Hop, a je tu lidoop!

Naše děti byly jako jiné děti, od malička chtěly zvířátko. Ale na rozdíl od jiných dětí nechtěly psa, nebo křečka. Přály si koně, žirafu, nebo třeba slona. A nedaly si to vymluvit. „Máme přece velkou zahradu,“ tvrdila dcera.
„A dům,“ dmul se pýchou syn, jako by ho sám postavil. „A právě proto, aby nám dům ještě dlouho stál, nemůžeme mít zoo,“ reagovala jsem. „A co strejda Filip?“ ptala se dcera. On to ani strýc mých dětí nebyl. Filip je můj spolužák ze školy, který se na „stará kolena“ zbláznil a pořídil si takovou malou zoo přímo doma u baráku.

Vyběhat si příslušná povolení nebylo lehké, ale nakonec vše dobře dopadlo a Filip dnes chová mimo exotických ptáků také opice, rysa ostrovida, kozy kamerunské, dva vlky a pštrosy.

„Koupíme psa, co říkáte?“ domlouvala jsem dětem.

„Velšteriéra!“ ožil muž. Vždy si přál psa. Tvrdil, že pes k baráku patří, a velšteriér zvlášť.

„Pes je moc obyčejný,“ zamračila se dcera.

„Toho má každý,“ zvedl důležitě syn ukazováček.

„A co křečka?“ zkoušela jsem zoufale. Děti se nahlas rozesmály, a tak jsem spolkla další nabídku, želvu.

„Aspoň pštrosa. Vozil by nás do školy,“ fňukal syn.

„Lepší by byl ale vlk. Víš přece, že strejda Filip má dva,“ oznámila dcera.

„Já bych chtěl lachtana. Aspoň by nám taťka dovolil ten bazén, co chceš i ty,“ zářil syn.

„Lachtana v bazénu, pštrosa v garáži, krokodýla na dvorečku a do kuchyně ubytujeme třeba vlčí smečku,“ brblala jsem pod nosem a děti to vzaly bohužel vážně.

„Mami, ty jsi báječná!“ skočily mi kolem krku. A tak jsme koupili alespoň toho psa. Velšteriéra, jak si přál manžel.

„Něco tak obyčejného jsem ještě neviděla,“ řekla dcera chytře.

Nakonec se ale s Rokym skamarádila ona i syn. Přesto mi v sedmi letech propašovala domů krysu. Když jsem tu potvoru objevila doma pod její postelí, myslela jsem, že to odnesu přinejmenším infarktem. Krysa putovala z domu a infarkt postihl málem dceru. Tak těžce se loučila s hlodavcem.

Syn pro změnu přinesl domů ve svých deseti letech cvrčky. Vyměnil je za nožík s kamarádem. Cvrčci se mu rozutekli po baráku a my mysleli, že se vystěhujeme. Cvrkali dobré dva týdny, než jsme je všechny pochytali. Pokaždé, když jsme konečně zjistili, kde se asi usadili, a vyrazili jsme na lov, ztichli. Neslyšeli jsme televizi, večer jsme nemohli usnout. A ten pocit, že nám lezou po domě…

Nakoupila jsem všemožné prostředky k hubení veškerého hmyzu, ale cvrčci byli proti všemu imunní. Nakonec jsem vystříkala všechny kouty Savem a číhala v jednom z koutů na zemi. Cvrčky jsem postupně odhalila, přikryla hrníčkem, a pak opatrně odchytila do sáčků. Daleko za domem na louce jsem jim darovala svobodu.

Po nějaké době jsme přikoupili papouška. Byl to papoušek žlutý a děti ho brzy naučily neslušná slovíčka.

„A tím se zvířaty končíme,“ prohlásila jsem. „S Rokym chodí tatínek a Barnabášovi (tak děti pojmenovaly našeho opeřence) měním v kleci jen já.“

„Kdybychom měli slona, rádi bychom ho venčili,“ brebentila dcera.

Ten den jsem zašla s dětmi alespoň za Filipem. Manžel byl ještě v práci, byly prázdniny a děti se nudily. „Tak se půjdeme za zvířátky alespoň podívat,“ rozhodla jsem. Filip před časem psal, že jedné z opic se narodilo mládě.

Když jsme k Filipovi přišli, byl jako hromádka neštěstí.

„Matka včera uhynula a to maličké dlouho nepřežije,“ ukázal takové malé, třesoucí se nic s vykulenýma očima.

Bylo mi toho chudáčka líto. „Opravdu se nedá zachránit?“

„Muselo by se co dvě hodiny krmit dudlíkem, a i tak asi nepřežije. Ostatní mé opice ho ale nepřijmou a já nemám možnost starat se o vlky, o pštrosy, o všechna zvířata a zvlášť o to maličké,“ přiznal kamarád.

„Mami, vezmeme si ho!“ škemraly děti.

„Možná bychom se mohli pokusit ho zachránit,“ uvažovala jsem nahlas.

„Stejně by se vám to nepodařilo,“ tvářil se Filip smutně. „Děti navíc můžou na opičku přenést běžné dětské nemoci, nebo třeba jen rýmu. To pro ni může být smrtelné,“ upozornil.

„My na ni nic nepřenesem,“ škemraly děti.

Ač nebylo moc šancí na záchranu opičky, přinesli jsme si ten den Šarlotu, jak děti opici pojmenovaly, domů. Aby neprochladla, donesli jsme ji zabalenou v čepici.

Každá máma, která se stará o nedonošené dítě, mi dá jistě za pravdu, že to dá pořádně zabrat. Ale starat se o pár deka vážící malou opuštěnou opičku, to je opravdu nadlidský úkol. Nekrmili jsme opičku každé dvě hodiny, ale co hodinu a půl, přičemž každé krmení trvalo půl hodiny i déle. Tak jsme vlastně krmili pořád, noc nevyjímaje. Opička hodně spala, my vůbec. Po měsíci jsme měli vyhráno. Šarlotka přežila.

„Už ji můžeme strejdovi vrátit,“ řekla jsem jednoho dne. Domov se proměnil v slzavé údolí.

„Ty bys nás taky dala pryč, maminko?“ zeptaly se mě děti. „Šarlotka je taky takové naše miminko.“

I mně přirostla opička k srdci. A co víc, zvykl si na ni i Roky a manžel. Barnabáš se opice bál a z klece jí nadával.

Šarlota doma zůstala. Zničila nám téměř vše – tapety, parkety, matrace i koberce. Až pak jsme zjistili, že je to sice velmi přítulný miláček, musíme jí ale udělat její vlastní ubikaci. A tak část domu zabrala opičí klec. Druhá přibyla ven, na letní období.

Šarlotka nám ale přinesla i spoustu legrace, smíchu a krásných zážitků. Naučila se také chodit na procházku na vodítku. A tak, když šel manžel s dětmi ven, přibral i Šarlotu. A zatímco v jiných rodinách manželky vyprovázejí své muže s tím, že nesmí přijít s opicí, já se s rodinkou loučila se slovy: „A ne, že přijdete bez opice!“

Děti vyrostly a mají dnes své rodiny. Šarlota zestárla a dnes je z ní už stará, opelichaná opice. A já jsem ráda, že jsme se jí před časem ujali. Dnes bychom byli s manželem sami a netrpělivě bychom čekali, až nás děti se svými rodinami navštíví. Takto máme každý den o zábavu postaráno…s Šarlotou.