Ivona

Obdivuji lidi, kteří mají povahu mé kamarádky Ivony. Nebo možná ne obdivuji, ale závidím jim. Zatímco já se různě stresuji a soužím, Ivona, kamarádka, kterou znám prakticky od narození, si dokáže vždy, za všech okolností a na všem najít něco pozitivního. Já se bojím, aby mi právě zakoupený sádrový trpaslík do rána nevyrostl, a Ivona, i kdyby jí vyrostl, by se radovala, že ho alespoň nezašlápne. To jsou, dle mého, šťastní lidé.

A tak tomu bylo i tenkrát, když jsme se vypravily na tehdy ještě pionýrský tábor. V našem paneláku jsme bydlely tři holky z jedné třídy základní školy. V jednom vchodě já, ve druhém spolužačka Petra, a ve třetím právě Ivona. Od útlého dětství jsme plácaly spolu bábovky na malém pískovišti před domem, spolu jsme nastoupily do mateřské školky a poté i na základní školu. Mí rodiče se s Petřinými rodiči, manželi Odstrčilovými, hodně přátelili. Má mamka často zvala paní Odstrčilovou na kávu, aby ji posléze zase paní Odstrčilová pozvala na kafe k sobě. Byly to dobré kamarádky. 

Na letním táboře jsme se tenkrát sešly Petra, Ivona já i má sestra, všechny čtyři na jednom turnusu. A dokonce jsme vyfasovaly i stejný pokojík. Zatímco já a má sestra jsme byly na pobyt na táborech zvyklé, Petra a Ivona byly na podobném prázdninovém pobytu poprvé. Uběhly první tři prázdninové dny. Přestože byly plné her, překvapení a zábavy, rozmazlená Petruška plakala a chtěla domů k mamince. Byla zhýčkaným jedináčkem, zvyklým na péči své maminky. A tak v jednom dopise z tábora si milá Petruška posteskla mamince, jak je na ni každý zlý a jak se jí na táboře nelíbí. A připojila dovětek, aby maminka nelenila a ihned zašla za mými rodiči, kteří by pro nešťastnou Petrušku přijeli a vysvobodili by ji z obludné moci tábora. Naši rodiče totiž, na rozdíl od manželů Odstrčilových, vlastnili již v té době osobní automobil. Jak se dalo čekat, tak paní Odstrčilová nelenila, utíkala za mými rodiči, kde jim barvitě líčila, jak jsou na táboře děti mučeny, trýzněny a snad jim je upíráno jídlo, odpočinek a vše, co takové nebohé dítě potřebuje. Naši rodiče se nechali přemluvit uplakanou paní Odstrčilovou, aby děti zachránili. A tak nasedli společně s dojatou paní Odstrčilovou do auta a jeli nám pomoci. 

Já a sestra Lenka jsme se hodně divily. Po pravdě, nám na táboře nic nechybělo. Ale když už naši museli podniknout cestu na tábor, rozhodli se vzít domů i mě a mou sestru. To ovšem rozplakalo naši kamarádku Ivonu. Dojatě prosila mou maminku, aby ji vzali domů taky. Co bude dělat bez nás? Ale rodiče si nemohli dovolit vzít domů cizí dítě bez předchozí domluvy s jejími rodiči. Navíc nás i s paní Odstrčilovou v autě už bylo šest. A tak jsme se naskládaly, Petra, Lenka a já, na zadní sedadlo našeho krásného, tehdy luxusního, žigulíku. Ubrečená Ivona tiskla svůj červený nos na zadní okno, štkala a drmolila něco o tom, že náš odjezd nepřežije. Pamatuji si to jako dnes, jak utíkala za autem, v modrých teplákách dole na gumu a v bílém tričku, mávala a plakala zároveň. A my tři jsme klečely a pozorovaly její postavu, dokud nám úplně nezmizela z dohledu.

Ale to by nebyla Ivona, kdyby to tak zůstalo. Již první den školní docházky, kdy jsem v hodině matematiky seděla v jedné lavici právě s ní, se ke mně naklonila a řekla: „To je moc dobře, že jste mě na tom táboře nechali. My jsme byli potom v lese na borůvkách a paní kuchařky nám upekly moc dobrý borůvkový koláč s drobenkou!“ A řekla to tak přesvědčivě, že jsem jí až záviděla.

…No, není to dobrá vlastnost, najít si na každém nezdaru kapku štěstí?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10