Hledačka pokladů

Borderteriérku Broňu hlídám moc ráda. Vzhledem by nikdo netipoval, že jde o „rasového“ psa s „papíry“. Zrovínka dnes mě potkala starší paní. Zálibně se na ni dívala ve městě a říká: „To není možné, celý můj Bobíček. Byl z útulku, ale dobrák a laskavá psí duše.“

Broňa klame tělem, jediné, s kým si nerozumí, jsou jiné fenečky, každého příchozího psa tedy musím prolustrovat stran pohlaví, jinak by byl mazec...Opravdu nejsem chovatel psů, ale snažím se, aby zvířátko u mě netrpělo, mělo plnou misku i pohlazení. A pravidelné vycházky. Bohužel ji nemohu uvázat u obchodu a zajít si něco nakoupit. Štěká a vyje tak srdcervouce, že by mě asi pak z marketu nechali vyvést ‚měšťáci‘. Abych netýrala tu němou tvář. Ale jíst a pít se musí, ne?

Tak mě loni napadlo, že zaběhnu do potravin pro máslo, mléko a chleba a také že přiberu pejskovi nějaké „kokýnko“. Jak jsem přicházela k baráku, vládlo zlověstné ticho. Žádné kňučení nebo štěkání.

Proč tomu tak bylo, jsem pochopila záhy. Když jsem otevřela dveře, myslela jsem si, že jsem si spletla roční období, v chodbě byla polystyrénová vánice. Jak jsem vešla, oblak bílých vloček se rozvířil, padaly mi do vlasů i do síťovky s nákupem.

Pes nikde. Bodejť! Když jsem zavřela dveře, pochopila jsem. Vykousané dveře až po kliku, naštěstí jen koženkový polstrovaný potah. Bronička zalezlá pod postelí funěla a koulela očima. Zařvala jsem: „Vylez, potvoro!“

Byla až vzadu u zdi a to kokýnko fakt nedostala. Když jsem uklidila ten binec, zlost mě přešla. Ještě jednou jsem se pokusila pejska přemluvit, ať počká, že mu něco dobrého přinesu. 

V koupelně jsem jí připravila mlsky, vodu, pelíšek. Moudře na mě koukala a ani nemukla. Byla jsem zpět do půlhodiny. Vypadalo to, že netrucovala, dveře polstrované nebyly, takže „nesněžilo“. 

Jen na druhý den mi syn říká: „Proč jsi Broňu zavřela do koupelny?“

Nešlo mi na rozum, jak to může vědět, že by „mluvící pes“? Na dveřích koupelny z vnitřní stany byla hromada hlubokých škrábanců, jakoby se ven sápal grizzly.

Od té doby, když hlídám Broničku, nenakupuji, maximálně zajdu do tržnice. Nechci riskovat další újmu v bytě. Jinak je to pejsek velmi chytrý a myslím, že oplývá i mimosmyslovým vnímáním. 

Při venčení jsem byla již několikrát mile překvapená. Naposledy vyčenichala u sloupu osvětlení „pajdu“.

Vnučka zajásala: „Babičko, že mi přidáš dvacku a já si koupím dvacátý Pop IT. Víš, jak jsem vystresovaná po dovolené?!“

Že jsem ten mrzký peníz raději nezašlápla do bláta! Další nález už byl pro mě zásadní. Vždy si beru klíče od bytu s sebou a jak jsme brousily po blízkém i dalekém okolí, zjistila jsem, že mám v ruce jen sáčky „na hovínka“ a klíče jsou v čudu...

A co „včil“, volat hasiče, nechat se ubytovat s bezdomovci v Armádě spásy. Nikdo z rodiny nebyl poblíž, všichni stovky až tisíce km daleko... Měla  jsem slzy na krajíčku, když Broňa začala škubat vodítkem a táhla mě do blízkého roští. Byly tam v trávě, ale vyčůrat se na ně fakt nemusela... Po dezinfekci klíčů dostala to nejlepší kokýnko z našeho psího supermarketu. 

Vnučka je pověstná tím, že furt něco ztrácí. Ale k tomu vždy spustí řádnou muziku a opravdové slzy. Když se jí to stalo ve školce, děti jí darovaly vlastní hračky, jen ať je potichu. Začala chodit do školy a situace, ale „ganz“ stejná. Už má doma sbírku z darovaných uklidňovacích serepetiček od spolužáků. Nepomáhají domluvy, křik. Většinou jí u nás doma hračku pak někdo najde, ale někdy až po dlouhé době.

Tenkrát jsme grilovali a ona si dala do krabičky mini svítícího jednorožce. Když jsem ji viděla, jak opakovaně prohledává prostor pod lavičkou, věděla jsem, že je zle. Myslím, že jsem se ptát raději neměla, rykot vyplašil ptactvo z blízkého i dalekého okolí, zbloudilý zajíc nám skoro vyskočil na gril a Broňa asi dostala „tanec sv.Víta“, točila se dokola, kňučela a tančila...

Pak zabrala pod břízu a zůstala na místě. Sárinka ubrala z decibelů a běžela za ní. V trávě  zářil svítící jednorožec. Ještě nikdy mě tak nesvědila dlaň a pak, že děti se nemají bít... Ale kdo to má přežít. Od té doby říkáme, že Broňa je hledačka pokladů. Věřím, že jednou vyhrabe nějaký starý dukát nebo vázu a budeme boháči.

Opět jsme na sebe zbyly, dva dny trucovala a ignorovala granule. Třetí den jsem jí je „zamontovala“ do konzervy a jak se olizovala. Na mě si ten vybíravý psí element nepřijde. V tradici se pokračuje, včera „vyňuchala“ v trávě mobil, cizí, a tak skončil na místní policejní stanici. Ona k němu našla i občanku, takže majitele asi nebyl problém kontaktovat.

Naše hledačka pokladů se nezdá. Možná po tomto článku by si ji chtěl někdo zapůjčit. Tůůdle. No, snad se s páníky domluvím a budeme ji za rozumný peníz „pronajímat“...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz