Ivetina návštěva maminky

Toto je příběh mé kolegyně z práce. Sdílíme spolu jednu kancelář, a tak jedna o druhé leccos víme.

Iveta vždy básnila o kuchyni své maminky. Ať jsme si zašly na oběd na cokoli, Iveta tvrdila, že její máma to umí udělat mnohem lépe, a já jí ráda věřila. U maminky se jí vždy nejlépe. I já, když přijedu k mamce, dostanu na stůl vždy jen to nejlepší. Ivetina maminka byla také dobrou cukrářkou, jak tvrdila Iveta. Jen mě zaráželo, že Iveta u své mámy už roky nebyla.

„Nějak to nevycházelo,“ tvrdila. „Nejdřív zemřel táta, to už je pět let, a pak jsme se s přítelem přestěhovali daleko od rodného města. No a při práci toho člověk tolik nestihne.“

To mě překvapilo. Neumím si přestavit, že bych pět let neviděla své rodiče. Iveta sice mamince volala, to ale není stejné, jako osobní styk. Na Vánoce Iveta jezdila i se svým přítelem do Řecka, protože její přítel odtamtud pocházel a měl tam zbytek rodiny.

„To ani na její narozeniny nepřijedeš?“

„Jezdívala jsem. Co ale táta zemřel, nějak se to semlelo, že jsem zatím neměla čas.“

Styděla jsem se za svou kolegyni. Kdykoli byla příležitost, vmetla jsem jí do očí, jak nezdárná je dcera.

Až nyní v létě měla Iveta asi mého mentorování dost a rozhodla se zajet za mámou. Měla týden dovolené, její přítel byl pracovně mimo dům, a tak se rozhodla, že ten týden stráví u své maminky. Zavolala jí a domluvila se. Maminka byla ráda a s úsměvem vítala svou dceru.

Z týdenní dovolené vydržela Iveta u maminky pouhý den. Přijela jeden den ráno, a druhý den balila kufry a odjížděla. Zbytek dovolené strávila radši doma. Mě samozřejmě zajímalo, co se stalo.

„Ale, přijedu za mámou, přivezu jí nějakou drobnost a ona... Přijela jsem hned ráno, na snídani. Máma mě pohostila piškotem. Byl sice domácí, byl to ale obyčejný piškot. Chápeš to?“

Chápala jsem to, co bych nechápala? Ivetina maminka byla vdovou, jistě neměla příjem jako její dcera, která se jí nikdy nezeptala, jak se má a jestli jí něco neschází.

Iveta ale pokračovala:

„Na oběd mi dala brambory a obyčejnou kyšku. Přitom umí tak perfektní svíčkovou. Ani její rajská není k zahození. Kdyby udělala aspoň sekanou,“ dumala Iveta.

„A co by se stalo, kdybys ji pozvala do restaurace? Máš přece stravenky, co bereme v práci?“

„Já přijela za mámou, za její kuchyní!“ vyprskla Iveta.

A bylo to venku. Iveta nejela za maminkou, aby jí zpříjemnila den, aby jí s něčím pomohla. Přijela se dobře a zdarma najíst!

„Na večeři mi dala chleba a obyčejný taveňák!“

Zajímalo mě, co jedla její maminka.

„To samé,“ odpověděla Iveta bez zaváhání.

A bylo to venku. Ivetina máma prostě neměla tolik peněz, aby své dceři, která si roky na ni nevzpomněla, přichystala opulentní hostinu jako v interhotelu. Byla ráda, že se nějak uživí a nabídne návštěvě alespoň to málo, co nabídla.

„A na snídani druhý den mi dala stejný piškot, jako v den mého příjezdu!“

Mlčela jsem a bylo mi Ivetiny maminky líto. Já být na jejím místě, tak přivítám dceru místo piškotem pořádnou fackou.

„Tak jsem se druhý den sebrala a jela domů,“ ukončila Iveta lakonicky.

Sláva, že každá dcera není jako Iveta! I dnes existují děti, které si svých rodičů váží, jezdí za nimi, aby jim pomohli, berou je třeba na večeři či na kávu a zákusek do cukrárny a nepočítají, co dostanou. Dostali přece už hodně - život, péči po dobu svého dětství a dospívání a výchovu. Jejich rodiče si pro ně mnohé odřekli.

Ale ono není všem dnům konec. Iveta má také dceru. A, jak se říká, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete