Hlásím příchod na svět

Bylo to moje nevymodlené dítě, o kterém jsem již psala.

Okolnosti narození dcerky v lednu 1963 za třeskutých mrazů a  sněhových závějí, kdy nastala pravá zima podle Josefa Lady, byly taky silné. Už si nepamatuji, zda jsem se vydala sama /rodiče v práci,  muž na povinné vojančině hodně daleko od bydliště rodičů, kde jsem žila, asi termín.                        Mobily nebyly, ale telefony už ano, tak pouze s řidičem sanitky  jsme se opatrně přesunovali i s delší přestávkou u železničního přejezdu do okresního města s porodnicí. Nijak zvlášť těhotně jsem nevyhlížela, tak se mě ve vrátnici ptali na účel přijetí.  Pak mě zavedli do podkroví, kde byla šatna, tam jsem dostala slušivý nemocniční obleček.       

Po vyšetření v podvečer nastala zdlouhavá a bolestivá předporodní příprava. Nemám ty správné proporce typu Venuše, boky jako skříň podle Ewy Farne, proto přišly tzv. křížové bolesti a čekání jsem si bohatě vychutnala při chůzi na chodbě, pak s injekcí na vyvolání už na sále.  Záviděla jsem mladičké Romce, tu přivezli přímo na sál, malinko se soustředila na pokyny a do patnácti minut porodila. Moji bílí andělé - lékař a korpulentní sestra - si šli odpočinout, protože to viděli až na ráno. Celou bezesnou noc s nepravidelnými návaly bolesti jsem byla jediná na sále, jen mě přišli čas od času zkontrolovat.

Ráno si pak dali záležet, pomáhali, sestra i tím, že mi lehla na břicho. V 9.15 hod se dcerka narodila. Jen zběžně jsem ji uviděla, potom vždy jen zavinutou v peřince vždy v čase určeném na kojení. Málem došlo k záměně jako v televizním seriálu Kukačky, kdy mně ke kojení podstrčili místo mé Jitušky Růženku od vedle; na pokoji jsme byly čtyři maminky. Systém jedna maminka a jedno miminko v jednom pokoji tehdy nebyl vůbec znám.

Dítě prospívalo, já jsem se dávala pomalu dohromady s tzv. napepřeným zadkem /rodičky znají/, tak nás obě brzy propustili. Při fasování civilu v šatně, kde se musely překračovat trámy, to bylo v košili a županu docela vyčerpávající.

Před předáním mně porodní asistentka, spolužačka ze ZŠ Katka, Jitušku rozbalila před převlečením do doma připravených věcí včetně kožešinového fusaku. Řekla, že dítě je v pořádku. Já jsem byla při prvním pohledu na nahého potomka úplně vyvedena z míry, neviděla jsem žádné faldíčky a důlečky, jaké byly na fotkách v knihách o dětech, ale dlouhé podivné nožičky a tělíčko vůbec ne podle mých představ!!!

Ale Katce jsem přece musela věřit.

Opět sanitkou jsem se vrátila k rodičům. Byli v práci, tak mě nikdo mě nečekal, klíče ležely na smluveném místě, do 4. patra mně pomohl vyjít s děckem v těžkém kožešinovém pytli /žádný nánožníček dnešních dnů, co váží pár deka/ a s kufrem hodný saniťák. Vešla jsem do prázdného studeného jednopokojového bytu, naši neměli ústřední topení, položila svůj živý balíček na otoman v kuchyni a chvíli jenom přihlouple zírala do zdi...

Tak jsem teprve trénovala pocity maminky. Konec a pro mě teprve začátek.

Prababka - čtenářka
ChytráŽena.cz