Cesta do Olomouce

Vyrůstala jsem v časech, kdy maminky nechávaly kočárky se svými potomky před obchodem, protože věděly, že se jim tam nic nestane. Maximálně, když dítě plakalo, někdo kočárkem zahoupal, a šel zase dál. V té době nebylo nebezpečné pustit i malé dítě ven beze strachu, že mu někdo ublíží, a děti cestovaly na prázdniny často i samy. Tak jako já zhruba v šesti letech. Měla jsem jet k tetě do Olomouce, maminka i tatínek ale museli do práce.

A tak mi maminka sbalila malý kufříček, aby nebyl těžký, koupila mi jízdenku na vlak a doprovodila mě k vlaku. Přísně mi nařídila, abych se s nikým nebavila, nikomu neříkala, že cestuji sama a vystoupila až na konečné, kde mě už bude čekat tetička.

Byla ve mně malá dušička, když jsem nastupovala do vlaku. Nemohla jsem ale na sobě nechat znát, že mám malinko strach, a tak jsem se tvářila jako velká holka. Ve vlaku jsem si sedla k okýnku, abych se mohla dívat ven. Během cesty jsem náhle potřebovala na záchod. Vzala jsem si proto svůj dětský kufříček, aby se mi náhodou neztratil, a odešla na toaletu. Tam jsem si vybavila, jak mě maminka nabádala, abych si na veřejné toaletě nikdy nesedala. Vlak příšerně drncal a já lítala z jedné strany malé místnůstky na druhou. Přitom jsem svírala kufřík v malých prstíčkách. Náhle vlak zastavil.    

Napadlo mě, že bych se mohla vyčůrat někde venku. Rychle jsem vystoupila a hledala vhodné místečko. Když jsem ho konečně našla, vlak se rozjel. Nemohla jsem ho dohnat a zůstala jsem v cizím městě. Napadlo mě ale, že počkám na další vlak, kterým budu pokračovat. Jízdenku jsem měla u sebe, to bylo hlavní. Za malou chvíli, možná za půlhodinu, skutečně vlak přijel a já do něj nastoupila. Jela jsem dlouho. Už během jízdy se mi zdálo, že jedu déle, než obvykle, když jsme jezdili k tetě. Průvodčí celou dobu nepřišla, a tak mě nemohla upozornit, že jedu špatným směrem.

Konečně tu byla konečná stanice a já vystoupila. Nebyla tu ale ani teta, ani důvěrně známé nádraží v Olomouci. Byla jsem někde, a vůbec jsem netušila, kde. Maminka mě ale nabádala, abych se s nikým nebavila, a tak jsem zamířila po cestě vedoucí od nádraží a přemýšlela, co budu dělat. Mobilní telefony ještě neexistovaly, byla jsem ztracená. Neměla jsem navíc žádné peníze, jen kufříček s pár drobnostmi. Pomalu se stmívalo a mě napadlo, že přenocuji v lese. Ráno moudřejší večera. Došla jsem na kraj krásného lesa, kde rostly maliny a lesní jahody. Ty jsem povečeřela. Vždy jsem přemýšlela o tom, jaké to je spát v lese. Připadalo mi to romantické, ale maminka mi nikdy nocleh v lese nedovolila. Našla jsem si krásnou mýtinu. Kolem rostlo kapradí a nedaleko zurčel potůček. Ten jsem využila na pití, protože lahvička s limonádou, kterou jsem měla s sebou, byla už dávno prázdná.

Na zem jsem si položila náhradní tričko z kufříku a dokonce jsem se i převlékla do pyžama. Ulehla jsem, ale za chvíli mi byla zima. Paseka, která dosud hřála, nepříjemně chladila. Z kufříku jsem vylovila svetřík. Ale ani ten mě nezahřál. Musela jsem z lesa ven a najít si místo, kde nezmrznu. V té zimě jsem se už ani neobtěžovala se převlékat, a tak jsem se vydala potmě v pyžamu na průzkum okolí. V lese byla taková tma, že mi najednou podjely nohy a já jela po zadku ze svahu. Zastavila jsem se až v nějaké bažině. Zajela jsem do ní až po uši a stěží jsem se vyškrábala ven.    I kufřík byl od bláta. Rozplakala jsem se. V tu chvíli jsem zaslechla z dálky vlak. Šla jsem tím směrem, abych mohla pokračovat v cestě, a pečlivě naslouchala. Konečně jsem vyšla na silnici. Tady aspoň svítila pouliční světla a já viděla, kam šlapu. Šla jsem po kraji silnice, bláto ze mě kapalo, a přemýšlela, kde je nádraží. Úplně jsem totiž zapomněla cestu, po které jsem sem přišla.

Mezitím můj vlak přijel na nádraží v Olomouci. Teta počkala, až všichni vystoupí, a když mě neviděla, zpanikařila. Musela nějak zavolat mamince. Tenkrát ale neměl telefon každý, teta například ho neměla, a tak nejdřív přemýšlela, odkud má zavolat. Nakonec požádala ve výdejně jízdenek na nádraží. Ochotná paní za přepážkou jí dovolila zavolat ze služebního telefonu mé mamince do práce. Když maminka zjistila, že jsem nedorazila, byla na mrtvici. Okamžitě zalarmovala policii a všichni mě hledali. Nevěděli ale, kde jsem mohla zmizet. Paní průvodčí si jen vzpomněla, jak mi snad ve druhé stanici kontrolovala jízdenku, a od té doby o mně nevěděla.

Já mezitím šla nocí po silnici a nevěděla kam. Najednou u mě zastavilo auto policie, tehdy to byla Veřejná bezpečnost. V té době jsem se policistů strašně bála. Má kamarádka, která měla otce ve vězení, mi vyprávěla, jak jsou nebezpeční a že jejímu tatínkovi strašně ublížili, a já jí věřila. Když se mě jeden esenbák, jak se tehdy policistům říkalo, ptal, jak se jmenuji a co tam dělám, zarytě jsem mlčela. Nakonec mě celou zablácenou naložili do auta, pod zadek mi dali tehdejší Rudé právo, abych jim to uvnitř nezašpinila, a odvezli na stanici. Dnes by se asi volalo oddělení péče o děti, nebo tak, ale tehdy mě přivezli na svou stanici, tam mi nabídli limonádu, kterou jsem odmítla, protože jsem se bála, že mi tam dali něco špatného, a posadili mě za stůl. Všemožně se pak snažili vydolovat ze mě alespoň jedno kloudné slovíčko, já ale zarytě mlčela. Měla jsem pocit, že pokud promluvím, zavřou mě do vězení a budou mě mučit. Nedovolila jsem jim ani, aby mi smyli bláto z obličeje. Jakmile se někdo z nich ke mně přiblížil, aby na mě sáhl, začala jsem hystericky křičet. Držela jsem kufříček, jediný můj majetek, v ručičkách a oči jsem pro jistotu zavřela.

Veřejná bezpečnost měla hlášení, že se ztratila na druhém konci republiky malá holčička. Jestli jsem jí já, nebo ne, se ale nemohli dozvědět. A tak mě naložili opět do auta a odvezli mě za tetou. Strkali mě tetě v ústrety a já byla stále celá obalená bahnem, jenom oči mi svítily do světa.

„Je to vaše neteř?“ zeptal se nakonec jeden z nich.

Teta mě neviděla celý rok. Za ten rok jsem vyrostla o pořádný kus. Taky barva vlasů se mi malinko změnila. Už jsem nebyla tím blonďatým andílkem, jak si mě teta pamatovala. Vlasy mi malinko ztmavly. To ale stejně nebylo vidět, protože jsem byla stále obalená bahnem, které na mně zaschlo a vytvořilo tvrdý krunýř.

Teta zírala na stvoření, které stálo před ní. Oslovila mě jménem, já ale dál mlčela, aby mi snad esenbáci nemohli ublížit. Pak se ale podívala do mých očí. Všichni v okolí obdivovali mé blankytně modré oči. Konečně mě poznala, objala mě a mohla si mě odvézt domů.

„Proč jsi tenkrát neřekla, jak se jmenuješ?“ ptala se mě poté maminka, když se se mnou opět shledala.

„Říkala jsi, že nemám s nikým mluvit.“

Teta s maminkou pak vzpomínaly na tuto příhodu dlouhá léta, až do doby, kdy teta zemřela, a vždy se jí hodně nasmály. A já už pak nesměla sama nikam z domu, protože se o mě maminka příšerně bála.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10