Čokoláda

Když jsem ji poznal, moc se mi líbila. Kamarádi jí říkali čokoláda a já si myslel, že je to díky jejím oříškově hnědým očím. Jako by se v nich prolínala barva kakaových bobů jemně šmrncnutá mlékem. Okamžitě jsem se do těch očí i do Dity zamiloval, zcela jsem jí propadl.

S Ditou jsme se vídali jen týden, a už skončila u mě doma. Asi jsem ji zaujal, protože to skončilo zcela jinak, než jiná první návštěva ženy u mě doma. Když jsme se ráno probudili v jedné posteli, myslel jsem, že se bude stydět, ospravedlňovat se a vymlouvat mi to, co bych si mohl o ní myslet. Ona ale ladně přehodila nohy přes mé tělo, vyšvihla se a nahá přešla do koupelny, jako by se tak probouzela vedle mě už roky. Nasnídali jsme se a já po celou dobu přemýšlel, co mám říct. Měl jsem ten den odpolední, musel jsem se nachystat do práce a Ditu nejlépe hned doprovodit domů, abych to stihl. 

Jako by tušila, co chci, po snídani se chvatně rozloučila a s tvrzením, že už musí jít a nechce doprovodit, se ubírala ke dveřím. „Počkej, kdy se uvidíme?“ zeptal jsem se. Ohrnula ret, pokrčila rameny, jako že neví, a pak přece jenom řekla: „Máš na mě telefon.“

V práci mi nic nešlo. Musel jsem na Ditu myslet. Zamiloval jsem se do ní a líčil si budoucnost po jejím boku. Dívku jsem neměl přes rok. Večer jsem jí zavolal a pozval ji do kina. „Nezlob se, zítra nemám čas. Ale šlo by to…“ Chvilka mezera, jak listovala v kalendáři…„Příští pátek. To tam hraje něco romantického.“

Jako chlap romantické filmy moc nemusím. Nakonec, je to vlastně jedno, při čem ji budu v kině držet za ruku. A romantický film je vlastně pro vzájemné tulení to nejlepší. A tak jsme se další pátek potkali před kinem. Přinesl jsem jí růžičku. Poděkovala, nechala si koupit ještě popcorn a skutečně se nechala po celý film tulit a mačkat si ruku. Bylo mi krásně, zvláště když večer zakončilo společné milování u mě doma. A zase jsme se probudili v sobotu ráno spolu. Následovala sprcha, tentokrát společná. Dita opět chvatně odešla. Tentokrát svolila k tomu, abych ji kousek doprovodil. „A dál už půjdu sama,“ řekla uprostřed cesty.

Takto jsem Ditu vídal pomalu dva měsíce. Nikdy se se mnou předem nedomluvila na schůzce a nikdy mě nepozvala k sobě domů. Moc jsem toho o ní nevěděl. Občas mi řekla na mé pozvání na procházku, výlet nebo jinou společnou akci, že nemůže a sama navrhla jiný termín a občas prostě mohla a šla. Každé naše setkání skončilo sladkým milováním a jejím chvatným úprkem. „Žiješ sama?“ osmělil jsem se jednou k otázce. Kývla. „To bych asi s tebou nemohla trávit noci.“

Měla pravdu. Kdyby byla zadaná, nemohla by si to dovolit. Jen jsem čekal víc, nějaké posouvání, společné plánování, cestování třeba na dovolenou a taky pozvání k ní domů. To se ale nekonalo.

Jednou jsem potkal kamaráda. „Slyšel jsem, že se taháš s čokoládou,“ spustil. „Jak to mluvíš? Chodíme spolu, no a co?“ Byl jsem pohoršen tím, jak se vyjadřuje. „A proč jí vlastně říkáte čokoláda?“ osmělil jsem se k otázce. „Ty nevíš?“ zeptal se ten, kdo s kamarádem byl na ulici a popadal se přitom za břicho. „Jistě tě nikdy nepozvala k sobě, a jistě si ani neplánuje další návštěvy. Buď něco přijde, nebo ne.“                                                                                                    

Jak to mohl vědět? „Jsi hlupák. Vůbec netušíš, proč se jí říká čokoláda,“ řekl kamarád a vysvětlil mi to. Dita byla pro každého muže čokoláda, lehce dostupná, sladká, k nakousnutí. Tak k nakousnutí, že si každý ulomil svůj kousek, pochutnal si a nedojedenou tabulku poslal opět dál. A někdo, jako já, plný nadějí, si prostě přišel pro svou kostičku čokolády i vícekrát. Dita se nevázala, neměla nikdy pevný vztah. Nestála o něj. Neuměla mít ráda jednoho muže. Byla pro každého. Tak taková byla Dita.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10