Asi před rokem si můj kamarád pořídil psa. Přesněji
řečeno fenku, křížence. Bylo to malé roztomilé černé štěňátko, které rozkousalo
všechny boty. Vyrostla z ní krásná, štíhlá, neuvěřitelné rychlá a živá psí
slečna. Kamarád si myslel, že to bude rodinný mazlík a zároveň hlídač, jenže
někde ve výchově se asi stala chyba a tak je z fenky jen ten mazel. Na
cizího člověka nikdy neštěká a nevrčí, hned k němu běží a dožaduje se
mazlení. Před časem v našem městě došlo k několika případům, kdy se
zloději vloupali do domu. Manželka mého kamaráda hned začala myslet na nejhorší
a napadlo ji, že si pořídí dalšího psa, aby předešla krádežím a zlodějům.
Vskutku geniální nápad, když máte do kapsy hluboko a takový velký pes finančně
vyjde opravdu draho. Nedala si to vymluvit. Já bych řekla, že doma stejně žádné
cennosti nemají, možná tak digitální fotoaparát, plochou televizi, notebook,
mobily, menší hotovost a pár zlatých šperků. Nejsou to žádní milionáři. Myslím
si, že přece jen měli raději zajít do obchodu a koupit si bezpečnostní alarm.

No nic, jak už jsem řekla, kamarád a jeho manželka si usmysleli, že je ochrání
pes hlídač. Na zahradě vybudovali kotec a za pár dní už v něm byl chlupatý
pes, zatím štěně. Je to od pohledu mazel, krásný, chundelatý. Na všechny návštěvníky
štěká. Kamarád řekl, že bude jen na zahradě a v kotci, do domu nesmí. Tam
už mají velkou černou fenečku. Když byl kamarád pryč, vplížila jsem se na jeho
zahradu (hned vedle naší zahrady). Nemohla jsem si pomoct, pokaždé, když jsem
vyšla na naší zahradu, pes na mě štěkal. Tak trochu znám psy, taky jsem kdysi
měla dva, tak jsem si všimla, že na mě štěká spíše ze strachu. Bylo mi ho taky
trochu líto, byl sám, zavřený v kotci. Určitě se šíleně nudí, říkala jsem
si. Kamarád ho totiž pouští ven jen v noci, ráno ho zase do kotce zavírá.
Občas ho pustí i přes den, jenže vždycky to nejde. Kamarádova zahrada totiž
není pouze jeho a chodí tam další lidé, kteří si nepřejí, aby tam pes volně
pobíhal a bránil jim v pohybu. Za psem jsem nešla s prázdnou, vzala
jsem si s sebou pár granulí, které jsem den předtím koupila ve zverimexu. Pes na
mě pořád štěkal, mluvila jsem na něj, dřepla jsem si a říkala: Neboj, já tě
nekousnu. Pak jsem vytáhla z kapsy sáček. Pes zbystřil a přestal štěkat.
Pak jsem se sáčkem ještě provokativně zatřásla a granule uvnitř zaštěrkaly.
Pes
už začal slintat, tak jsem mu hodila pár granulí. Pes je s chutí snědl. Po
chvíli krmení jsem se odvážila jít ještě blíž. Pes už mi důvěřoval a já jsem
mohla skrz mříže kotce pohladit jeho krásný chlupatý kožíšek. Bylo to úžasné,
dlouho jsem se s žádným psem nemazlila. Pes se nechával drbat za uchem,
mohla jsem mu šáhnout i na ocas. Zbaštil všechny granule. Od té doby jsme se
stali skvělými kamarády. Můj kamarád, majitel psa, se diví, že na mě jeho pes
už neštěká. Kdyby věděl, jak jsem si ho získala, určitě by se mu to nelíbilo.
Takže si vše nechám pro sebe a budu dál chodil pejska tajně krmit. Už mám pro
něho v ledničce připravené masíčko.
Rumlova - čtenářka
ChytráŽena.cz
Tento článek také můžete
Hodnocení