Být pánem ve svém vlastním bytě

Měl jsem po vojně, a abych si vydělal pořádné peníze a mohl si zařídit život, jaký si představuji, nastoupil jsem na šachtu. Práce to byla namáhavá, brzy jsem si ale mohl za úspory dovolit koupit malý byt. Nechtěl jsem byt v podnájmu, který by mi neříkal pane.

Tento první domov, který patřil jen mně, jsem si také na tehdejší dobu dobře zařídil. Barevná televize, která byla tehdy luxus, automatická pračka a kvalitní vysavač i videorekordér nesměly v mém bytě chybět. Daň za to vše byla jediná, každodenní práce i o víkendech a svátcích.

Potom jsem poznal Evu. Eva žila ve velkém domě svých rodičů. Byl to dvougenerační dům a přízemní byt čekal na to, až si najde partnera. Byl také dokonale zařízen, protože Evin táta nebyl žádný lenoch a jako zedník nepracoval pouze v pracovní době, ale i po ní se věnoval melouchům.

S Evou jsem se znal přes půl roku, když mě požádala, abych s ní žil.

„Poznáme se tak lépe a budeme vědět, jestli náš vztah má cenu,“ usmála se svým medovým úsměvem.

„Jistě, mám dostatečně velký byt. Můžeš se přistěhovat,“ odpověděl jsem, protože jsem měl Evu skutečně rád.

„Proč mám žít v bytě, když můžeme bydlet v domě? Zahrádka, víc místa, to vše je lepší, než v bytě na sídlišti.“

A protože Eviny rodiče nebyli proti, měli mě dokonce hodně rádi, tak jsem se brzy k Evě přistěhoval. Řešil jsem ale svůj byt. Mám ho prodat? Pronajmout? Má výplata nebyla nízká, Eva také jako lékařka vydělávala dost, a tak jsme se společně rozhodli, že byt se prodávat nebude.

Pronájmem nám postupně vydělá mnohem víc, než kdyby se jednorázově prodal.

Hledali jsme podnájemníka pro můj byt. Slušného a dostatečně majetného, aby byt nezničil a platil nájem s inkasem plus částku, která by přinesla zisk. Evina kamarádka nakonec přišla s řešením. Její známý, student pobírající slušný sirotčí důchod, hledal bydlení.

„Michal si přivydělává na brigádách. Za rok dostuduje a bude vydělávat. Jako vysokoškolák si přijde na pěkné peníze,“ orodovala za Michala. A protože to byl známý Eviny dobré kamarádky, rozhodli jsme se ušetřit za advokáta, který by smlouvu o pronájmu sepsal, a vše jsme si sepsali sami. Smlouva obsahovala jména, rodná čísla i částku, kterou má Michal platit. Zároveň v ní byl také dovětek, že veškeré nedoplatky jdou na vrub podnájemníka a případné přeplatky jsou jemu vráceny. Smlouvu jsem podepsal já jako majitel bytu, Michal jako podnájemník a Eva jako svědek. Michal mi zaplatil nájemné na tři měsíce dopředu, což jsem mu také potvrdil.

Svůj byt jsem nechal částečně vybavený. Zůstala v něm obývací stěna, lednička i pračka a knihovnička s kompletním kuchyňským vybavením.

První měsíc jsme s Evou přišli občas byt zkontrolovat. Byl v naprostém pořádku. Michal v něm žil spořádaně, končil vysokou školu a už plánoval, kam nastoupí po škole. A tak jsem byl rád, že jsem se rozhodl dobře.

Čtvrtý měsíc přišla slíbená částka za nájem v daném termínu. S Evou jsme žili spokojený život v domě a její rodiče nám do vztahu nezasahovali. Už jsme si plánovali, kam za peníze, které nám můj byt vydělá, pojedeme na dovolenou. Pátý měsíc, co Michal bydlel v mém bytě, nájemné nepřišlo.

„Asi se jen zdržel,“ vysvětlovali jsme si s Evou. Její kamarádka nám potvrdila, že Michal končí školu, a určitě na splátku jen zapomněl. Nicméně když nepřišlo nájemné od Michala ani šestý měsíc pronájmu, znejistěl jsem. A tak jsem se vydal do svého bytu. Michal doma nebyl, nebo mi neotevřel. Zámek si, dle dohody, vyměnil, tak jsem nemohl do bytu nahlédnout. Následující tři měsíce se mi nepodařilo Michala doma zastihnout a na můj účet od něj taky nepřišla ani koruna. Ani Eva neměla štěstí Michala zastihnout. Michal nám nezaplatil už pět měsíců, a tak jsme uhodili na Evinu kamarádku. Ta nám řekla, že Michal vysokou školu neudělal.

„Asi dělá reparát, je v tíživé situaci. Určitě vám to vysvětlí sám,“ tvrdila.

„Jak nám to vysvětlí, když ho nemůžeme zastihnout?“ ptali jsme se.

Nakonec jsem se rozhodl zeptat se u sousedů, kdy naposledy Michala viděli v domě. Informace, že je to už několik měsíců, mě zaskočila. Když mi ale jeden ze sousedů řekl, že se před několika měsíci Michal stěhoval a vynášel z bytu věci, zatrnulo mi.

Obrátil jsem se na policii. Bylo těžké prokázat, jak se věci mají. Na škodu nám byla právě smlouva, která nebyla potvrzena advokátem. Přesto jsem se mohl ohánět kupní smlouvou na byt i dekretem, a tak policie nakonec byt otevřela. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.

V bytě nebyl nábytek, nádobí, lednička, pračka, vůbec nic ze zařízení. Zmizely i květiny, záclony a další vybavení. Z bytového jádra byly dokonce vytrhány trubky, umyvadlo, a chyběla i vana. Vodovodní baterie byly odmontovány. Z bytu zbyl holobyt.

Podal jsem na Michala trestní oznámení. Ten ale, po neúspěšném ukončení školy, kdy zkoušky nikdy neudělal, utekl do Kanady. V tu dobu to bylo nelegální a naše zem se neměla jak dopídit občanů, kteří takto opustili republiku. Kanada nad Michalem držela ochrannou ruku.

Další šok přišel vzápětí. Přišlo vyúčtování a částka za vodu, elektřinu a další služby dosáhla takové výše, že jsem nedoplatek splácel dva měsíce. Vypadalo to, jako by v bytě bydlelo nejméně deset lidí, a ne jen jeden vysokoškolák.

Nyní jsem už byt nemohl ani prodat, v tak dezolátním stavu byl. Několik měsíců jsem dělal jen na to, abych splatil dluhy po nájemníkovi, další měsíce na to, abych byt dal alespoň do slušného stavu. Další možnost pronájmu jsem odmítl, a to i za cenu smlouvy sepsané advokátem.

Vztah s Evou trval dva roky. Nakonec jsme se stejně rozešli, a já se navrátil do svého bytu. Až po čase jsem na něj mohl být zase hrdý. Už to byl zase můj luxusní byt. Jen hořká zkušenost s podnájmem mi zůstala. A proto i dnes radím přátelům, pokud vlastní něco hodnotného, aby to nedovolovali užívat cizím lidem, a to ani za úplatu.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete