Dovolená mezi horami

Je neděle, pod mrakem a cestou na Slovensko se přidává déšť. Litujeme, protože je plánovaná zastávka v termálním koupališti Bešeňová. Jsou tam sice i vnitřní bazény, ale termální bazény pouze venkovní. Část lidí to vzdává a jdou na průzkum po obci a na oběd. My ostatní objevujeme venkovní i vnitřní atrakce. V teplé vodě vydržíme jen půl hodiny a jdeme procházet bazény, kde slibují vlnobití, ale bývá vždy v celou hodinu a uniklo nám. Je zde i plno skluzavek a zábavy pro děti. Venkovní tobogán již měl ukončenou sezonu. Vrátili jsme se do teplého bazénu a pak již jen zavčas dojít k autobusu, který nás dovezl do hotelu v Liptovském Jánu. Štěstí, že autobus může dojet až k budově, která je na kopci.

Jdeme si pro klíče a rozpis procedur. Pak na večeři a na pokoj. Zde jsme s kamarádkou zklamané, okno a balkon jsou k lesu, v pokoji je chladno a vlhko. Topná sezona zatím není. Plavky nemají šanci uschnout. V koupelně je elektrický žebřík, zapínáme jej a osušky i plavky do rána usušeny. 

V pondělí je již obloha modrá a teplota vzduchu venku příjemná. Po snídani jdeme na první procedury a po obědě na prohlídku městečka.

Navštívili jsme mini městečko s miniaturami vlaků a pamětihodností Slovenska. Fotíme jezdící vláčky i Bojnický hrad. Pak naše cesta směřuje k vyhlídce. Nemám ráda prudké stoupání a neupravenou cestu. Kamarádce říkám: „Počkám na lavičce, klidně se běž podívat.“ Netrvá dlouho a vrací se i ona. Po dešti je pěšina mokrá a klouže se. Vzdala tedy i ona. Putujeme asfaltovou cestou k srdci Liptovského Jána, které je nazváno Kaďa a pramen Teplica. Koupání zde je celoroční, voda má léčivé účinky na organismus. Někteří si smočí nohy. Díky slunci je teplo a  nádrž obsazena lidmi.

Jdeme dál a přicházíme k domku, kde je expozice mincovnictví. Dnes prohlídku nestihneme, ale využily jsme volné odpoledne ve čtvrtek. Je zde ukázka, jak se získávala z vytěžené hmoty zlatonostná ruda, následně ukázka vyražení mince. Tato se následně vydraží.

V úterý odpoledne je volno a my navštívíme Liptovský Mikuláš, kde je muzeum Janka Krále, Jánošíkova mučírna i s osudným hákem a soudní síň. Opět slunečné počasí, stačí nám krátké rukávy. Stihneme si dát i dobrou zmrzlinu a kávu ve venkovní zahrádce.

Středa je vyhrazena celodennímu výletu na plavbu na pltích. Pieniny a Dunajec nás vítá modrou oblohou, dává naději, že na sluníčku bude opět krásně teplo. Mám obavu, že se do pltě neposadím, nakonec vidím hloubku jednotlivé „přihrádky“, lezu a k mému překvapení sedíme v první řadě. Vše máme z první ruky a můžeme jet. Pán s dlouhou tyčí se odráží od břehu a proplouvá s námi krásnou přírodou mezi polským a slovenským územím.

Voda je klidná jen místy je díky kamenům více zvlněná. Prosím pána, zda nás v první řadě vyfotí a podávám mu mobil. Ochotně vyhověl a máme pěknou vzpomínku. Další fotku si kupujeme na konci naši plavby. Dáváme si kávu a jíme chléb se řízkem, kterým nás vybavil hotel. 

Následně jedeme ke Štrbskému plesu. Velká část účastníků jede sedačkovou lanovkou na Solisko. To jsme vzdaly a vydaly se na Vežu snov, u nás se chodí Korunami stromů. Z výšek mám respekt, bojím se kouknout dolů pod sebe. Děvčata mi říkají: „Jdeš po prknech, to zvládneš.“ „Pokud mi neutečete, jste rychlejší, jdu s vámi.“

Prvních 500 m je v pohodě i u zábradlí. Jdu prostředkem a kochám se krásnými horami. Nebe bez mráčků, krásně pozoruji skokanský můstek, hotel Fis, které jsem prvně viděla před 50 roky. „Děvčata, musíte mě vyfotit, aby dcera věřila, že dojdu až nahoru.“ Stalo se fotíme se navzájem v nejvyšším bodě Věže snů 1423 m n.m., 53 m výška. Postupně cestou fotím štíty hor. K zábradlí se přibližuji se strachem, koukám v dál a ne dolů. Nahoře je uprostřed síť, kde se návštěvník může postavit a koukat dolů. Je tu i prosklená část, tvaru trojúhelníka, místo zábradlí je silné sklo. Nikdo mne tam nedostane. Ostatní 3 se srdnatě postavily i tam. Nemusím zkusit vše, ale jsem spokojená, že jsem zdolala tuto atrakci.

Další výlet je naplánovaný na páteční odpoledne. Jedeme do Jasnej a kabinkovou lanovkou na Chopok. Jeden přestup a jsme ve výšce 2024 metrů. Nebe modré, občas bílý mráček, pořádně fouká. Odvážní jdou ještě dál nahoru, ale moje maličkost je ráda za rovinu. Pomalu se přemisťuji a kochám se kolosálními výhledy. Jedna z nás měla fobii z lanovky, zvládla to díky tomu, že jsou zde kabinky, krásné a nové, pohodlně vyvezou do výšin.

Vracíme se do přestupní stanice, pořizujeme další fota a kocháme se přírodními krásami. Zde nefouká, využíváme posezení k posilnění. Zbývá zdolat poslední část dolů, odjezd na hotel. Dnes je večer s krojovanou hudbou a zpěvem.

Pak jen zabalení kufrů a poslední noc, ráno jedeme po snídani domů. Zastávka je v kolibě pro sýry a kupujeme i domácí máslo. Všude je mokro, pršelo, ale to nám nevadí, jelikož ostatní dny bylo krásně...

2baculka - čtenářka
ChytráŽena.cz