Hrob

Měla jsem nádherné dětství. Jsem prvorozená a vymodlená dcera. Po mně se narodila ještě má, o tři roky mladší sestra Hanka. Protože tatínek měl náročnou a těžkou práci, vyrůstaly jsme se sestrou jako děti bohatých rodičů. Maminka mohla zůstat v domácnosti a starala se o nás příkladně. Nikdy jsme neměly o nic nouzi, právě naopak. Dokonce jsme pravidelně celá rodina jezdili do zahraničí, kam bylo v čase socialismu dovoleno.

Další dovolené patřily kempům, hotelům u nás v horách a na nejkrásnějších místech naší země. Když jsme se sestrou vyrostly a vdaly se, měly děti, rodiče nás obě štědře a spravedlivě obdarovali, koupili nám byty a zakoupili i většinu vybavení a nábytku do nich. Sestra se později s manželem a dětmi odstěhovala do baráčku třicet kilometrů od našeho města, já se svou rodinou zůstala v rodném městě.

Žily jsme obě rodinným životem, chodily do práce, staraly se o děti a věnovaly se svým zálibám a rodině. Já navštěvovala rodiče denně, stavovala jsem se za nimi buď cestou z práce, nebo před prací při odpoledních směnách. Dny volna jsem často trávila u rodičů. Ráda peču, vařím, tak když rodiče byli starší a starší, ráda jsem jim nosila to, co jsem uvařila a upekla a měla radost z toho, že maminka nemusí tak často skákat kolem plotny.

Sestra zpočátku jezdila za rodiči každý týden. Později se ale měnila. Přestávala se mnou mluvit s tím, že má svůj okruh kamarádek, s kterými si rozumí víc. Nechápala jsem to, nikdy jsem sestře nic neudělala. Jako mladší byla rozmazlovaná a já za ni často v dětství odnášela její prohřešky s tím, že jsem ji jako starší sestra měla hlídat. V dospělosti jsme měly být jedna druhé oporou, krev není voda. Nestalo se tak a já cítila, že když jsem se vypravila za sestrou na vesnici, nebyla z toho příliš nadšená. A tak jsme se přestaly vídat. Současně se mnou sestra přestávala navštěvovat i rodiče. To jsem jí měla za zlé. Třicet kilometrů není žádná velká vzdálenost na to, co pro ni udělali. Málokdo se měl tak dobře, jako my dvě.

Sestře se i v dospělosti dařilo. Zatímco já brzy ovdověla a musela se sama starat o děti, sotva jsem vycházela z nízké mzdy asistentky, sestra vykonávala dobře placenou, ale fyzicky náročnější práci. Její plat byl ale dvojnásobný proti mému příjmu. I její muž vydělával velké peníze. S penězi jako by sestře kamenělo srdce. Po čase jsem zjistila od společných přátel, že sestra mě často pomlouvá. A nezůstalo jen u mě, ona očerňovala i rodiče. Tím, že jsem s maminkou a tatínkem byla často, pomáhala jim ve stáří s cestami k lékařům, nakupovala jim, spravovala jako disponent jejich účty, protože se ani jeden z rodičů nechtěl učit s počítači a internetem, nabyla sestra dojmu, že mě finančně protěžují. Ano, nakupovala jsem jim. Sestra všude trousila, že mi máma s tátou platí za mé služby nehorázné sumy. Vyprávěla po vesnici, kde žila, že tatínek s maminkou mi strkají peníze pro děti, tajně, aby ona nevěděla.

Mí rodiče byli vždy spravedliví. Když chtěli jedné z nás něco dát, dali to i druhé. Já ovšem jejich dárky nikdy nepřijímala. Připadalo mi to nezdvořilé a na hranici slušnosti. Sestra a její děti braly vše, co jim rodiče dali. Maminka jako šetrná hospodyňka měla vždy doma velké zásoby trvanlivých potravin. Ty najednou mizely z jejich bytu. Nedalo mi to, abych se nezeptala maminky, kde se tratí.

„No, víš, byla tu Hanka, a když viděla, kolik mám cukru (olejů, rýže apod.), tak si něco odvezla,“ přiznávala maminka.

Začala jsem se za sestru stydět. O to víc, když tatínek ztrácel síly a maminka hodně vážně onemocněla. Vyřizovala jsem jí vyšetření, ně něž jsem ji i doprovázela a později, když maminka byla hospitalizovaná v nemocnici, jsme ji jako jediní já, tatínek a mé děti navštěvovali. Maminka ležela ve vážném stavu v nemocnici, a mou sestru ani nenapadlo, aby do nemocnice zajela.

„Stejně už nevnímá,“ řekla stroze, když jsem jí zavolala a chtěla vysvětlit, že dny maminky se krátí. Vždyť by ji už ani nepoznala, jak se změnila! Maminka zhubla, propadlé tváře a malé oči byly ukazateli neodvratného. Maminka svou mladší dceru dlouho omlouvala. Myslím si, že ale nakonec pochopila. Maminka strávila v nemocnici měsíc a nakonec musela být umístěna do léčebny pro dlouhodobě nemocné, protože v domácím opatrování by se její péči nedalo zvládnout. Sestra ji ale ani tam nikdy nenavštívila.

Až po maminčině úmrtí jsem zjistila, že maminka byla ve stavu, kdy její mysl fungovala a plně si uvědomovala, jak se věci mají. Nechala totiž sepsat závěť, ve které většinu svého majetku přenechala mně s tím, že její mladší dcera o ni neměla zájem. Tehdy jsem ještě ani netušila, že v době, kdy maminka věděla, že se už nevyléčí, požádala personál ústavu, aby se s mou sestrou spojil. Maminka tehdy plakala a prosila Hanku, aby se s ní přišla rozloučit. Sestra byla neoblomná. Maminka už byla slabá a nemocná, neměla z ní žádný užitek, a tak návštěvu odmítla. Až po smrti mi to mohly sestřičky prozradit. Tehdy jsem svou sestru teprve začala nenávidět. A to jsem ještě netušila, co mě čeká.

Sestra nenavštěvovala ani maminčin hrob. Sama jsem se o hrob a jeho okolí starala, zvelebovala ho, nosila výzdobu a hradila nájem za hrobové místo. Chtěla jsem, aby místo posledního maminčina odpočinku bylo co nejútulnější.

Lakomá sestra se rozhodla maminčinu závěť napadnout a podala žalobu. V ní mě nařkla, že jsem maminku v době, kdy už nevnímala, k sepsání testamentu přinutila a zmanipulovala ji, aby většinu svého majetku přenechala mně. Vnoučata ale maminka obdarovala spravedlivě, ta za chování jejich mámy nemohla.

Byla jsem zoufalá. Ne z toho, že bych snad o dědictví přišla, o to mi vůbec nešlo. Byla jsem nešťastná z toho, že maminka nás dobře vychovávala, s láskou o nás pečovala a nezasloužila si sestřino krkavčí chování. Zasloužila si lásku obou dcer až do své smrti. Chtěla jsem se svého dědictví zříct. Když ale sestra do žádosti sepsala, jak se jen ona sama o mámu starala, jak o ni pečovala a jak já brala peníze i majetek už za jejího života, rozhodla jsem se prokázat pravdu a bránit svou čest. Samozřejmě, že nemocniční personál i personál léčebny mou sestru ani neznal, zatímco mou péči mohli potvrdit. Sestra ale nenechala nic náhodě. Jednoho dne předložila „důkazy“ o své péči o maminku. Sestra si nechala nafotit snímky, na kterých zdrcená a uplakaná sedávala u hrobu a nosila sem bohatou květinovou výzdobu. Jindy zase na snímcích metličkou ometává náhrobní kámen, myje ho a celkově pečuje o hrobové místo posledního odpočinku.

Vše má ale jeden velký háček!

Když sestra zjistila, že přijde o majetek, zajela do rodného města a navštívila hřbitov. Tím, že po celou dobu hrob nenavštívila, nevěděla ani, kde přesně je maminka pochována. Sestra došla na hřbitovní správu a nechala si vysvětlit, kde její máma leží. U hrobu pak ronila falešné slzy pro objektiv fotoaparátu.

Až když jsem se k věci mohla vyjádřit, přišlo rozuzlení. Máme poměrně rozšířené jméno. A tak při dotazu na příjmení byla sestra odkázaná na hrob maminčiny jmenovkyně. Sestra si ani nevšimla data narození, které bylo na náhrobku. A co víc, v okýnku hrobu byla umístěna i fotka nebožky. Paní na snímku byla sice podobného věku, jako naše maminka, ale ani zdaleka jí vizuálně nebyla podobná.

A tak sestra odešla od soudu nejen bez dědictví, ale ještě s velkou ostudou. I když, řekněme si to na rovinu, někteří bezpáteřní lidé svědomí nemají…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete