Despota

Před víc jak pěti lety jsem se seznámila s Jarkem.

Zpočátku se tvářil, že je hodně zamilovaný. Do mě zamilovaný. To bylo jen do chvíle, než jsem ho také začala mít ráda. Trávili jsme spolu hodně času. To mělo za následek, že jsem se zamilovala do neupraveného, obézního muže, který mě nezval do restaurací, nekupoval mi dárky a po úvodní hře na lásku mě přestal zahrnovat krásnými slovy a lichotkami. To by mi ani tak nevadilo, nejsem naivní dvacítka. Vadily mi ale jiné věci. Jarek, sám po bariatrické operaci, kdy zhubl díky zákroku z úctyhodných 200 kg živé váhy na 110, mě neustále častoval poznámkami, že jeho bývalá žena byla štíhlá a já obézní.

Nikdy jsem nebyla vychrtlá, snad jen v období středoškolského studia a těsně po něm. Po porodu jsem měla stabilní váhu kolem 70 kg, což v poměru s mou výškou 170 cm a věkem bylo téměř ideální. Těsně před padesátými narozeninami jsem ale začala strmě přibírat na váze. Už to nebylo nějakých 70 kg, ale váha se vyšplhala na zhruba 80 kg. Stále jsem ale byla ve srovnání se svými vrstevnicemi ve stejném věku, řekla bych, ve střední kategorii. Mám kolegyně v práci, které váží hodně přes sto kilo, a vůbec jim to nevadí. Mají rodiny, milující partnery a jsou vlastně šťastné.

Jarek si ze mě stále utahoval. Stále ještě vážil o minimálně třicet kilo víc než já. Já navíc celoživotně sportuji, jezdím na kole, cvičím, chodím na výšlapy, plavu, navštěvuji saunu apod. Jarek po operaci začal trochu chodit, většinou ale jezdil všude autem. A takový člověk mě kritizoval. Choval se ke mně arogantně, zesměšňoval mě a stále mi něco vyčítal. Nakonec jsem od Jarka odešla. Odejít od něj ale nebylo jednoduché. Jakmile cítil, že s ním hodlám přerušit kontakt, nasadil opět masku milujícího muže, aby ji odhodil ve chvíli, kdy jsem mu znovu a znovu uvěřila. Nakonec jsem dokázala zpřetrhat veškeré vazby, zablokovat veškeré jeho kontakty, maily, telefonní čísla a osamostatnit se. Bylo mi fajn.

Až minulý týden. Potkala jsem ho, byla jsem zrovna na pravidelné procházce. Choval se přátelsky a tvrdil, že pochopil, jak mi ubližoval. Jenže…já ho už přestala mít ráda. Necítila jsem nic. Dívala jsem se na něj, to už se má váha vlivem období menopauzy vyšplhala hodně nad 80 kg a detekovala zrůdnou devadesátku, jako na cizího. Když se se mnou dal do řeči, bylo mi hloupé neodpovídat. Hovořila jsem s odstupem, bez emocí. Nemohla jsem si nevšimnout, že i Jarek vážil o mnoho kilogramů víc. Dle svých slov přibral na 150 kg. A stále chodil jako bezdomovec, ve vytahaném oblečení z osmdesátých let minulého století. To na něm vlálo, protože kdysi míval ještě o 50 kg víc.

Chvatně jsem se nakonec rozloučila, abych opět nezapředla do jeho lstí. On totiž umí lichotit, když chce ženu získat, a stejně tak nenávidět a ubližovat, když si je jí jist.

Od této chvíle volal každý den. Volal opět z jiného telefonního čísla, protože to původní jsem dávno zablokovala. Choval se mile a tvrdil, že se změnil. Nevěřila jsem mu. Takoví lidé se nemění. Když jsem se ale jednoho dne prořekla, že onemocněla kamarádka, s kterou jsem měla jet na výlet na kole, nabídl se, že ji zastoupí. Chvilku jsem odmítala. Tolik jsem se na ten výlet těšila. Měly jsme jet na nedalekou vyhlídku, projet se povodím řeky Olše až k soutoku s Odrou a vůbec se podívat na místa, kde jsem ještě nebyla. Nakonec jsem na Jarkovu nabídku kývla. Jezdívali jsme spolu na kole už kdysi. Neměl takovou fyzičku jako já, ale tím, že měl elektrokolo, se mi téměř vyrovnal. Nakonec, budu na kole, a když se mi to nebude líbit, ujedu.

Výlet jsme absolvovali docela v pohodě. Jarek sice nadával, že ho už po pár kilometrech bolí zadek, ale choval se ke mně slušně. Věděl, že sebemenší chyba by náš výlet ukončila. Možná si i sliboval, že se vše vrátí do starých kolejí. A tak mě na konci výletu pozval k sobě domů. Jarek žil jako bezdomovec. Po rozvodu se přestěhoval do zahradní chatky. Pořídil si kočky a slepice, ale chatka a její okolí chátraly. Za tu dobu, co tam žil, nebyl schopen si uvnitř chaty uklidit. Chodil tam v botách, všude měl hory harampádí a celá usedlost i s okolím vypadala jako sídlo bezdomovců. Přesto má Jarek vzdělání, dokonce i automobil a chodí do práce. Je jen líný.

Věděl, že se musí snažit mě neztratit. On si totiž myslel, že vše bude jako dřív. Dokonce mi i nabídl koupel ve vířivce, kterou si pořídil. Ač mám vířivky ráda, odmítla jsem. Směřovalo by to k jeho snaze o intimní sblížení, které bych s určitostí odmítla. Nedivila jsem se, že se snažil. Vždyť ve svém věku 55 let vypadal jako starý bezdomovec v neupraveném oblečení, obézní, v chatrči a nepořádku.

Tím, že jsem ho měla kdysi ráda, jsem to dokázala přehlédnout. Pohladila jsem si kočku, pochválila jeho chov slepic a chystala se odejít.

„Můžeš tady přespat. Neboj, jako sestra a bratr, nic si nedovolím,“ lámal mě Jarek. Po osmdesáti kilometrech v pedálech kola jsem byla už unavená. Jarek nachystal večeři, uvařil mi kávu a představa, že tu přespím (snad postel byla čistě převlečená) mě lákala.

„Ráno nachystám snídani, mám tu ovoce i zeleninu, vše, co máš ráda.“

Už jsem byla nalomená. Naštěstí jsem se šla podívat do ložnice. Do ložnice, kde jsem před časem také spala. Postel byla stále na stejném místě, a kolem ní šílený nepořádek. Když už Jarek vypral, naházel vše kolem postele. Byla to hotová skládka. Ale postel se zdála čistá. Nakonec bych tu noc vydržela. Naštěstí jsem si všimla jedné deky. Byla úhledně složená tak, jak by ji muž těžko složil. A když, rozhodně ne Jarek. Ledabyle jsem nadzvedla tu deku. Vypadl z ní svršek dámského pyžama. A tak jsem ho ukázala Jarkovi. Usmívající medvídek na svrchním díle pyžama vypadal dětsky. Velikostně to byl svršek menší, než jaký jsem nosila já, a Jarek neměl o něm ani ponětí. To alespoň tvrdil. Ať to bylo, jak bylo, mě to vzpamatovalo. Těch 15 km domů jsem ještě večer zvládla a ulehla doma do čisté postele bez nechtěného překvapení.

Jarek se mi ozval hned druhý den s vysvětlením. Den před naším výletem u něj byl syn, který potřeboval, aby chatu na pár hodin uvolnil. Syn se učil v Čechách a na ten víkend přijel za holkou. Holkou, kterou si vzal ke svému otci a potřeboval s ní být sám. Nebýt toho, že jsem nadzvedla tu deku, by Jarek na pyžamo asi dlouho nepřišel. Mě to jen utvrdilo v tom, co chci a co je pro mě nepřípustné. A Jarek opět nezklamal.

Chtěl mě získat zpět, a když nepochodil, přešel v útok. Když teď viděl, jak jsem přibrala, začal se mi vysmívat, že jsem nedůsledná a nedodržuji zdravou životosprávu.  Tak se smál mně, která jsem tou dobou vážila zhruba o 75 kg méně, než on! Neviděl sebe, hledal chyby u druhých.

Život šel dál a já si plnila své sny. S kamarádkami jsem chodila po horách, plavala, navštěvovala sauny jako celý svůj život a překonávala rekordy na kole. Opět jsem zvládala jezdit přes 100 km za den a z rovinek jsem pozvolna přešla i na kopečky. Vše mě navíc hodně baví. Nevnímala jsem, že prožívám období klimakteria, které přináší mnohé nepohodlí. Naopak, byla to výzva nepolevovat a víc se do toho obout. A dnes? Mám šedesát. Má váha je 62 kg a jsem opět štíhlá. Občas se za mnou otočí i mnohem mladší ročníky, než jsem já. Muže už nechci a nehledám. Pracuji, má práce mě těší a zabere mi hodně času, a na volné dny mám vždy nějaký program. Buď s kamarádkami, nebo i sama se psem vyrážím všude, kde se mi líbí, a užívám si života, protože nikdy nevím, kdy skončí.

Nedávno jsem potkala Jarkovu bývalou ženu, kterou také znám. Přestože ona nikdy nevěděla, že jsem s jejím bývalým mužem prožila jednu krátkou bezvýznamnou epizodku, rozhovořila se o něm. Jarek prý tloustl a tloustl, až jeho váha opět dovršila úctyhodných 200 kg. Žije dál sám v chatrči plné nepořádku, obklopen slepicemi a kočkami, a protože nezvládal už ani své zaměstnání, zažádal si o invalidní důchod.

„Občas mu tam jdu nakrmit slepice, nebo pomoct na zahradě. Dovnitř ale nechodím. V té špíně bych se necítila,“ řekla bývalá manželka. Chodí tam z pocitu povinnosti, protože mají spolu dva syny. Dva syny, kteří, jak doufá, nepůjdou ve stopách svého otce.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10