Jak jsem se styděla za svou práci

V době, kdy se můj syn osamostatnil, a já přišla o práci, jsem se ocitla v nezáviděníhodné situaci. Najednou jsem neměla žádný příjem, a přesto jsem musela měsíc co měsíc platit nájem, služby spojené s užíváním bytu a živit se. Měla jsem sice úspory z doby, kdy jsem pracovala za slušný plat, ty se ale rychle tenčily. Musela jsem stůj co stůj najít jakoukoli práci!

Ono se řekne, že se s vysokoškolským vzděláním hledá práce lehce. Mám přece diplom! Ale v kraji těžkého průmyslu s vysokou nezaměstnaností je právě vzdělání často tím největším handicapem. Do fabriky vás kvůli vzdělání nevezmou a do kanceláře bez kontaktů už vůbec ne. Jste najednou jako kus nepotřebného papíru. Snažíte se mermomocí někam nacpat, ale nikde vás nechtějí. A tak jsem poslední roky pracovala v různých pomocných pozicích u firem, jejichž krédo by se dalo stručně vyjádřit: přijmout a propustit. Byly to vesměs nově vzniklé firmy, které založily svou prosperitu na skutečnosti, že daly novým zaměstnancům smlouvu na dobu určitou s minimálním platem s dovětkem, že po třech měsících zkušební doby se plat zaměstnanců citelně zvýší.

Každý si řekl, že tři měsíce na minimu přetrpí, a těšil se na zajímavý plat po zkušební době.

Ale vedení těchto firem to mělo dobře vymyšlené. Co tři měsíce přijímalo nové zaměstnance a ty zaučené propouštělo. I já jsem byla jedním z takto propuštěných zaměstnanců a stála jsem opět na samém začátku hledání. Bezúspěšně.

„Slyšela jsem, že technické služby berou nové zaměstnance,“ řekla jednou kamarádka.

„Jako sbírat papírky, nebo do kanceláře?“ ptala jsem se.

„Kancelář?“ vyprskla kamarádka smíchy. „To snad nemyslíš vážně? Takový post se dědí, k tomu nepřijdeš na základě výběrového řízení. Matka jde do důchodu, přenechá to dceři, a tak,“ poučila mě kamarádka o dávno známé pravdě.

„Myslíš, že by mě vzali sbírat papírky?“ ušklíbla jsem se.

„Nemusí to být jen papírky. U takových technických služeb pracují i ženské, které upravují zeleň, zaštipují větvičky, vysazují kytičky. To by tě bavilo, ne?“

„Mě by snad už bavila i hajzlbába, kdyby mě to uživilo,“ dala jsem průchod svým emocím.

Za dva dny, po které jsem o rozhovoru přemýšlela, jsem se vypravila osobně na technické služby. Poučená z předchozích nezdarů jsem nechala svůj kostýmek určený k pohovorům doma. Oblékla jsem se ležérně do riflí a sportovní mikiny. V kabelce jsem měla vytisknutý poupravený životopis, ve kterém jsem se přiznala pouze ke střední škole. Titul a zmínku o vysoké škole jsem vypustila.

Na personálním oddělení jsem předala životopis a měla jsem štěstí, že jsem zde zastihla uhlazeného muže v kalhotách s puky a v košili.

„Vy byste chtěla u nás pracovat?“ usmál se. Byl přibližně v mém věku. „A co umíte?“

„Všechno. A co neumím, to se ráda naučím,“ usmála jsem se.

„Paní má ale maturitu!“ skočila nám do řeči žena z personálního, jako by upozorňovala na to, že mám nějakou nemoc, kterou nakazím všechny zaměstnance, a ti budou poté v bolestech umírat.  

Kdyby věděla, že mám přímo vysokou, nejspíš by už vyhlásila veřejný poplach a nechala evakuovat celé technické služby.

„Ale my tu nemáme v kanceláři volno,“ řekl muž.

„Já ale nehledám přímo práci v kanceláři. Hledám práci, práce se neštítím. Můžu třeba zaštipovat větvičky, vysazovat kytky,“ citovala jsem kamarádku.

„Teď, v létě? To se dělá na jaře,“ usmál se muž a já si připadala jako hloupá nána.

„Můžu dělat cokoli,“ zamračila jsem se.

„No tak se nezlobte. Potřebujeme zaměstnance. Jedná se ale o úklid v ulicích.“

„Úklid v ulicích? V ulicích našeho města?“ protáhla jsem obličej.

„Ano, nemůžeme uklízet jiná města. Jiná města mají své podniky,“ poučil mě ten chlap.

„Beru to!“ rozhodla jsem se v mžiku.

A tak jsem nastoupila k technickým službám. Kupodivu jsem neměla minimální plat, ale o tisíc korun víc, než je minimum, a k tomu ještě stravenky. Vyfasovala jsem reflexní vestu, kšiltovku, lopatu a napichovátko z nerezové oceli, na které některý z mých předchůdců navlékl několik víček z PET lahví.

„To je váš předák,“ řekl mně a ještě dalším nováčkům muž, který nás přivedl do pracovní party.

Pak nás ponechal na ulici.

„Já su Franta,“ podal mi snědý, nelibě páchnoucí chlapík ruku.

Zamumlala jsem své jméno a zařadila se do skupiny.

Během prvních dní jsem se naučila, jak se práce „ošolichá“, aby vypadala jako udělaná, a přitom se člověk nenamáhal. V pracovní skupině byla spousta ulejváků. Už po pár dnech jsem zjistila, že parta lidí se víc poflakuje po lavičkách města a vykuřuje, případně popíjí tvrdý alkohol, než aby pracovala. Když se už partička hnula z místa, přemístila se většinou ke kontejnerům, které obcházela a vybírala to, co by se dalo ještě upotřebit.

Já, zvyklá pracovat a neulívat se, jsem asi jako jediná skutečně napichovala odpadky a snažila se uklidit nepořádek, který tu někdo zanechal. Obří igelitový pytel jsem naplnila za den mnohokrát, zatímco ostatní měli dno pokryté pár papírky, které si pečlivě schovávali z předchozích dní.

„Jsi hloupá,“ řekla mi Irena. Irena byla cikánka, která u technických služeb nebyla ani tak proto, že by potřebovala peníze, ale hlavně proto, že kradla v obchodním centru a byla přistižena při činu. Odpykávala si tak svůj trest. Irena neměla dokončenu ani základní školu. Otěhotněla už jako pubertální dítě a rodiče ji odložili do dětského domova. Neuměla dohromady nic, jediné, co jí šlo, byly krádeže. Tak tato paní mě kritizovala za hloupost!

V partě jsem se cítila jako osina v zadku. Navíc jsem se každou chvíli skrývala před pohledy lidí. Bála jsem se chvíle, kdy mě někdo pozná. Bylo léto a každý chodil co nejvíce obnažený, jen já se pekla v teplé mikině, jejíž kapuci jsem si přetáhla přes hlavu, kdykoli mě míjel někdo známý.

Dokonce jsem jako jediná neměla ani vstupní prohlídku do zaměstnání. Stále jsem se vymlouvala na dovolenou lékařky, nebo na jiné problémy. Kdyby mi dali tiskopis jen s hlavičkou technických služeb, jistě bych to u lékařky nějak zamluvila. Mohla bych tvrdit, že tam nastupuji jako sekretářka, nebo jiný administrativní pracovník. Já ale měla na žádosti přímo napsáno „pochůzka a úklid veřejných prostor“, a za to jsem se styděla.

Jednou mě míjel ředitel základní školy, kterou kdysi navštěvoval můj syn. Ihned jsem přetáhla kapuci, přesto jsem mu neunikla.

„Á, dobrý den, vy tady pracujete?“ usmíval se.

„Dobrý den, já vás ale neznám,“ řekla jsem, rudá ve tváři. „Asi si mě s někým pletete.“

„Kdepak, jak se má syn, paní…“ a vyslovil mé příjmení.

„Já se tak nejmenuji, a nemám syna,“ lhala jsem. Zapřela bych v té chvíli i vlastní rodiče.

„Aha, tak to jste skutečně někomu podobná,“ řekl pan ředitel, a zmateně odcházel. Určitě přemýšlel o tom, zda jsem se zapřela, nebo mám skutečně jen dvojnici.

Uběhly dva měsíce. V noci jsem se budila strachy, že už jen měsíc, a budu mít po zkušební době. Pokud do měsíce nenajdu nějakou pořádnou práci, budu uklízet ulice nadosmrti! Irena mi bude říkat, jaký jsem hlupák, Franta a ostatní se budou opírat o lopatu a pobaveně pozorovat, jak za ně sbírám papírky. Já jediná obejdu popelnice, u kterých parta „nakoupí“ to, co by se dalo ještě zužitkovat. Ale vhodná práce stále nebyla.

„Jsme s vámi spokojeni. Přidělíme vám vaši partu, budete v ní předačkou,“ čekalo mě jeden den „povýšení“. S povýšením mi byla výplata navýšena o pětistovku. Dál jsem ale uklízela za druhé a skrývala se před zraky ostatních spoluobčanů. Nakonec se nic nezměnilo.

Jen jsem víc a víc propadala stresu. A tak se také stalo, že jsem jednoho dne zkolabovala přímo na šichtě. Ostatní mi zavolali sanitku.

„Necháme vás tu chvíli si odpočinout,“ usmál se lékař, který už vyplňoval papíry k hospitalizaci. Byl zaskočen titulem před mým jménem.

„To máte jako brigádu?“ zeptal se a ukázal na nerezové napichovadlo v koutě místnosti.

„Prosím vás, ani se mě radši na nic neptejte," prosila jsem lékaře. „Nemůžu být nemocná. To by se má lékařka dozvěděla, co dělám, a já bych se hanbou propadla,“ škemrala jsem.

„Nevěděl jsem, že u technických dělají vysokoškolsky vzdělaní lidé,“ brumlal si lékař sám pro sebe.

„Ve skutečnosti jsem vysokou školu zapřela. Přiznala jsem jen střední. A i tu bych možná zapřela, mít normální výuční list,“ přiznala jsem, a po tváři mi tekla slza. Uvědomila jsem si, že se stydím za to, jak jsem dopadla. Lékař mě ale zpět domů nepustil.

Měla jsem dva týdny na to, abych se vzpamatovala. Už jsem nechtěla dál uklízet ulice města. Duševně jsem strádala a neustálý stres, aby mě někdo nepoznal, mě dovedl až do nemocnice. Dala jsem okamžitou výpověď. Tak se ani má lékařka nedozvěděla, co jsem dělala. Byla jsem šťastnější, když mě považovala za nezaměstnanou.

Dnes pracuji u bratra lékaře, který mě přijímal k hospitalizaci. Potřeboval šikovnou asistentku, která by mimo kancelářské úkony zvládla i drobnou pomoc ve výrobním podniku, kterému šéfoval.

A o tom, že se práce neštítím, jsem přesvědčila už pana lékaře, který se za mě zaručil.

Tak takto krkolomnou cestou jsem se nakonec dostala i ke své práci.