Domácí násilí aneb když děti šikanují rodiče

Když jsem někdy dříve zaslechla ve zprávách o problémech, obzvláště starších lidí se svými dětmi, nevěnovala jsem tomu až takovou pozornost. Říkala jsem si, že to se přeci v normální rodině nemůže stát, já byla vychovávána k úctě ke starším lidem a hlavně tedy ke svým rodičům, ať už byli jacíkoliv. A doufám, že i své děti takto vychovám a nezažiju to, čeho jsem bohužel svědkem nyní. Ale začnu od začátku…

S mojí mamkou jsem si toho hodně prožila, přes její prodělanou mozkovou mrtvici, několik let trápení s mým otcem – alkoholikem, až po její třetí svatbu tzv. na stará kolena. To poslední bylo to nejšťastnější a nejhezčí, co ji podle jejích slov potkalo. Než se tedy vdala, žili jsme spolu v bytě společně s mým budoucím manželem. Myslím si, že jsme spolu v rámci možností vycházeli celkem dobře a doposud máme velmi dobré vztahy všichni tři i tedy s nynějším jejím manželem. Každý si zaslouží lásku a já se nestačila divit, jak máma omládla, začala se smát a tak nějak žít naplno po boku svého vyvoleného. Jednoho dne přišla máma s novinkou, že se tedy vezmou a že půjde bydlet k němu domů. Říkala jsem si, proč ne, zabije se tím víc much jednou ranou J. Mně zůstal byt, máma se nastěhovala k Pepovi do jeho baráčku nedaleko nás. Pepa daroval půlku baráku svému staršímu synovi a sám měl samostatný skromný byteček v přízemí. Tak jsem si říkala, že by jeho rodina mohla být ráda, že máma mu vypere, uklidí, navaří… že se nemusejí o tátu starat a všichni tak máme svůj klid. No rodinná idylka vzala velmi brzo za své…

Máma si stěžovala, že jí ten syn sprostě nadává… nepozdraví. Tak jsem ji utěšovala, že to chce čas, že se třeba prostě nemůže smířit s tím, že si jeho otec našel jinou partnerku po smrti jeho mámy. Pak začal nadávat i nám, když jsme tam šli na návštěvu, jen tak prostě jsme se objevili u vrat a už měl důvod nás nepatřičně oslovovat, hlavně tedy mě jakož to dceru a asi slabší pohlaví… Máma s Pepou nakoupili jeho vnoučatům dárky k Vánocům a druhý den je našli v popelnici L. Zkraje se vnoučata s námi normálně bavila, dělali jsme třeba grilování na zahradě a oni tam byli s námi – neviděla jsem v tom problém. Bohužel opačného názoru byl jejich otec, zakázal jim se s námi bavit a to i se svým vlastním dědou. Prostě je štval proti nám všem! Došlo to tak daleko, že si máma s Pepou museli kontrolovat auto před každou jízdou, protože měli propíchaný pneumatiky, nebo nastražený střepy pod koly, každou chvíli poflusaný okna, rozbitej zvonek apod. Člověk si řekne, že to jsou svým způsobem prkotiny, ale když je to na denním pořádku, tak Vás to začne docela dost štvát. Přestali úplně chodit ven na zahradu a my jsme k nim začali jezdit s děsem, co se zase bude dít (popsané naschvály zestručňuji, to bychom tu byli více jak týden).

Když došlo i k napadení Pepy, moje mamka se zhroutila. Chvíli se vrátila k nám domů, ale Pepa ji ukecal, že to tedy bude nějak řešit. V zákoně je psáno, pokud něco darujete a dotyčný se nechová dle dobrých mravů, můžete žádat o vrácení daru. Na základě porady s právníkem se tedy obrátili na soud. Když to zestručním – doložené fotografie, naší rodiny a sousedů svědecké výpovědi, zápisy z různých policejních hlášeních apod. nebyly pro soudkyni dostatečným důkazem! Zvláštní je, že už více jak týden před vynesením rozsudku se syn dost nahlas chlubil, že má dost peněz a smál se otci do očí, že to má v kapse. Nevím, můžeme jen polemizovat - každopádně naši prohráli a museli zaplatit veškeré soudní výlohy L. Vzalo jim to naději. Za to synovi svým způsobem soud požehnal, že takové jednání je naprosto v pořádku. A to, co je od té doby, je už opravdu teror.

Moje mamka bere prášky na nervy, když musí Pepa třeba na vyšetření nebo do nemocnice, tak se tam sama bojí. Když jsme jednou celá naše rodina slavili u nich doma, pan „synátor“ nás normálně šmíroval a poslouchal za okny, pozdě v noci, když jsme se rozloučili a zůstala jsem tam jen já s manželem, že u nich přespíme, tak podpálil popelnici, vyrazil okýnko do koupelny a strčil doutnající popelnici pod něj a nám zablokoval venkovní dveře. Všichni jsme se snažili dostat ven, protože jsme v tu chvíli samozřejmě nevěděli, co to je a mysleli si, že snad hoří… Různě si nás bezdůvodně natáčí, když má náladu, tak evidentně čeká a provokuje hádky. Takže kromě toho, že tam teda neustále obtěžuje, nadává, ničí věci mé mámě a jejímu manželovi, dovoluje si i na mě, obzvláště když mě zastihne samotnou. Asi proto, že jsem z naší rodiny nejmladší a ženská, chlapů se přeci jen drobet bojí. Stalo se mi, že jsem ho potkala na silnici, chvíli mi teda trvalo, než mi došlo, že je to on, ale on mě hned poznal a vjel schválně proti mně do proti směru a do poslední chvíle čekal, než strhl volant zpátky, měla jsem co dělat, abych udržela auto na silnici. Nebo jsem jela z návštěvy a našla pod autem evidentně schválně nastrčený hřeb pod pneumatikou, postříkaný čelní skla nějakým sajrajtem je úplně běžný. A naposledy, co mě tedy dost vyděsilo, když jsem procházela těhotná u baráku uličkou a on těsně přede mnou hodil cihlu. Od té doby se vyhýbám jezdit za mámou a řekla jsem, že tam s naší dcerou rozhodně sama nepojedu!

A takhle bych mohla vyprávět ještě hodně dlouho… Bohužel ale policie je u nich tzv. pečená – vařená a nevím, zda s tím opravdu nemůžou, nebo nechtějí nic dělat. A tak se děsím, že jednou uslyším ve zprávách o své rodině, třeba o mámě nebo o nevlastním otci, že je našli ležet mrtvé. A nebo někomu z nás z rodiny rupnou jednou nervy a stane se něco nepředvídatelného. Protože i já jsem dost klidná, ale věřte mi, že být pod stálým tlakem, usínat se strachem, kdy mi zas máma zavolá uprostřed noci, že tam mají policii, bát se jít po ulici, zaparkovat před domem rodiny a pak se strachem do něj usedat, koukat, kdo jede proti Vám, jestli na vás něco nepadá... Je dost stresující a vysilující.

Máte někdo radu, jak se zachovat, vyřešit neřešitelné? Kromě toho, že by se teda měli odstěhovat, kdyby měli kam, už by to dávno udělali.

Hegemone - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete