Hůl už nelámu

Když jsem Marka potkala, vypadalo to jako láska na první pohled. Poprvé jsme se setkali pracovně. Já jako nákupčí naší firmy jsem měla jednání s Markovým nadřízeným. Tam jsme se potkali. Marek se tvářil, že je zamilovaný, vyměnili jsme si na sebe kontakt a ihned začali komunikovat. Protože bydlíme kousek od sebe, začali jsme se také setkávat osobně. Ač již s několika křížky na krku, zpočátku jsme asi působili jako puberťáci. Oba rozvedení, děti jsme měli dospělé dávno z domu, a proto jsme se mohli věnovat jeden druhému. První výlety a sportovní i společenské akce přešly ve velkou lásku. 

Alespoň já byla zamilovaná, jako dlouho ne. S postupným poznáváním jsem ale zjistila, že Marek není jednoduchý člověk. Vždy vycítil, co vyžaduji a ráda bych od něj dostávala, a dával mi opak. Jednotlivé výlety začal kazit tím, že se na ně dostavoval buď pozdě, nebo nevhodně oblečený. Z krásného zážitku byla tak trapná epizoda. Byl schopný jít do divadla v riflích jen proto, aby mě snad naštval. Usmíval se přitom s tím, že pro něj není oblečení důležité. Já se ale toužila s Markem pochlubit a cítit se vedle něj jako vedle galantního gentlemana. 

Po čase přišel Marek s tím, že mi není schopen dát to, co potřebuji. Nerozuměla jsem tomu. Kdo miluje, dokáže se pro druhého přece přizpůsobit? Já sama se nejednou kousala do rtů, abych nedala najevo své zklamání z jeho chování. Marek to měl ale jinak. Postupem času nejen že nedokázal plnit mé sny a očekávání, ale začal se se mnou hádat, nevybíravě mě oslovovat a celkově se ke mně choval hůř, než kdybych byla jeho mužský kamarád. Ať jsme dělali, co dělali, vždy přišel s tím, že bych měla být víc aktivní, dělat mu pomyšlení. Proč? Po práci jsem často jezdila unavená rovnou za ním. Bylo logické, že jsem si také toužila odpočinout. 

Marek ale automaticky vyžadoval, abych jako žena skákala kolem něj, vařila mu, pekla, pomáhala na zahradě a kolem domu. My ale spolu nežili! Já sama měla svou domácnost, přestože to byl jen panelákový byt. Odcizili jsme se natolik, že jsme se rozešli. I to bylo ve velkém stylu. Při jedné z jízd jeho autem, jeli jsme si zaplavat do nedalekého bazénu, se na mě rozkřičel, začal mě velmi nevybíravě oslovovat a já utekla z jeho auta s tím, že to je on, kdo ztrácí někoho, kdo ho miloval. Já ztratila člověka, který si mě nevážil a bral mě jako samozřejmost.

Po ročním vztahu s Markem jsem si konečně odpočinula. Zpočátku jsem se cítila velmi dobře, Marek mi vůbec nechyběl. Uběhlo několik měsíců, a Marek se začal opět ozývat. Přál mi ve zprávách dobré ráno, noc nebo se celkově dotazoval, jak se mám. Zpočátku jsem mu neodpovídala. Byla jsem ráda, že mám od něj klid. Marek se ale nevzdával. Psal několikrát do týdne a občas se omlouval za své chování. Věděla jsem ale, že je to jeho povaha, co nás rozdělilo. Marek už takový byl.  S bývalou ženou, s kterou měl dvě dcery, to bylo podobné. Psychicky ji týral, choval se k ní hrubě a neurvale. Marek byl celkově zvláštní člověk. Mezi přáteli oblíbený, galantní a veselý. Jen nejbližší věděli, že na ně má velmi vysoké nároky. Byl na partnerku tak náročný, že to prostě nedala, a přestože spolu měli dvě děti, rozvedla se.

Stejné to bylo se mnou. Zpočátku pozorný a galantní muž se změnil v člověka, který bral každou mou činnost jako neužitečnou, snadnou a s pocitem, že je nedostačující. A tak jsem rok žila spokojeným životem singl ženy a postupně jsem přestala mít Marka ráda. S časem se otupovala i bolest z jeho chování. Patřil k mé minulosti, něco jsme spolu zažili, a já šla dál. Jak ale jít dál, když se Marek občas, jako by nic, ozval, popřál mi pěkný svátek, narozeniny, den nebo se jen zeptal, jak se mám? Jednou jsme se dokonce potkali i osobně.

„Pořád na tebe myslím, a je mi líto, že jsem ti ubližoval,“ říkal Marek se sklopeným zrakem. „Odpustíš mi?“

Neměla jsem co odpouštět. Co bylo, bylo, a já byla už jinde. Přestala jsem Marka milovat. Vnímala jsem ho jako známého, kolegu, souseda, už ne emocionálně. A tak jsem mu tehdy řekla, že ho už nemiluji.

„Já tebe ale stále. Pořád budeš v mém srdci,“ řekl Marek. Co bych za to dala, kdyby se tak choval během toho roku, co jsme spolu byli jako pár? V tu dobu jsem už ale dobře věděla, že i kdybych se k němu vrátila, brzy bychom se dostali do stavu, jako tomu bylo před naším rozchodem. A tak jsem si s Markem občas zašla na kávu, nebo ho časem pozvala i k sobě.

„Co kdybych přinesl meruňky ze zahrady a upekli bychom si koláč?“ nabídl mi jednou. Po dlouhém váhání jsem to přijala. Po celý rok mi nikdy nedal nic ze zahrádky. Nosil přebytky sousedům, do práce, známým, ale mně jako jeho partnerce nedonesl nikdy nic. A nyní mi nabídl meruňky! Koláč byl výborný. Dokonce mi ho většinu nechal, sám zkusil dva kousky. A tak jsem konečně mohla i já přinést kus koláče s domácím ovocem rodičům a kamarádce. Byl to úspěch, o který jsem už nestála.

Tím, že jsem byla s Markem ve vztahu něco málo přes rok a poté byla sama, jsme měli i krásné vzpomínky. V intimní sféře jsme si po celý vztah rozuměli, jako jsem si nikdy nerozuměla s nikým. Ani s manželem, s kterým jsem byla pomalu dvacet let, jsem tak intimně neladila. A tak se po čase z přátelských návštěv staly opět návštěvy intimní. Dá se říct, že jsme měli přátelsko milenecký vztah. Můj první v životě. Marek mě ale doprovodil třeba na výšlap, na cyklistický výlet apod. Byl tu pro mě víc než předtím, když jsem pro něj pomalu dýchala. Byl něžný, pozorný, božský. Já mu ale stále opakovala, že už ho nemiluji jako partnera. Láska byla dávno pryč. Byl tu jen důvěrně známý pocit bezpečí, když mě objal a snažil se uspokojit v tom nejintimnějším, co mezi námi mohlo být. A mně to začalo vyhovovat. Občas mě pozval k sobě na barák, abych si užila jeho zahradního bazénu, a jindy přišel ve volný den ráno, třeba i nečekaně, a donesl mi koláče ke snídani. Uvařili jsme si kávu a užívali společně volného rána. Když jsem měla defekt na kole, přijel a duši mi vyměnil, nebo mi kolo nahustil.

Byli jsme dva spolupracující lidé, ne partneři, ale znali jsme se tak důvěrně, že odpadal stud. Svěřovali jsme se jeden druhému s problémy v práci, vyměňovali jsme si fotky svých dětí. Jakmile jeden z nás dosáhl nějakého úspěchu, pochlubil se druhému. Bylo to fajn. 

Byla jsem oficiálně singl, a přesto jsem nebyla jako některé mé kamarádky. Jako Petra, která snad deset let neúspěšně hledala partnera, trávila čas na stupidních seznamkách a všude vyvěšovala své fotky. Jako Lenka, stárnoucí a zahořklá kamarádka, která muže prý už nehledala, a přesto jsem ji nejednou přistihla při tom, jak závistivě okukuje páry v okolí. Já byla vyrovnaná a spokojená. Muže jsem ani nepotřebovala. Když bylo potřeba, s tím nejdůležitějším mi pomohl Marek, který to ve vztahu nikdy nedělal. Po intimní stránce jsem si už vůbec nemohla stěžovat. Marek neměl žádnou oficiální ženu, já byla jeho jediná. Jen…nedalo se s ním žít klasickým partnerským vztahem. Byl to kámoš s výhodou, na což jsem si časem zvykla.

A uběhl zase málem rok. Na konci toho roku jsem potkala Petra. O tři roky mladší Petr toužil po vztahu. Byl zpočátku zakřiknutý, tichý a zdál se dost stydlivý. Začali jsme spolu jezdit na kole, zajeli jsme do wellnessu a… pomalu začal mluvit o tom, že by si dokázal představit, kdybychom byli víc jak kamarádi. Když tehdy přijel Marek na kafe, rozhodla jsem se, že mu o Petrovi řeknu. A řekla jsem to na rovinu. Vyprávěla jsem mu, že jsem potkala sice mladšího muže, který je ke mně hodný, pozorný a má přání posvětit náš vztah na partnerský. Zpočátku jsem si myslela, že se Marek urazí, odejde a už ho neuvidím. Marek si vyslechl vše, a pak mi řekl, že jsem možná našla muže, který mi dá to, co potřebuji. Nechápala jsem. Vždyť to znamenalo, že možná Markovi už nebudu k dispozici jako dřív.

„Bude mi to líto, moc. Na druhou stranu budu rád, že jsi ty šťastná. Já ti nedám to, co potřebuješ. Jsem zraněný, neumím se ženě dvořit a být k ní pozorný tak, jak potřebuješ,“ objal mě. Uvědomila jsem si, že mám v Markovi víc, než jako tomu bylo první rok naší známosti. Chápal mě, mé potřeby. Tehdy jsme se milovali naposledy s tím, že jsem mu jasně oznámila, že pokud můj vztah s Petrem přejde v něco víc, v partnerství, nikdy ho nebudu podvádět. Nejsem jako ženy, které dokážou žít dvojí život. Když miluji, dávám lásku plně a nedělím ji. Marek to chápal. Byl smutný, když mi říkal, že je to možná naposledy, co mě svírá v náručí a užívá si mé tělo, ale zároveň mi přál potkat muže, který by mi byl celoživotní oporou.

Trvalo ještě nějakou dobu, než se z přátelského vztahu s Petrem vyvinul partnerský vztah se vším. Ač je Petr méně zkušený, méně otrlý a tak trochu zakřiknutý, aby snad něco nezkazil, miluje mě a já si jeho citu vážím. Nikdy mě zle neoslovil. Vždy jsme se na všem domluvili a ani jeden z nás nepožadoval po druhém něco, co by mu bylo nepříjemné. Je to tak jiné, než s Markem. A Marek? Občas zavolá, popovídáme si o tom, jak žijeme, zeptá se mě na Petra. A já mu otevřeně mohu říct, jak se cítím, a zdá se mi, že mi to přeje. Marek žije dál sám, pochopil, že se svou povahou nedokáže žít v partnerském vztahu, ale je rád za zadanou kamarádku, která tak úplně nezmizela z jeho srdce a nezlomila nad ním hůl.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10