Čí je to miminko?

Jsem mámou dvou dcer, které jsou už dospělé a samy mají děti. Takže jsem „babičkou z minulého století“, jak s oblibou uvádím. Narodila jsem se v době, kdy neexistovaly ještě ani barevné televize, natož mobilní telefony, počítače a další vymoženosti dnešní doby. Když jsem byla mladá, poznala jsem svého muže. Zamilovali jsme se, chvilku jsme spolu chodili a pak jsme se vzali. Narodila se nám první holčička. Dělala nám jen samou radost, a tak jsem po necelých třech letech putovala opět do porodnice. Další dítě byla opět holka. Zahlédla jsem ji jen na okamžik, než ji odnesli z porodního sálu a já měla odpočívat.

Nemohla jsem se dočkat na chvíli, kdy mi ji přinesou na krmení. Tehdy nebylo běžné mít miminko na pokoji. Vozík plný dětí, vyskládaných jako vánočky, přistavila sestřička u pokoje a z vozíku vzala jeden uzlíček, který podala mamince se slovy: „Tady máte miminko na krmení.“

I tehdy to tak udělala. Ležely jsme na pokoji tři. Nejdříve podala malého chlapečka jedné z nás. Pak druhé, nakonec strkala křičící uzlík do mých rukou.

„Ale já chci svou holčičku,“ řekla jsem.

„Tohle je vaše holčička,“ řekla sestřička a vnucovala mi řvoucí děcko.

„Ne, toto není má holčička,“ trvala jsem na svém.

„Jak to můžete tvrdit?“ zajímalo sestřičku.

Opravdu, jak jsem to mohla tvrdit? Podívala jsme se na dítě a věděla jsem, že není mé.

Sestřička zkontrolovala číslo na ručičce miminka. „Číslo se shoduje,“ usmála se.

„Možná, ale já vím, že není má,“ tvrdila jsem tvrdošíjně. Dítě jsem zahlédla jen na okamžik a věděla jsem, že miminko se po porodu mění. Nebyla jsem přece prvorodičkou, doma mě čekala má starší ratolest. Přesto jsem podvědomě tušila, že dítě mé není.

„Tak zkontrolujeme ještě jméno na nožičce,“ usmála se sestřička. Rozbalila holčičku. „Vidíte, jméno se shoduje,“ řekla pak a dítě mi podala. S vozíkem plným mrňat se rozjela dál. Zastoupila jsem jí cestu.

„Já chci své dítě!“

Z pokoje lékařů vyšla sama paní primářka. „Co se tu děje?“ ptala se.

„Paní tvrdí, že její holčička není její,“ odpověděla sestřička.

Lékařka byla zjevně unavená. Poručila sestře, ať mi dá něco na uklidnění, a zase se vrátila do svého pokoje. To mě rozezlilo. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony, se bylo těžké bránit. Dítě jsem nakojila a opět vrátila sestřičce.

„Můžu se podívat?“ zeptala jsem se ještě.

„Na co se chcete dívat?“ ptala se sestra. Pomalu jsem přešla k vozíku plnému dětí. Trvalo mi jen pár okamžiků, než jsem mezi novorozenci našla důvěrně známou tvářičku. Byla totožná s tvářičkou mé první dcerky, když jsem ji před necelými třemi lety přivedla na svět. I toto miminko mělo důvěrně známé rysy tváře.

„Toto je mé dítě!“ ukázala jsem na děťátko. Pohladila jsem dítě po tvářičce. Sestřička v mžiku odtlačila vozík do pokoje pro novorozeňata.

Napjatě jsem čekala na návštěvu svého muže. Tehdy byly návštěvy po porodu značně omezené.

„Vyměnili nám dítě,“ řekla jsem mu.

Nejdřív mi ani on nevěřil. Když ale viděl, s jakým přesvědčením to tvrdím, zburcoval nakonec půl nemocnice. A protože i jeho bratr byl uznávaným lékařem, obrátil se i na něj.

Můj švagr se cítil povinován mi pomoci. Možná si jen říkal, že se mě zbaví a bude mít klid, když sám nemocnici navštívil. Jen s jeho pomocí jsme se nakonec domohli krevních testů. V minulosti tyto testy nebyly prováděny tak často, jako dnes. Naštěstí se hned potvrdilo, že miminko, které mi sestřička vnucovala, nemůže být ani mé, ani mého muže. Mělo totiž odlišnou krevní skupinu, zatímco holčička, na kterou jsem ukázala, měla krevní skupinu totožnou s tou mou.

Až po několika dnech se stoprocentně prokázalo, že jsem měla pravdu a sama jsem si naši mladší dcerku našla na vozíku plném novorozeňat.

Dnes se občas setkáváme s kauzami vyměněných dětí. Žasneme, jak je toto vůbec možné? Jsem živoucím důkazem, že se takovéto výměny stávaly mnohem dřív, už v minulém století.

Naštěstí můj mateřský pud nás uchránil toho, abychom vychovávali celý život cizí dítě.

Můj strach z výměny miminek se mi opět vrátil, když postupně obě mé dcery přiváděly na svět své děti. „Vem si manžela s sebou!“ nabádala jsem každou, a ony mě naštěstí poslechly.