Dědečkův duch

Pak jednoho dne dědeček zemřel. Byla jsem nešťastná a několik dní jsem byla mimo realitu. Tehdy mi bylo devatenáct a chtěla jsem se vrátit zpět do dětských let, abych mohla být s dědečkem a jeho povídkami.

Bohužel život vrátit nejde, ale slyšela jsem, že s mrtvými můžeme mluvit zvláštní řečí či řečí těla. Začala jsem se o to zajímat a nakoupila jsem si různé knížky a s chutí se do nich začetla. Bylo to ze začátku složité, ale tak moc jsem se chtěla s dědou spojit, že jsem i složité části knih zvládla. Někdo mě měl za blázna, někdo mi držel palce a někdo se mi smál. Já se ovšem nedala a šla si za svým.

Byl podzim a já se rozhodla, že zkusím vyvolat dědova ducha. Nechtěla jsem být sama, tak jsem si vzala s sebou kamarádku. Prvně nechtěla, ale nakonec souhlasila. Vyrobila jsem desku na vyvolávání, zapálila deset svíček, vypily jsme odvar z heřmánku a šípku a pustily se do toho. Začátek byl těžký. Smály jsme se, pak jsme byly vážné. Jenže pak to začalo.

Chtěly jsme přestat, když vtom jsme slyšely bušení na okno a divné zvuky za dveřmi. Byly jsme doma samy a bály se. Byly jsme ztuhlé a nedýchaly jsme. Pak se to ozvalo znovu, ale jen něco bušilo na dveře. Několik minut jsme se dohadovaly, která otevře, ale nakonec volba padla na mě. Že prý já jsem tady doma. Nechtělo se mi, ale otevřela jsem. A co nevidím za dveřmi. Knihu! Byla to dědova oblíbená knížka! Byla to strašidelná knížka, kterou mi chtěl kdysi dát, ale nestihl to.

Od té doby na duchy věřím a věřím, že se dají vyvolat, když člověk věří. Jinak si tohle neumíme s kamarádkou vysvětlit ani dodnes, i když je nám o mnoho let víc. Nebo to tam někdo ze srandy dal a my si myslely, že jsme doma samy? To už se nikdy nedozvíme, ale mně je to jedno. Já přesto věřím, že to tam pro mě nechal dědeček ...

AničkaNov - čtenářka
ChytráŽena.cz