Když jsem zůstala sama, měla jsem několik nabídek na nové seznámení. Po pravdě, muž mi chyběl. Ne však za každou cenu. Než jsem našla toho pravého, absolvovala jsem několik schůzek, na které jsem zpočátku nerada vzpomínala, ale dnes se jim jen směju. Tato patří k nim.

Syn byl malý a já na něj byla sama. Pak jsem poznala Pavla. Lépe řečeno, doporučil mi ho kamarád. Osobně Pavla neznal, ale povídal mu o něm jeho kolega v práci. Pavel byl svobodný a bezdětný muž po třicítce. Žil sám v malém bytě několik let, protože se jeho matka podruhé vdala a nevlastní otec se s Pavlem nemusel. Proč? Pavel se živil hraním u divadla. V čase, kdy druzí vstávali, chodil spát, žil po nocích, holdoval alkoholu, což jsem v tu dobu ještě nevěděla. Bylo mi jen řečeno, že pracuje pro divadlo, je velmi talentovaný a jeho nevlastnímu otci, zedníkovi, vadí to, že je nešikovný a neživí se rukama.

A tak jsem Pavla i malinko litovala.

Schůzku jsme si domluvili na náměstí. Veřejné místo je pro první setkání dle mého nejlepší. Myslela jsem si, že se projdeme do nedalekého parku, nebo půjdeme na procházku k řece. Pavel si ale chtěl někam sednout. Ač nerada, ukázala jsem mu oblíbenou kavárnu v rohu náměstí. Raději bych byla venku, kde je víc podnětů k rozhovoru, chtěla jsem mu ale vyhovět.

Dali jsme si oba kávu, shodli jsme se na latté. Pak už běžel volně rozhovor. No, volně. Já se snažila mluvit o zálibách, o sobě i o synovi. Pavla zjevně děti nezajímaly. Měl už ke čtyřicítce, ale byl dosud svobodný a bezdětný, o děti neměl zájem. „Na co? Jen svazují.“

Bylo mi líto, že dítě, a jako matka jsem si samozřejmě představovala hlavně svého syna, považuje za kouli na noze. Nikdy bych se svého syna nevzdala. Bylo a je to to nejlepší, čeho jsem v životě dosáhla.

Pak už následovala sprška Pavlových názorů. Když slyšel, že jako vysokoškolačka pracuji normálně ve fabrice a vstávám ještě před čtvrtou hodinou ranní, nemohl tomu uvěřit. On sám žil bohémským životem. Sám neměl ani maturitu, docela mu to ale zpívalo a tancovalo, a tak se dal ke komediantům. Nic dohromady neuměl. Byl vyučený soustružníkem, ale jak sám připouštěl, nebyl na to šikovný. A tak brnkal v divadle, vyblboval se, hrál někoho jiného. Nechápal, že já jako matka musím především uživit syna, na nějaké vlastní ego nemám čas. Mně začínal ale pomalu brnkat na nervy. Vše, čeho jsem si vážila a co mi bylo blízké, pomluvil. Tak, jako pro něj byly zbytečné děti, pozbýval jakýkoli smysl sport, příroda, zvířata i cestování. Nejraději polehával doma na gauči, poslouchal písničky nebo nečinně sledoval televizi. Víc a víc jsem docházela k závěru, že je to líné nemehlo, které by člověku nebylo nijak ku prospěchu, navíc byl pěkně namyšlený. Vychloubal se tím, že na svém kontě má desítky milenek.

„Tak proč si hledáš ženu?“ zajímalo mě.

„No, protože teď žádnou nemám,“ řekl a škrobeně se usmál. Nezajímala jsem ho ani já, ani můj syn a ani mé koníčky. Chtěl jen říct, že někoho má, přesně řečeno mít s kým se vyspat a někoho, kdo mu poklidí, navaří a postará se o něj, o přerostlé rozmazlené dítě, kvůli kterému se točí celý svět.

Byla jsem schůzkou otrávená a věděla jsem, že ji nikdy více nezopakuji. Chtěla jsem už v tu chvíli, kdy jsem seděla naproti toho sice pohledného, ale rozmazleného a líného, pro život nepoužitelného děcka praštit do stolu a nejraději utéct. Nakonec jsem ale chtěla zachovat dekorum a jen jsem se nezúčastněně usmívala. Nakonec jsem prohlásila, že už musím domů, protože se vrátí babička, která mi ten večer hlídala dítě a chtěla jsem se rozloučit. Zbývalo jen zaplatit útratu.

Káva stála padesát pět korun a já se samozřejmě nabídla, že si tu svou zaplatím sama. Neodporoval, naopak, zdálo se, že je rád. Vytáhla jsem peněženku a chtěla z ní vyndat drobné. Pavel bez uzardění lovil drobné po kapsách.

„Asi jsem se spletl. U nás káva nestojí víc, než třicet korun. Mám tu sotva čtyřicet.“ Položil na stůl pár drobných. Bylo mi z něj zle. Co by asi dělal, kdybych jako některé ženské šla na schůzku bez peněz? Byl to on, kdo si kavárnu vyžádal, na mou procházku by nepotřeboval ani korunu.

„Běž,“ řekla jsem s odporem. „A tady máš bonbón jako bonus.“ Podala jsem mu bonbón, který jsme dostali ke kávě. Ten nevychovanec si ho sebral se slovy, že bude pro něj vzpomínkou na mě.

No, já v okamžiku, kdy číšník po mém zaplacení odcházel od stolku, okamžitě na Pavla zapomněla. Blokla jsem ho všude v kontaktech a hlavně ve své hlavě.

Tak i takoví „dárečkové“, milé dámy, na světě existují a pohybují se mezi námi…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10