Dopis z tábora

Tak jako mnoho dětí, i já a má sestra jsme v létě o prázdninách každý rok jezdily na dětský tábor. Přestože tam občas ukápla i slzička, zvláště v první třídě, přivážely jsme si domů hlavně spoustu zážitků, nových přátelství a vzpomínek. Vždy jsme se tam naučily něco nového, co nás obohatilo.

Rodiče nám pravidelně posílali dopisy a pohlednice s pozdravy a drobnými dárky. Do obálek dávali drobné sladkosti, jako jsou žvýkačky, šuměnky apod., nebo hračky, jako jsou obtisky, tetovačky nebo třeba vystřihovánky včetně papírových panenek s oblečením. Na táboře bylo pravidlo, že každý, kdo dostane dopis nebo pohlednici, musí, aby si poštu zasloužil, udělat deset dřepů. Sestře se ale dřepy dělat nechtěly, a tak přemluvila rodiče, aby vše posílali na mé jméno. A tak v jedné obálce přišel dopis i dárky pro nás obě a já za to cvičila. Nevadilo mi to ale.

Byla to krásná doba.

A tak, když i můj syn povyrostl, poslala jsem ho na tábor. Jako malý vodák jezdíval na vodácké tábory. Jeden rok sjížděli řeky, ten další tábor byl putovní po zemi. Chodili po horách, navštěvovali hrady, zámky a spali pod stanem. Protože nikdy nebylo jisté, kde tu noc budou spát, dohodli jsme se s vedoucími, že předem připravíme a napíšeme dopisy, pohledy, drobné dárky a balíčky. Bylo to fajn, protože jsme nemuseli přemýšlet, co se vleze do obálky a jestli se zásilka neztratí. A tak v obálce zmizely i čokolády a jiné pochoutky. Vedoucí pak „poštu“ v intervalech rozdávali, aby dětem udělali radost. Já navíc, aby to bylo věrohodné, lepila na obálky i použité známky z mé korespondence, nebo jsem známku dokonce namalovala. Syn byl prvňáček, nerozeznal rozdíl.

Tábor v první třídě skončil a my dojatí rodiče jsme čekali na naše zlatíčka. To bylo objímání a pusinek, když se nám ta naše prťata vrátila! V té první třídě to byl ještě věk, kdy se děti za pusinky mamince nestyděly.

Když se konečně pralo prádlo a třídily se ponožky atd., syn se ke mně přitulil a řekl:

„Maminko, víš o tom, že já jediný dostal od tebe dopisy se známkou? Jiné děti dostaly bez známek. Ono to asi, když je to pro děti na tábor, je zadarmo!“

Nechtěla jsem prozrazovat tajemství, a tak jsem dělala překvapenou. Syn mě pak objal a doporučil mi, abych za rok, až zase pojede na tábor, známku taky vynechala. Zvedl významně prst a oznámil mi, že neutratím za poštu a budeme bohatí.

A tak za rok, když jel opět s kamarády na tábor, dostával dopisy a balíčky bez známek. Sice jsme nezbohatli, ale to nejdůležitější jsme už měli, jeden druhého.

A za „ušetřené“ peníze jsem ho po návratu pozvala na kolotoč.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete