Cestování autobusem

Pravidelně dojíždím do práce autobusem. Má to mnoho výhod, především odpadá parkování, se kterým je v centru města velký problém. Dojíždění autobusem je také stále levnější než dojíždění osobním autem. K nevýhodám patří především to, že autobus je často narvaný k prasknutí.

Ráno a odpoledne jezdí autobus nejvíce plný. Lidé jezdí do školy a do práce. Většinou nastupuji do plného autobusu. Kdysi jsem v kabelce nosila knihu, abych se nenudila. V poslední době ji ale už nenosím. Šance, že se v autobuse posadím, budu moci vytáhnout knížku a začíst se do ní, je téměř nulová. Už jsem si na tento způsob cestování ve stoje zvykla. Cesta, po které autobus jezdí, je teď sice celá rozkopaná, ale jsem přece mladá, tak něco vydržím. Moje poslední jízda autobusem opravdu stála za to. Autobus přijel na zastávku již plný. Nastoupila jsem a jako obvykle se chytla tyčky nad mou hlavou.

Za mnou nastoupilo do autobusu ještě pár dalších lidí, někteří už stáli u řidiče. Na dalších několika zastávkách stáli další lidé. Byli to nějací mladí lidé s batohy na zádech, asi studenti. Jejich výrazy nebyly nadšené, ale asi také byli zvyklí na to, že autobus je často přecpaný. Vecpali se dovnitř a jelo se dál. Na dalších zastávkách bylo také plno. Vedle mě stála žena s velkou kabelou v ruce a tlačila se na mě. Její chování mě opravdu rozčílilo, protože jsem se nemohla dál posunout. Tohle tlačení mi bylo opravdu velmi nepříjemné a měla jsem sto chutí říct něco jako:

„Paní, netlačte se na mě!“ Nakonec jsem jen poznamenala, že už se dál neposunu, protože se nemám kde posunout. Paní to zřejmě nedošlo a dál se na mě tlačila, i když vepředu ještě nějaké místo ke stání bylo, studenti totiž již vystoupili. Po nějaké době mi začalo být trochu nevolno, vzduch v autobuse byl vydýchaný a co hůř, něco nebo někdo smrděl. Ani jsem nechtěla myslet na to, co nebo kdo je příčinou zápachu. Nepřítomně jsem koukala před sebe na zamlžené okno. Nejzajímavější byl ale rozhovor dvou starších žen, který jsem vyslechla. Jedna z nich povídala druhé: „Mně je jedno, kdo mě pohřbí…“ Paní už plánovala svůj pohřeb. Druhá starší paní jen poslouchala a pokyvovala, možná už taky měla jasno ve svém pohřbu.

Konečně jsme dojeli do města a lidé začali vystupovat. Na konečné zastávce jsem vystoupila i já, nadechla jsem se čerstvého vzduchu a sešla po schodech do podchodu. V podchodu to páchlo ještě více než v autobusu, ale aspoň už na mě nikdo netlačil. Vyšla jsem z podchodu, sedla na tramvaj a jela do práce…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10