Já a Lucas

Končila jsem devátou třídu základní školy a zrovna jsme s ostatními spolužačkami mířily do naší oblíbené kavárny, když vtom jsme potkali naproti nám skupinku kluků. „Jéé, holky, počkejte, to je Milan, už týden s ním chodím, to je co?“ rozplývala se nad svým týdenním úlovkem Petra a já jen protočila oči. Kolik takových úlovků už bylo? Napočítala jsem jich sedm a každý vztah jí nevydržel déle jak dva týdny. A to je právě to, co nechci. Nechci jen tak někoho, kdo mě po pár týdnech odkopne. Co po týdnech, já nechci ani po měsíce, aby mě nechal. Chtěla jsem lásku jako trám, ať to stojí co to stojí.

Petra se s Milanem rozloučila a pokračovaly jsme dál, když vtom jsem viděla na lavičce sedět smutně jednoho kluka. Byl docela hezký a očividně ho něco trápilo. „Holky, dívejte na Petra. Včera jsem ho poslala k vodě. Víte, přestal hrát fotbal, tak co s ním už.“ No, moc pádný důvod na rozchod mi to nepřišlo, ale budiž. Lenka byla z nás nejmladší a tak si střídání nevinných lásek asi zaslouží. Konečně jsem dorazily na naše místo. Kavárna byla plná a málem si nebylo kam sednout, ale Lenka statečně rezervovala stůl. „Holky, já věděla, že na konci školního roku bude všude plno, tak jsem raději rezervovala stůl, ať nemusíme sedět na zemi.“ Musela jsem Lenku pochválit, protože jako jediná uvažovala a vše zařídila. Seděly jsme asi deset minut, dokud za námi nepřišel číšník. Mluvil lámanou češtinou a všem mým kamarádkám to přišlo moc vtipné a tak se pohihňávaly, kdykoli on promluvil. Mně hned došlo, že je to nějaký cizinec, který tady asi moc dlouho nebydlí. Bylo na něm vidět, že se stydí, protože jeho ruměnec ve tváři nešel vůbec přehlédnout. A toho si samozřejmě všimly i mé společnice, což jim dodalo ještě větší podnět se smát a chudáka číšníka takto trápit. „Holky, už toho nechte. Je to cizinec, to mu teda vůbec nepomáháte, jen mu to ztěžujete.“ Musela jsem se ho zastat, protože jsem viděla, jak se mu k našemu stolu vůbec nechce, ale nic jiného mu nezbylo.

Vychutnávaly jsme si latté, když vtom jsme uslyšely nějaký hluk, jako kdyby se sypalo sklo. Otočila jsem se a viděla chudáka číšníka, jak rozbil hrníčky, které odnášel od stolu. Jedné paní nejspíš zašpinil šaty a tak se do něj pustila. Mluvila tak rychle a nesrozumitelně, že pochybuji, že nějakým slovům vůbec rozuměl. Bylo mi ho vážně líto, jen tam stál a snášel ty nadávky a výčitky. Jako jediná jsem vstala od stolu a šla za ním. „Ahoj, já ti pomůžu. Koukám, že to nemáš lehké,“ řekla jsem  a on se usmál a odhalil své krásné bílé zuby. Dokonalé jako perličky. Sehla jsem se a společně jsme sbírali střepy. Ostatní se už námi přestali zaobírat a když jsem se chtěla potom vrátit k našemu stolu, tak holky byly pryč. Jen jsem kroutila hlavou a sedla jsem si, protože jsem chtěla v klidu dopít.

Zrovna jsem se chystala k odchodu, když za mnou přišel ten krásný číšník. Řekl, že ho právě z jeho brigády vyhodili a že mi moc děkuje za pomoc. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Styděla jsem se mu říct, že se mi líbí a že mi přijde jako princ z pohádky. Ale zase jsem věděla, že když nic neřeknu, už ho nebudu muset nikdy vidět. „Počkej, pomohla jsem ti ráda. Bylo hrozné, jak se k tobě chovali. No, víš.. chtěla jsem se tě zeptat, jestli si nechceš sednout někam jinam. Holky už odešly a tak nemám nic moc na práci.“ On ani chvíli neváhal, opět se usmál a souhlasil. Rychle jsem zaplatila a už jsme si to kráčeli městem do jiné cukrárny. Bylo krásné počasí, sluníčko na nebi jen zářilo a my si řekli, že si sedneme na venkovní terasu. Dali jsme si zmrzlinu a on se pustil do vyprávění. „Jsem Lucas a jsem z Anglie. Nějakou dobu jsem bydlel s rodiči v Itálii, ale pak jsme se přestěhovali sem. Rodiče tady dostali skvělou práci a já si myslel, že já taky. Ale asi jsem se spletl.“ Bylo mi ho vážně líto. Vše mi vyprávěl tak smutně, že jsem pochopila, že kvůli práci jeho rodičů se musel stále stěhovat, a tak si nenašel pravé kamarády. „Ale tak snad je to už naposledy, Lucasi. Chodíš sem na gympl, tak si myslím, že by ti to rodiče neudělali. Třeba už rady zůstanete napořád.“ Jen se na mě podíval, pokýval hlavou a doufal, že mám pravdu.

Uběhl týden a já neměla o Lucasovi žádné zmínky ani informace. Jako by se po něm slehla zem. Chvíli jsem si myslela, že zase někam s rodiči odcestoval, ale to jsem zavrhla, když jsem se zeptala jeho údajných spolužáků z gymplu. Stále tam chodil, tak kde může celé dny být?

Seděla jsem v cukrárně, kde jsme spolu poprvé seděli, když vtom mi někdo zakryl zezadu oči. Lekla jsem se a upustila jsem si zmrzlinu na klín. Tajemného za mnou to očividně polekalo,  tak místo slůvek „hádej, kdo jsem“ se mi začal omlouvat. A já díky tomu poznala, že je to Lucas. „Lucasi, co tady děláš? A kde jsi vůbec byl, myslela jsem, že jsi odjel a ani ses nerozloučil.“
Jen mě chytl za ruku, pohladil mě a řekl, že už nikdy nikam neodjede, že jeho rodiče zde zůstávají napořád. „A tak jsem ti chtěl říct, že jsem tady šťastný, protože jsem tady našel tebe. Moc nevím, jak se u vás vyznává láska, nechci nic poplést, ale zkusím to. Moc rád bych s tebou chodil a chtěl bych tě políbit.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Že by on byl můj princ z pohádky? Zatím vše tomu nasvědčovalo, že ano a tak jsem ho nemohla odmítnout. Srdce mi začalo ihned rychle tlouct, v břiše jsem měla plno motýlků a po těle se mi rozlehlo horko. „Moc ráda, Lucasi,“ řekla jsem mu a políbila ho. Můj první polibek. A můj první přítel, moje první láska. Je to krásný pocit a já doufám, že vydrží nekonečně dlouho. Jsme spolu už dva roky a milujeme se tak moc, jako na začátku. A naše cukrárna? Tam chodíme stále a často, protože Lucas tam nově pracuje a moc se mu tam daří. 

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz