Jak jsem jedla uzené

Mám přátele na Hané. Bydlí v malé vesničce, chovají králíky, slepice a prase, zeleninu a ovoce si pěstují na zahrádce u domečku, nejbližší obchod mají v sousední vesnici a všude kolem, kam oko dohlédne, jsou jen louky a pole.

Pro nás je to obrovská změna proti našemu městu, přijet na vesnici, houpat se v houpačce na dvorku, jíst čerstvé ovoce a zeleninu ze zahrádky, jen tak se toulat po poli, máčet si nohy v nedalekém potůčku a hrát si s malými králíky, které chová můj kamarád. Syn s nadšením nosí snesená vajíčka do komůrky, pomáhá skládat slámu na půdu a od rána do večera je venku na zdravém vzduchu. Večer co večer, když počasí jen trošku dovolí, děláme na dvorku ohníček, sedíme, povídáme si a pozorujeme hvězdy, které jsou na vesnici mnohem viditelnější a obloha kolem je mnohem černější, než ve městě. Zapomínáme zde na stres a shon a je nám úžasně. Jezdíme ke známým se synem pravidelně na letní dovolenou, občas na jarní prázdniny a také někdy na konci roku, když jsou vánoční prázdniny. Nemůžeme se ani dočkat, kdy přijde ten den a my se rozjedeme vláčkem směr Haná. A také tam občas jezdíme na sklonku podzimu, když dělají zabijačku a pozvou nás, abychom jim pomohli. Jako tenkrát.

Přijeli jsme a celý dům voněl. Maminka mé kamarádky a kamaráda vždy při zabijačce vypéká jako na svatbu. Všude byly hromady domácích koláčů, buchet a cukroví. K tomu se připravovaly zabijačkové pochoutky, jejichž nejsem moc velkým příznivcem. Jelita a jitrnice nejím, prejt také ne, tlačenku a ovar nemusím, bůček a tučné maso mi nic neříkají, na prdelačku se nemůžu ani podívat. Tak jediné, čím mě přátelé vždy potěší, je kus masa na řízky, uzené a klobásky.

Ten den, o kterém Vám píši, kamarád udil maso. Když bylo maso vyuzené a krásně provonělo celý dům, dostala jsem kousek ochutnat. Masíčko se jen rozplývalo na jazyku. Najednou „křup“ a ulomil se mi kus zubu. Měla jsem obnažený nerv, tak to dost bolelo a druhý den jsem se musela vrátit domů. Mám šikovnou paní zubařku, která dokázala zub spravit tak, že nebylo třeba dělat korunku. Trošku, no, trošku, spíše dost jsem si vytrpěla bolest v zubařském křesle, protože jsem se ostýchala říct si o umrtvení. Ale výsledek stál za to a na bolest jsem za pár dní zapomněla.

Rok se s rokem sešel a my jeli opět na Hanou. Tentokrát se zabíjeli čuníci dva, a tak bylo dvojnásob práce. A opět se udilo maso. Líbezná vůně uzeného se linula domem a prozrazovala široko daleko, že se u Pospíšilů zabíjelo. Kamarád přinesl obrovský tác čerstvě vyuzeného masa do kuchyně a slavnostně ho položil doprostřed stolu. „Na, vem si,“ odřízl kus masa a podal mi ho. Už jsem si chtěla maso vzít, když jsem si vzpomněla na svou levou horní stoličku, která utrpěla úhonu při loňské zabijačce. Zase jsem stáhla ruku zpět a kamarád, jako by tušil, na co myslím, dodal: „Tento kousek je zaručeně bez kosti.“ Chvíli jsem bojovala se strachem ze stomatologického zákroku, ale jako protipól zde ležel na dosah ruky kus doma vyuzeného masíčka, na které se sbíhaly sliny. Chuť vyhrála! Maso bylo báječné, proto kamarád zakrojil a podal mi další kousek. Ten první byl skutečně bez jediné kostičky, a tak jsem se mocně zakousla do druhého. Kousala jsem pro jistotu pravou půlkou úst, když v tu chvíli něco prasklo a já se svíjela bolestí. Z úst jsem pak vyjmula nejen kousíček kosti, ale také dobrou půlku pravé stoličky. Bolest byla ještě silnější než loni a já bez léků od bolesti nemohla ani usnout. I tak jsem se vzbudila ještě v noci a ráno jela opět domů.