Cesta k mniminku

Když jsme se s přítelem rozhodli mít miminko, chodila jsem ještě na střední, ale měla jsem už před maturitou, tak nám ani nevadilo, že jsem otěhotněla hned. I když jsem byla mladá, bylo mi dvacet, tak to bylo moje největší přání mít miminko. Byla jsem strašně šťastná, ale ne na dlouho. 

Zbýval asi měsíc do maturity a já jsem najednou začala hrozně krvácet a bolelo mě v podbřišku. Přítel se bál, ale já jsem ho uklidňovala, že to bude v pohodě. Že se to prostě občas stává, že se krvácí v těhotenství, ale tím jsem utišovala spíš sebe, protože v duchu jsem věděla, že to normálního není.

Na pohotovosti mi řekli tu nejhorší větu, kterou jsem kdy slyšela. „Potratila jste.“ Byla jsem teprve na začátku těhu, ale pro mě to už bylo moje miminko, o které jsem zrovna přišla. Nejdřív jsem na to nějak nereagovala, prostě mi to nedocházelo. Ale doma to na mě všechno dolehlo. Druhý den ráno jsem měla jít na revizi dělohy, ale celou noc jsem nespala a probrečela. 

Celý týden potom jsem byla jako tělo bez duše. Každý mě uklidňoval tím, že se to prostě stalo z nějakého důvodu, že to tak prostě mělo být, ale tím mi nikdo nepomohl. Chtěla jsem o tom mluvit, chtěla jsem si s někým povídat, ale každý dělal jakoby nic a nemluvili se mnou o tom, protože mi nechtěli ublížit. Ale to mlčení mě ubíjelo ještě víc. Chtěla jsem brečet, nechtěla jsem utěšovat. Ale to nikdo nedokázal pochopit. S přítelem jsme se pořád hádali, protože jsem nedokázala pochopit, proč to jeho netrápí a dělá jakoby se nic nedělo. Ale on se trápil, ale to jsem pochopila až později. Snažil se být silný kvůli mně. 

Další zvrat byl o týden později, kdy mě zase začalo bolet v podbřišku, tak jsem šla opět na pohotovost. Na ultrazvuku nic neviděli, jen trochu volné tekutiny, ale radši mě operovali, aby se podívali „zevnitř“. Po probuzení za mnou přišel doktor a řekl mi, že jsem měla ještě jedno miminko, ale bylo mimo dělohu. V nemocnici jsem se snažila být silná, ale doma se to na mě zase všechno sesypalo. Všechno to utěšování začalo nanovo. Bylo mi z toho zle. Na jednu stranu jsem všechny nenáviděla, ale zase na druhou jsem nechtěla být sama. Noci byly nejhorší. Vždycky jsem ji celou probrečela a byla jsem strašně unavená. Za další týden mě čekala maturita, ale na učení jsem neměla ani pomyšlení. Uvažovala jsem o odkladu, ale řekla jsem si, že když už jsem rozhodnutá maturovat v září, tak proč to nezkusit. Ve škole jsem nic neřekla, nechtěla jsem, aby mě litovali a třeba i nadržovali. Na to jsem až moc hrdá. A ono to vyšlo. Maturitu jsem dala, a tak se mi nálada o něco zlepšila. Přes den jsem dokázala normálně komunikovat, ale noci byly pořád probrečené. 

Začala jsem přemlouvat přítele, abychom to zkusili znovu. Byla jsem přesvědčená, že jen miminko mě z toho dokáže dostat. Přítel byl pořád nerozhodný, jednou souhlasil a hned si to zase rozmyslel a takhle to bylo pořád. Až když jsem si našla práci, jsem si řekla, že teda ještě chvíli vydržíme, něco našetříme a pak začneme zkoušet znova. Jenže o dva měsíce později jsem nedostala menstruaci. Přítel mi pořád tvrdil, že jsem určitě těhotná, že se mu o tom dokonce zdálo. Ale já jsem si to nemyslela. Menstruaci mám nepravidelnou, tak mě to ani nějak neznervózňovalo, že už mám 14 dní zpoždění a hlavně jsem si ani jako těhotná nepřipadala. Ale test jsem si udělala a byl pozitivní. Byla jsem v šoku. Zase jsem byla šťastná! Ale jako první mě napadlo, jak to řeknu v práci. Vždyť jsem tam byla teprve dva měsíce! 

V práci to kupodivu vzali v pohodě a já se konečně mohla těšit z těhu. Ale i tak mě nikdy nepřešly obavy. V prvním trimestru jsem se bála potratu a říkala si, že v dalším trimestru to bude v pohodě. Ale nebylo. Bála jsem se pořád. Ke konci jsem se zase bála předčasného porodu. Při porodu jsem se zase bála komplikací a teď se bojím o zdraví miminka. Ale teď už je to takový ten zdravý strach, který u dětí máte pořád. 

Teď máme tříměsíčního zdravého chlapečka a jsme nejšťastnější na světě. :)