Domov o dvou podlažích

Byla jsem mladá a hloupá, když jsem otěhotněla s cizincem. Moc jsme se neznali, byla to taková hloupá studentská láska, rozum jsem neměla já ani on. Nicméně, dítě bylo na světě. Chvilku trvalo, než jsem zjistila, že se nejedná o dítě jedno. Otec se necítil ani na jednoho potomka, natož na dvojčata. Já se svých dětí nechtěla vzdát. Protože se jednalo o studenta, kterému studia končila, musel se Richard vrátit zpět do vlasti. Tušila jsem, že ho už neuvidím. Nechtěla jsem mu komplikovat život, když už jsem ho měla zkomplikovaný já. Dohodli jsme se, že ho nenahlásím jako otce, děti si nechám, snad si časem najdu partnera a s ním je dobře vychovám.

Richard odjel a pro mě nastala těžká chvíle. Musela jsem o svém těhotenství říct rodičům. Záměrně jsem čekala na dobu, kdy už nebude možné přerušení těhotenství. A pak? Mamka šílela, taťka křičel, máma brečela, táta nadával. Já byla ale těhotná a nedalo se s tím nic dělat. Nikomu jsem nepřiznala, kdo je otcem dětí. Byla jsem už plnoletá, končila jsem vysokou školu. Tu jsem ukončila v sedmém měsíci těhotenství. A tak jsme si šli pro diplom tři. Práci jsem jako těhotná nesehnala, ale našla jsem si krátkodobou brigádu. Dva měsíce na to jsem porodila krásná zdravá dvojčata, holčičky.

To nejtěžší jsem ale stále měla před sebou. Mí rodiče, když se dostatečně vyvztekali, nakonec usoudili, že mi musí pomoci. Celý život mi spořili peníze, za které koupili malý byt. Můj první vlastní byt! Náš! S dvojčaty jsem zde našla malý, ale útulný domov. Maminka mi s dětmi hodně pomáhala, a já se ani nenaděla, a všichni jsme seděli u dvou malých dortů, na kterých zářily tři svíčky. A stále jsem byla sama, jen s Maruškou a Elinkou.

Bylo načase si najít partnera. Děti začaly chodit do mateřské školy a já měla najednou čas i sama na sebe. Přes internetovou seznamku jsem poznala Lumíra. Lumír si brzy našel cestu ke mně i k děvčatům. Vypadalo to, že bychom časem mohli být rodina. Trápilo mě pouze, že Lumír žil v domě se svou bývalou ženou. Byl to sice dům o dvou bytových jednotkách, ona žila v horním patře, on dole, ale stále to byl jeden dům.

„Jak to mám ale udělat, když dům je náš? Já jí ho přece nenechám?“, ptával se Lumír, když jsem poukázala na to, že mi to vadí. Musela jsem přiznat, že má pravdu. Jemu patřila půlka domu a on neměl na to, aby svou bývalou ženu vyplatil. Ani ona neměla na jeho vyplacení. Zkoušeli dům prodat, že by si peníze rozdělili a každý si za své koupil byt, ale nikdy se jim to nepodařilo. Buď zájemci nabízeli tak málo, nebo nakonec z prodeje sešlo z jiného důvodu. Můj byt byl natolik malý, že jsme v něm stěží složily hlavu já a děvčata. Proto jsme se zatím navštěvovali, on mě u nás v bytě a já občas přišla za ním domů. Většinou nás ale vítaly nadávky jeho bývalé ženy, která se nevybíravě vyjadřovala na mou adresu. Jak jsem měla vysvětlit dvěma malým holkám, že slovíčka, která vypouštěla z úst, se opravdu, ale opravdu neříkají? A tak jsem poprosila Lumíra, aby chodil už jen on k nám, alespoň než se to vyřeší.

A jak to nakonec dopadlo? Říká se, že je bližší košile než kabát, a platilo to i v našem případě. Lumír nakonec opět našel cestu ke své bývalé ženě. Jak jinak si vysvětlit, že rok od našeho seznámení ona paní otěhotněla a otcem byl právě její bývalý muž?

Ač jsem tenkrát proplakala několik kapesníků, rozhodla jsem se nebojovat. Další dítě by nevyrůstalo se svým otcem, a to jsem nechtěla. Trvalo ještě dva roky, než jsem našla svého, snad už trvalého, partnera. Žijeme v jeho velkém domě a Pavel si dokonce mé holky vzal za své, a tak mu říkají „táto“.

Lumírova rodinka neměla takové štěstí. Vrátil se sice ke své ženě, která mu porodila kluka, jejich štěstí ale trvalo jen asi půl roku. A to do chvíle, než si jeho Anna našla muže jiného a i se synem opustila společný dům. Lumír nyní žije sám, bez dětí, beze mne i bez Anny.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete