Pátek třináctého

Nejsem moc pověrčivá, ale po tomto osudným pátku asi trochu už ano. Byl pěkný den, zrovna se psal pátek 13.  Kamarádka si chtěla zrovna ten den koupit nové boty. Tak mě a moji sestru poprosila, zda bychom jely s ní a pomohly jí s výběrem.

Neměly jsme nic na práci, tož jsme jely.  Došly jsme na vlakové nádraží, které máme asi 20 minut rychlejší chůzí. Vlak měl zpoždění půl hodiny. Nádraží je malinké a není tam žádný výdej jízdenek, takže ani nikdy nikdo neví, jak dlouhé zpoždění bude. Po půlhodině vlak konečně přijel. Když jsme dorazily, tak kamarádka si usmyslela, že nebudem platit za MHD a dojdem ten kousek pěšky. Asi 20 minut pomalou chůzí.

Mně to nevadilo, neboť mi přijde zbytečné takový kousek jet. Došly jsme do hypermarketu a šly rovnou do obuvnictví. Kamarádka si vybírala asi půl hodiny boty. Nakonec si žádné nevybrala. Abychom nejezdily zbytečně, tak jsem se rozhodla si koupit uvnitř aspoň pití. Jenže když jsem šla ke kasám, tak tam  byla fronta. Holky na mě za kasama ukazovaly na hodinky, že je už čas jít, nebo nám to ujede. Konečně jsem zaplatila a pelášily jsme, jak jsme jen mohly. Měly jsme na to jen 5 minut. Když jsme vběhly na nádraží, tak jsme jen slyšely, jak vlak odjíždí.

Sedly jsme si na židle a rozdýchávaly tu rozcvičku. Moje sestra dostala hlad a chtěla peníze na párek v rohlíku, tak jsem jí peníze dala a ona šla k okýnku si jídlo koupit. Když byla na řadě a chtěla zaplatit, tak jí vypadlo zrcátko z kapsy a rozbilo se. Na celé nádraží vykřikla: "7 let neštěstí". Pomohly jsme jí sebrat střepy a smály se jí. Prodavačka nám půjčila smetáček a lopatku, tak jsme to rychle zametly. Pak moje sestra dostala chuť na horkou čokoládu z automatu. Dala jsem jí peníze. Hodila je do automatu...a nic. Ani peníze nazpátek a ani čokoláda.

Sestra mě poprosila o další peníze, že zkusí ten druhý automat. Už jsem byla docela naštvaná a litovala jsem, že jsem vůbec ten den někam jela. Nakonec jsem jí dala dalších 10 Kč. Před ní byli vojáci a kupovali taky horkou čokoládu. Sestra přišla na řadu a místo čokolády jí do kelímku natekla jen voda. Šla ke mně a ukázala mi kelímek s vodou. Já, jak jsem byla naštvaná, jsem jí řekla, že tak drahou vodu vylejvat nebude a když tak moc čokoládu chtěla, aby si ji vypila.

Chudinka, tu vodu pila s nechutí. Ale už  pak na žádnou čokoládu neměla chuť. Asi 15 minut před příjezdem vlaku hlásili 50 minut zpoždění. Myslela jsem, že mě trefí. Tak jsme se šly projít ven a krátily si čas procházkou. Když měl vlak přijet, tak jsme sešly na perón. Vlak přijížděl  a podél vlaku se nesla taková namyšlená panička na podpatcích a nejspíš si myslela o sobě, bůh ví jaká je to kráska. O to víc mě pak rozesmálo, když se otevřely dveře od vlaku a ta panička do nich pěkně nabourala, až si z toho lehla na zem. Celá červená pak vstala a už se tak nenesla. Aspoň jsem se v tom dni pěkně zasmála a řekla si, že nejen my měly pěkný den.

Vlak, se kterým jsme jely, byl rychlík, tak jsme musely vystupovat o zastávku dřív. A autobus nám už žádný nejel. Nakonec jsme se složily a jely taxíkem. Už se pak nic zvláštního nedělo. Ale kdybych už ráno věděla, co to bude za den, nejspíš bych zůstala doma.