Dokud žiju, nezrezivím

Když mi zemřel manžel, byla jsem hodně mladá. Náš malý chlapeček měl pouhý rok. Bylo nám dáno žít v manželství jen tři roky. Tak krutý osud k nám byl. Musela jsem jít dál kvůli synovi, ač se mi moc nechtělo. Neznala jsem jiný cíl. To malé dítě, plod naší lásky, mě potřebovalo o to víc, že už nemělo druhého rodiče, tátu. Musela jsem tu proto být i za něj.

Několik let jsem se věnovala dětským hrám, problémům a časem i radostem. Měla jsem práci a pár kamarádek pro pravidelné setkávání. Večer jsem ale uléhala sama a poslouchala, jestli z dětského pokoje neuslyším pláč či volání. Spala tam má největší láska, můj syn. Po čase, když syn povyrostl, jsem zatoužila být opět milována skutečným mužem. Nikdy nezapomenu na svého muže, život jde ale dál. Hledáním toho pravého jsem strávila několik let. Skutečně jsem se snažila najít novou lásku, někoho, kdo by nás měl rád. Někomu po čase vadilo, že mám dítě. Jiný mi zatajil alkoholismus či dluhy. A pak jsem poznala několik mužů, s kterými se absolutně nedalo vyjít. Chyběla jim empatie, sebemenší známka ohleduplnosti a tolerance. Jako aktivní máma svého malého prince jsem toužila poznat muže aktivního, veselého a tolerantního. Také jsem nechtěla vyloženě hlupáka. Zdálo se mi, že všichni takoví zástupci mužského pohlaví dávno vymřeli.

Ať jsem chtěla, nebo ne, osud měl zkrátka hlavní roli a já zůstala se synem sama. Pomalu jsem si zvykla. Měla jsem práci, kamarádky a také svou maminku. Díky tomu jsem si nepřipadala nikdy tak sama.

Nejhorším obdobím bylo, když můj syn vystudoval a odstěhoval se do zahraničí. V Anglii si našel přítelkyni a oznámil mi, že už tam zůstane.

Po čase jsem se smířila s tím, že pomalu začínám stárnout. Vždyť už se mi blížila padesátka. Bylo mi sice úzko, že jsem nejlepší roky svého života strávila bez partnera, musela jsem ale žít a smířit se s tím. Zbyly mi jen vzpomínky na těch pár krásných let s dávno zesnulým manželem. Jak by se asi ubíral náš život, kdyby žil?

Postupně kolem mě přibývalo víc a víc ovdovělých a rozvedených kamarádek. Najednou jsem měla spoustu známých, protože kolem mě byly ženy stejně opuštěné, často hledající a nenalézající partnera. Některé byly vdovy, jiné se rozvedly a zůstaly samy stejně jako já. Měla jsem výhodu, že jsem si za ta léta už zvykla. Naučila jsem se chodit po horách klidně sama, vyjíždět na kolo, chodit si zaplavat i do sauny. Po letech osamělého života jsem si dokázala sama zajít i do restaurace. Naštěstí jsem nemusela často. Mé kamarádky rády zašly na kafe či na oběd, některé si zaplavat. Jen na kolo jsem stále neměla vhodnou parťačku. Žádná z mých známých neujela tolik jako já. Postupně jsem si pro vzpomínku dávala na sociální sítě záznamy z výletů na kole i jinak. Mám veřejný profil, a tak mě potěšilo vždy, když mi lajkla mé fotky některá z kamarádek, občas se i můj syn ulakotil k palci nahoru jako hodnocení mého výkonu. To mi muselo stačit.

A to až do chvíle, kdy mi napsal neznámý muž. Prý si všiml, že ráda jezdím a často jsem na kole sama. Líbily se mu mé výlety. Josef byl o dva roky starší ženatý muž. Nechápala jsem, jak na mě přišel, proč mi píše a co se za jeho psaním skrývá. Josef mi později sdělil, že i on jezdí na kole sám a rád by to změnil. Jeho žena nejezdí, neplave, nechodí, a přesto ji má rád. Jsou spolu dvacet let, mají dospělou dceru a dvě malé vnučky.

A tak jsme se domluvili na společném výletě. Vždyť na tom přece nic není, když si dva vyjedou na kole? Zjistila jsem, že je to jiné, než jezdit sama. Josef měl své trasy, které jsem neznala, a já ho na oplátku vzala na svá oblíbená místa. Smějeme se, bavíme, v létě si cestou zaplaveme v přehradě, a když je mi náhodou zima, půjčí mi svou bundu. Protože má lepší kolo než já, občas si kola vyměníme, zvláště při jízdě do kopce.

Zpočátku to bylo pomalé poznávání. Musím si ale přiznat, že si s Josefem neobvykle rozumím. Tak moc, až mi to nahání hrůzu. Ne, v žádném případě nechci nijak narušovat jeho vztah. Ono je něco jiného zajet si po práci na kole s „kamarádem“, a něco jiného je s někým žít. Zároveň vím, že Josef má svou Věru. Věru, které koupil v minulosti kolo i elektro kolo, ona ale odmítla na to sednout. Ženu, která si stále stěžuje na svou práci, kdy dělá denně na zkrácený úvazek a v zaměstnání se absolutně nepřetrhne. Zvyk je ale zvyk a já rozhodně nebudu ta, která jakýkoli vztah naruší.

Oba jsme ale z jednoho města, a tak se to muselo stát, že nás spolu vidělo několik známých Josefa a jeho ženy. A nebyl by to český člověk, kdyby se s tím nepochlubil. A tak se jednou Josefa zeptala jeho žena, s kým jezdí na kole. Naštěstí nelhal a řekl jí vše. Věra usoudila, že je pořád lepší, když ona se bude doma válet, zatímco její aktivní muž se potí při sportu s někým jiným, byť je to žena. A tak mu dovolila naše cyklo výlety. Josef se tak uklidnil a můžeme spolu vyjíždět i po městě. Zpočátku, když jsme začínali jezdit, jsme se setkávali pro jistotu za městem. Jezdíme spolu dál, smějeme se a oba máme pocit, že si vynahrazujeme to, co nám oběma chybí. Nepřemýšlím o tom, co bude, užívám si výletů a že nejsem sama.

Je pravda, že naše vyjížďky nejednou překročily rámec pouhého kamarádství. Ono se na celodenním výletě stane ledaco. Je to ale jen a jen naše tajemství. Vlastně nám oběma něco chybí. Josef má štempl ženatého muže, má svou rodinu a nechce to měnit. Přesto je rád, když tráví čas se mnou. Smějeme se, rozebíráme život a tak nějak si věříme. Byli jsme spolu i v lese na lesních jahodách, možná si zajedeme někdy i na houby. Jen je nepříjemné, že Josef všude s sebou tahá kolo. Jak řekl, ženě slíbil, že se mnou bude jezdit jen na kolo. A tak, ač si jdu třeba zaplavat za město a on také, táhne s sebou kolo, aby neporušil slib. Má tak lepší pocit.

Ač jsem vždy odsuzovala vztahy ženatých mužů s ženami, nebo naopak vdaných žen s muži, já vlastně nemám žádný vztah. Mám svého cyklo kamaráda. Rozumíme si, smějeme se a i beze slov víme, že oba si doplňujeme, co nám chybí. Nikomu tím neubližujeme, protože kdyby byla Věra jiná, nestalo by se to. Při vzpomínkách jsem občas zpět u svého manžela. Když ještě žil, trávili jsme spolu maximálně volné chvíle a doplňovali se ve všech zálibách. A tak jsem sice vůbec nenašla, co jsem hledala, ale alespoň občas mám pocit, že jsem ještě atraktivní, někomu se líbím, pomůže mi, doprovodí a dá najevo, že ještě nepatřím do starého železa…

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete