Cesta za pokladem

Přijela jsem v létě ke své tetě na týdenní návštěvu. Teta žije od smrti mého strejdy sama v severních Čechách, já na Moravě, tak je jí často smutno. A protože mě k sobě mnohokrát zvala, tentokrát jsem se rozhodla jí vyhovět. Má teta je předsedkyní klubu důchodců. Sama je už v důchodu a mohla by si užívat zaslouženého odpočinku. Ona ale pečuje o své svěřence, zajišťuje pro ně kulturní a jiné akce, obětavě je doprovází k lékaři, s těmi zdatnějšími se vydává na výlety, houbaří a jinak se o ně stará. Dá se říct, že tím žije. Snad právě proto jako by teta ani nestárla.

K tetě jsem přijela ve středu. Ve čtvrtek jí volala její lékařka a zvala ji k sobě na důležité vyšetření, které mělo proběhnout v pátek.

„To já ale nemůžu, mám s důchodci důležitou kulturní akci. Jdeme do divadla,“ lamentovala teta do telefonu.

„Ale já pro vás nemám jiný termín. Víte přeci, jak je to důležité.“

Teta to dobře věděla. Se svou naprasklou ploténkou, nebo co ji to zlobí v páteři, chodí už dlouho.

„A to bych nemohla s těmi důchodci do toho divadla já?“ nabídla jsem se.

Teta si domluvila vyšetření a obrátila se ke mně. Vysvětlila mi, že ona divadelní akce není jen samotný koncert. „Víš, slíbila jsem těm dědouškům a babičkám překvapení. Proto jsem nejdřív vymyslela výlet. Půjdou po fáborcích a budou poznávat okolí města. Praporky je zavedou na důležitá místa v okolí. Vybrala jsem jen patnáct nejzdatnějších, kteří nemají výrazné zdravotní problémy. Ti to ujdou. Je to taková naučná cesta, která bude ukončena u divadla. A vyvrcholením bude ten koncert. Důchodci vědí, že se mají slušně obléct. Vědí, že je pro ně nachystáno překvapení. Víc ale netuší. Musíš to projít a v 16 hodin být u divadla. Máš na to celkem dvě hodiny. To stihneš s přehledem. A kdybyste tam byli dřív, vem je do cukrárny u divadla. Tam mají dobrou kávu,“ vysvětlila mi teta.  

Jak já nenávidím divadla! A sukně, šaty! Vzala jsem si v onen den kalhotový kostýmek. Aspoň si s důchodci projdu okolí města a něco se dozvím. Teta mě ještě představila osmi babičkám a sedmi starším mužům, a musela jet do nemocnice.

„A copak to bude za překvapení?“ ptala se paní Stáňa.

„To budete koukat, babi,“ odpověděla jsem. A vyrazili jsme.

Snadno jsem našla první praporek. Byl červený. Seniorům se hra líbila.

„A tady je druhý!“ křičel pan Václav.

Dědečci a babičky jako by se vrátili do dětských let. S radostí hlásili nález dalších a dalších praporků. Jen já se divila, kudy nás praporky vedou. Teta mi říkala, že cesta bude příjemná a povede kolem kostela a dalších významných staveb. Snad proto jsem si vzala páskové botky na podpatku. Cesta nás ale zavedla do lesa. Klopýtali jsme po kamenech a já s hrůzou zjišťovala, že dědouškům nestačím.

„Paní Pavlo, mám další!“ křičela na mě paní, jejíž jméno jsem už zapomněla. Vystoupali jsme na velký kopec nad městem. S úlevou jsem zjistila, že na velikém dubu visí poslední červený praporek. Nad ním byl nápis „cíl“. Pod velkým balvanem našel pan Václav dopis. V něm jsme si přečetli, že máme hrabat 10 metrů severně od dubu. To se mi nezdálo. Co to je za hru pro důchodce? A kde je budova divadla, o které teta mluvila? Pan Václav s nadšením vysvětloval ostatním, jak poznají sever. Já si stoupla opodál, ať na seniory vidím, a vytočila jsem tetino číslo.

„Teti, tak jsme dorazili do cíle, ale není tu žádné divadlo,“ spustila jsem do telefonu.

„Jak to, že není?“ ptala se teta. „Šli jste po bílých praporcích kolem kostela?“

„Ne, po červených. Jsme na nějakém kopci,“ docházela mi celá pravda.

Důchodci mezitím našli v křoví dětské lopatičky. S neskutečným elánem se jali kopat jámu. Já se chvatně rozloučila s tetou a přemýšlela jsem, jak jim povím, že poklad není pro ně.

„Jé, to je ale překvapení. Cítím se jako malá, když jsme na pionýrském táboře takto hledali poklad!“ nadšeně jásala paní Slávka. Jiná seniorka už otvírala igelitovou tašku, kterou našla v zemi. Byly v ní tatranky a lízátka. Několik starších lidí si rozbalilo buď jednu, nebo druhou pochoutku. Bylo jich tolik, že každý mohl mít dokonce dvě tatranky a dvě lízátka.

„Vemte si taky,“ nabízela mi stará paní.

Cítila jsem se hrozně. Nejen, že divadelní představení za půl hodiny začínalo, ale mí důchodci konzumovali sladké překvapení pro malé děti. Usadila jsem důchodce do útulné chaty nedaleko dubu a vytratila se do výčepu.

„Máte tu tatranky? A lízátka?“ zeptala jsem se obsluhy. Tatranky měli, lízátka ne. A tak jsem koupila k tatrankám třicet balíčků žvýkaček. Zaplatila jsem na chatě předražené zboží, tajně ho uložila do igelitky a odnesla 10 metrů severně od dubu, kde jsem poklad opět zakopala. Bylo mi líto peněz i mých krásných páskových botiček, které tou túrou utrpěly.

Vrátila jsem se zpět do chaty. Nikdo si ani nevšiml toho, že jsem zmizela. Když jsem se vracela, zaslechla jsem paní Stáňu: „A já se bála, že zase půjdeme do divadla.“

„Já si říkal, jestli si nebudeme prohlížet nějaké památky. Takto jsme si zavzpomínali, jaké to bylo, když jsme byli děti. A i to lízátko mi chutnalo. Už roky ho kupuji vnoučatům a sám jsem pomalu zapomněl, jak chutná.“ Důchodci byli nadšení. A za tu jejich radost to stálo!

Ještě v noci jsem si, už v postýlce, představovala to překvapení, když děti našly v zemi tatranky a žvýkačky. Co tomu asi říkali ti, kteří tam pro ně zakopávali poklad s lízátky?