Irena aneb jak mě má důvěra málem přivedla na mizinu

Na Irenu jsem narazila náhodou u obchodního domu. Bylo krátce před Vánoci, chumelilo, taková ta Ladovská předvánoční krajinka. Sledovala jsem přes skleněnou okenní tabuli, jak se zvolna snáší k zemi vločka za vločkou, zatímco můj malý chlapeček oddychoval v postýlce.

„Už jsi vzhůru, Lukášku?“ pohladila jsem malého, nakrmila ho a přebalila, když otevřel očka. Zachtělo se mi vyjít do ulic. Syn měl půl roku a toto byl jeho první sníh! Neměla jsem ještě všechny dárky pod stromeček. Oblékla jsem syna a vyšla. Kolečka kočárku zanechávala cestičku ve sněhu.

U obchodního domu zaslechnu: „Přispějte, prosím.“ Mladá žena mi podstrčila pod nos prázdnou misku. Žebračka měla na sobě ošuntělý kožíšek a přes pusu měla přetaženou vytahanou šálu. Oči, ty oči mi něco říkaly. Už jsem si vzpomněla.

„Ireno! Co tady děláš?“

Irena ucukla, stáhla ruku s miskou a chvilku na mě koukala.

„Jsem na ulici. Naši mě vyhodili,“ sklopila oči k zemi.

Irena byla má spolužačka ze základní školy. Nikdy neměla problémy s prospěchem, ale nepatřila ani mezi premianty. Vyučila se za prodavačku a pak mi zmizela z očí. Na školní srazy nechodila a já vůbec nevěděla, jak žije. A teď ji potkám v takovém stavu.

„Jak to, že vyhodili?“

„Přestali jsme si rozumět.“

„Kde žiješ? Kde spíš?“ ptala jsem se.

V tu chvíli se ozval můj syn. Zabroukal něco v kočárku a Irena se k němu sklonila.

„Copak, broučku?“ ptala se. Bála jsem se, že se dotkne jeho bělostných čistých prstíčků, protože si právě stáhl rukavičku. Bála jsem se, aby na syna něco nepřenesla. A přitom Irena nebyla nikdy žádná šmudla. Jen dnes té staré Ireně nebyla vůbec podobná…

„Mám osmiměsíční holčičku. Jmenuje se Eliška. Teď je u kamarádky. Já tam za hodinu musím, jen jsem chtěla teď před Vánoci něco vydělat,“ řekla a ukázala odřenou misku.

„Copak se dá takto vydělávat? Proč nejdeš do práce?“ ptala jsem se hloupě. Sama jsem byla na mateřské. Irena musí být přece taky?

„Jsem na mateřské. Ale kamarádka chce každý měsíc osm tisíc jen za to, že u ní s malou jsem a obývám malou místnůstku. Chtěla bych bydlet ve svém, jako ty,“ řekla Irena smutně.

Úplně jsem se do ní vžila. Já zůstala se synem sama, ale mí rodiče mi koupili byt, pračku a základní vybavení. I tak jsem si nemohla dovolit žít nad poměry. Šetřím, jak můžu, ale žebrat nemusím. Co by ale bylo, kdybych neměla své rodiče? Jak bych asi žila, kdyby mi nekoupili byt a nenosili malému ovoce? Možná bych na tom byla dnes jako Irena.

„To přece není kamarádka, když chce po tobě tolik peněz?“

„Ale já s malou na ulici nemůžu zůstat. Je zima,“ řekla smutně Irena.

Hnulo se ve mně svědomí. Vždy jsem cítila se slabšími. Už jako malá holka jsem se sestrou nosila tajně svačiny klukům z vedlejší třídy, které rodiče zanedbávali. Nemůžu Irenu takto nechat.

„Půjdu s tebou. Sbalíš se a půjdeš ke mně. Dáš mi tisíc korun na měsíc, to tak vyjde na plyn, elektřinu, vodu a další služby. Bude to fajn. Eliška má osm měsíců a Lukášek šest, budeme si pomáhat,“ vychrlila jsem a táhla Irenu od obchoďáku.

U panelového domu mi Irena řekla: „Počkej tady, vezmu Elišku a svých pár švestek.“

Osaměla jsem. Lukášek už zase spal v kočárku. Přemýšlela jsem, jestli Irenu ještě uvidím. Co když si vše vymyslela? To už se ale Irena vracela a s sebou táhla dvě cestovní kabely.

„A kde máš malou?“

„Počkej, mám tam ještě postýlku,“ řekla a zmizela opět v paneláku.

Po chvilce vyšla se složenou cestovní postýlkou a v náručí držela malou dcerku. Přestože byla o dva měsíce starší, než můj syn, nebyla větší než on. Malá na mě koulila hnědá očka. „Bobečku,“ vyklouzlo mi z úst.

Ireně jsem nechala menší z pokojů. Složily jsme postýlku a já jí dokonce nechala pár košilek od svého syna. Měla skromnou výbavičku, která malé nemohla stačit. Chtěla jsem zavést řeč na to, kdy mi bude platit tu tisícikorunu, ale nevěděla jsem, jak. A tak jsem to nechala být, až přijde vhodná příležitost.

„Potraviny budeme mít každá své, ano? Nemůžu si dovolit kupovat potraviny pro obě, taky toho moc nemám,“ řekla jsem, aby bylo jasno.

„Jasně,“ řekla Irena a natáhla se na postel.

„Nepůjdeš se nejdřív vykoupat?“ Překvapilo mě, že pořád je ve špinavých hadrech z ulice. Neochotně šla.

Od té doby jsem byla jako ve snu. „Kde mám mléko pro malého?“ ptala jsem se.

„Já zapomněla koupit Elišce. Neboj, vrátím ti ho, až koupím,“ odpovídala Irena pravidelně.

„To je tvoje káva?“ přistihla jsem ji jednou, jak si nabírá vrchovatou odměrku z mé dózy.

„Jé, já se spletla.“

Irena u mě bydlela už druhý měsíc a já od ní neviděla ještě ani korunu. Zato jsem se jí pravidelně starala o malou Elišku, když se večer co večer vytratila z bytu. Nechala malou v postýlce a zmizela. Eliška svým pláčem vzbudila mě i malého. A tak jsem si ji přenesla k sobě a měla na starosti dvě nemluvňata.

„Jsi hodná,“ říkávala Irena, když se k ránu vplížila do bytu.

„Kdes byla? Proč tu necháš dítě samotné a vytrácíš se noc co noc z bytu?“ udeřila jsem na ni.

„Nezlob se. Hledám si práci.“

„V noci?“ Irena mi evidentně lhala. Noc co noc se vytrácela z bytu, vracela se k ránu a celé dopoledne prochrápala. Začínala jsem se bát, jestli si nevydělává prostitucí. To ale nepadalo v úvahu. Peníze neměla, zcela automaticky používala plenky z balíku pro Lukáška, náš šampon, sprchový gel, cukr, sůl a ostatní suroviny. Nikdy nic nevrátila, ani to mléko ne.

Když se mi nakonec začaly ztrácet peníze, pořídila jsem si ke dveřím svého pokoje zámek.

„Ty mi nevěříš?“ ptala se Irena.

„Ne, nevěřím. A dávám ti čtrnáct dní na to, aby ses odstěhovala!“

„Čtrnáct dní? Mám přece Elišku?“ začala Irena vzlykat.

„Právě kvůli ní ti dávám těch čtrnáct dní, jinak tě vyhodím hned!“ křičela jsem v rozčilení.

„Jsi jako naši. Každý mě nakonec vyhodí,“ vzlykala.

„Ještě jsem od tebe neviděla ani korunu. Žiješ tu zdarma. Koupeš se, myješ malou, používáš mé mléko, mé pleny, svítíš, vaříš si tu. Ani tu kávu si nekoupíš,“ vypočítávala jsem Ireniny prohřešky.

Irena se mnou přestala mluvit. „Už si něco hledáš? Zkus domov pro matky s dětmi, azyláky,“ snažila jsem se poradit kvůli té malé.

Den před vypršením doby na odstěhování jsem za Irenou přišla. „Zítra tě tu nechci už vidět. Ráno se seber a běž, kam chceš.“ Ani mi neodpověděla.

Druhý den ráno mě vzbudila malá Eliška. Křičela na celé kolo. Copak ji Irena nemůže uklidnit?

Pláč malé Elišky neustával. A tak jsem šla k vedlejšímu pokoji. „Ireno, co se děje s malou?“ zavolala jsem přes dveře. Ty byly zavřené. Opět jsem slyšela jen řev dítěte. Klepla jsem na dveře a vešla dovnitř. Irena v pokoji nebyla. Zmizely i cestovní kabely. Po pokoji byly rozházeny jen dětské věci a na stolku ležel list papíru a u něj klíč od bytu. Vzala jsem malou do náruče a přešla ke stolku. Na papíru bylo napsáno: „Sbohem. Malou si nech. Irena.“  

Svět se se mnou zatočil. Co to je za mámu, která nechá vlastní dítě v bytě a uteče? Malinká Eliška se ke mně choulila. Ucítila jsem mokro na ruce.

„Pojď, přebalím tě.“

Postarala jsem se o dítě a horečnatě přemýšlela, co budu dělat. Pohledem jsem bloudila po pokoji. Zavadila jsem o stolek, kde stával radiomagnetofon. Zbyl po něm jen obdélníček v prachu. I starožitná soška byla pryč. A s věcmi i straka Irena.

To se už vzbudil i můj Lukášek.

„V první řadě musím vyměnit fabku!“, napadlo mě. Copak se dá Ireně věřit? Mohla si nechat přidělat klíč a ještě by mě vykradla! Jenže na to jsem si netroufla. Mám doma vždy nějakou tu náhradní vložku do dveří. Už kvůli taťkovi. Je už starší a nejednou ztratil klíč od svého bytu. Vyhledala jsem ji a šla k sousedům. Ochotný soused mi pomohl. „Copak, ty už máš dvě děti?“ smál se soused, když mě viděl s holčičkou v jedné a synem v druhé ruce. „Jo, jsem indiánská babička,“ zamumlala jsem.

Nechtěla jsem Ireně přitížit, ale nemohla jsem čekat, jestli se vrátí pro malou. Obě děti jsem ustrojila. Do jednoho kočárku se v zimním oblečení nevlezly. Malá Eliška mi usínala už během oblékání, a tak jsem ji uložila do kočárku a svého syna jsem pořádně zachumlala do deky a vzala do náručí. Jela jsem na policii. Tam jsem ukázala Irenin cár papíru a vylíčila celou situaci. Mladý policista vše sepsal. „Tady máte dítě,“ podávala jsem mu malou holčičku. „A co já s ním?“ ptal se. Nakonec jsem se vrátila domů s oběma dětma. Vše převzalo oddělení péče o dítě a pro malou si přijeli ještě večer.

„Co s ní bude?“ ptala jsem se. Zvykla jsem si už na holčičku.

„Ze začátku ji musíme umístit do kojeneckého ústavu. Bude v izolaci, na sledování. Pak musíme čekat zákonnou dobu, jestli se o ni matka přihlásí. Musíme dodržet zákon,“ paní mi vše nevysvětlovala. Irena opustila dítě, musí za to pykat.

Od té doby jsem často na Elišku myslela. Zvlášť, když jsem se poté od policie dozvěděla, že Irena je na drogách. To proto odcházela noc co noc z bytu, aby následně prospala půl dne. Proto neměla peníze, i když jí Eliščin otec posílal vysoké výživné. Byl to totiž syn bohatého otce. Taky lítal v drogách. Irenini rodiče se odmítli o malou starat a Irena se Elišky také vzdala. Kdyby nebylo rodičů otce dítěte, kteří žijí v zahraničí a malé se ujali, vyrůstala by Eliška možná po ústavech a rodinný život by nikdy nepoznala. Dnes vím, že je v bezpečí u babičky a dědečka. Mám na ně dokonce i spojení. A možná se jednou za ní podívám. Byla jsem to vlastně častěji já, než její máma, kdo jí v noci měnil plínku a krmil z kojenecké lahvičky.