil na čerstvě operovanou nohu. V noci se Ben rozpil, druhý den začal žrát. Byl z nejhoršího venku, i když do týdne mu mohly selhat ledviny. Druhý den jel na převaz ještě v kočárku. To se mu líbilo. Byl z operace už vzpamatovaný a zvědavě pozoroval okolí.

 

Tahat stehy jde až 7. prosince, ale už nyní vidím, že jsem udělala dobře. Ben skáče, běhá po schodech a nečeká, až ho snesu. Už se za mnou nevleče, ale běží vesele daleko přede mnou. Všem známým vrtí na pozdrav ocáskem, ke každému se lísá, aby ho pohladil. Přečkal přece operaci, je kabrňák.

 

Jsem velice ráda, že jsem se pro operaci rozhodla. Bena to vrátilo znovu do života. Je to zase můj starý Ben, chovající se víc jako huberťák, než přestárlý pes. Věřím, že se mnou oslaví ještě spoustu a spoustu psích i lidských narozenin. Je to parťák, nad kterého není.

 

Také mě to naučilo, že ne každá recenze je vždy pravdivá. S veterinářem nebyly žádné problémy. Vysvětlil, odoperoval a vše se povedlo. Zvítězili jsme!

 

Nadarmo se neříká, že člověk nemá dát na každé špatné slovo. Musí se sám přesvědčit.