Bombardér

Jelikož byli moji rodiče zaměstnaní a mamka byla nucena v mých dvou letech jít opět do práce, vyrůstala jsem do svých patnácti let u babičky. Moje babička zažila druhou světovou válku a já jsem měla ráda večery před spaním, když měla čas, poslouchat její příběhy z té doby.

Moje babička byla asi za mlada pěkný „kvítko“, takže byla snad u každého humorného kousku té smutné a tragické doby. Vždycky mi říkala, že si musím na všem zlém najít alespoň žďabíček dobrého.

Světová válka se projevovala na různých místech všelijak, ale jedno měly všechny regiony společné – nedostatek a jakousi solidárnost lidí.

Moje babička prý bydlela v malé vesničce středních Čech, kde se toho zase příliš nedělo. Sem tam přešli vojáci, přejely tanky nebo přeletěly bombardéry. Známkou zlé doby byla ale bída těchto lidí a značný nedostatek potravin. Lidé si vypomáhali, jak jen uměli. Jeden měl to a druhý zase ono, co mezi sebou mohli směnit.

V kraji této malé vesničky bydlela také jedna stará paní, která doma měla kozu. Tehdy kozí mléko bylo dobře ceněné a ona byla dobračka, která každý den donášela chudým dětem tento vydatný a zdravý nápoj. Byla to prý paní mírné a rozvážné povahy, jež by se pro druhé rozdala.

Jednoho dne se přes toto území vracely české bombardéry. Dunění jejich motorů bylo slyšet široko daleko, a tak se mnohý z lidí ohlédl. Jeden bombardér se však znatelně opožďoval za ostatními, jelikož mu v dolním podvozku uvízla bomba, jež se při útoku na nepřátele neuvolnila, jak měla. Jeho časová ztráta se neustále zvyšovala, a tak když viděl dlouhé volné pole bez živáčka, rozhodl se udělat trošku riskantnější manévr, při kterém se bomba uvolní.

V tu dobu šla i naše dobrá paní její tradiční obchůzku s mlékem. Jakmile lidé slyšeli ten podivný zvuk padající bomby, který se prý dá přirovnat k zuřivě roztočenému kávovému mlýnku, neváhali a vrhli se k zemi. Stařenka s mlékem se vrhla tak nešťastně, že vzala plnou bandaskou mléka muže poblíž. Okamžitě se uvolnilo víko na bandasce a celý obsah se muži rozlil po hlavě. Muž se najednou vztyčil a zařval:“Jé, klucí, já jsem to dostal a už mi teče krev!“ V tu ránu jakoby všichni zapomněli na hrozící nebezpečí a začali se z plných plic smát.

Již nikdo tomuto „Pepíkovi“ jeho zdárný výrok z dob války neodpáře a všichni na tuto událost vzpomínají s úsměvem na tváři.

Maclane – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete